Byla to tro­chu udá­lost. Ze Se­ne­galu po­chá­ze­jící Mo­ha­med Mbou­gar Sarr na­psal po­zo­ru­hodný ro­mán o ta­jem­ném af­ric­kém spi­so­va­teli ži­jí­cím ve Fran­cii a při­hlá­sil se jím k té li­nii mo­derní ev­rop­ské li­te­ra­tury, mezi je­jíž klí­čové au­tory patří Céline, Sá­bato nebo Bo­laño. V roce 2021 za něj zís­kal Gon­cour­tovu cenu, která ale vlastně jen po­tvr­dila to, co fran­couz­ští kri­tici a čte­náři tu­šili už nad Sar­ro­vými před­cho­zími pró­zami: že mají co dě­lat se skvě­lým, nad­míru ta­len­to­va­ným vy­pra­vě­čem. Pří­běh Sarrova po­sled­ního ro­mánu (v čes­kém pře­kladu Anežky Char­vá­tové uve­de­ného pod ti­tu­lem Nej­za­su­tější vzpo­mínka na lidi) se točí ko­lem za­po­me­nu­tého af­ric­kého spi­so­va­tele, který v roce 1938 vy­dal pod pseu­do­ny­mem T. C. Eli­mane ro­mán La­by­rint ne­lid­skosti. Z toho se stala na­krátko li­te­rární udá­lost a Eli­mane byl kri­ti­kou pro­hlá­šen za „čer­ného Rim­bauda“, vzá­pětí sme­ten vl­nou roz­hoř­čení a na­ko­nec za­po­me­nut jako plagi­á­tor, vy­kra­dač knih ji­ných autorů.

Sarrův vy­prá­vění o Eli­ma­novi na sebe vrství mnoho ji­ných pří­běhů a vy­tváří vý­razná a roz­lo­žitá plátna, na nichž se kon­cen­t­rují ob­razy ce­lého 20. sto­letí. Do pří­běhu vstu­puje celé spek­trum nej­růz­něj­ších po­stav, ať už je k Eli­ma­novi váže ro­dinné pouto, anebo jsou „jen“ mag­ne­ti­zo­váni pří­bě­hem jeho knihy. V celku tak vzniká pou­tavá, na­pí­navá a mnohdy až dechbe­roucí li­te­rární mo­zaika, v níž se ne­u­stále mění ča­sová pásma, způ­soby vy­prá­vění, vy­pra­věči sa­motní, žánry, prostě všechno, s čím může spi­so­va­tel pra­co­vat. Pří­běh Eli­mana, jeho vy­k­la­dačů a lidí, kteří pá­t­rají po jeho za­su­tém osudu, se díky tomu od po­čátku uka­zuje jako pří­běh li­te­ra­tury sa­motné. Vy­práví se tu o textu, který k sobě při­táhl čte­náře snad jen proto, aby jim zpře­há­zel ži­vot k ne­po­znání – a přesně ta­ko­vou li­te­ra­turu si, vá­žení, tak rádi před­sta­vu­jeme! Osu­do­vou, a pře­de­vším eso­terní, ukry­tou pod po­vr­chem všednodennosti.

Afrika na cestě k nové kultuře

V dru­hém sledu je Sarrův ro­mán také pří­bě­hem o ži­votě ně­ko­lika eman­ci­po­va­ných Af­ri­čanů při­chá­ze­jí­cích do Ev­ropy a osvo­ju­jí­cích si zá­klady ev­rop­ské vzdě­la­nosti. Pod svůd­nou li­te­rární hrou o jed­nom ta­jem­ném textu se po­malu roz­víjí pří­běh, jenž vy­růstá z my­tic­kých ko­řenů dáv­ných světů af­ric­kého ven­kova a po­stupně vy­pl­ňuje hlu­binu ev­rop­ské mo­der­nity. Ra­ci­o­nální zá­padní svět se v této li­nii pří­běhu uka­zuje po­hle­dem lidí, kteří ne­sáli s ma­teř­ským mlé­kem před­stavy o plně au­to­nomním pro­storu utvá­ře­ném vý­hradně vě­dou a tech­no­lo­gic­kými ino­va­cemi. Hr­di­nové se tu rodí z tlamy hro­zi­vého kro­ko­dýla; o Eli­ma­nově matce vy­pra­věč říká „její krása vy­buchla jako vzbou­ření slunce po ti­sí­ci­leté dik­ta­tuře tmy“ a po­sléze ji po­sadí k man­gov­níku, kde ji na­ko­nec po­hltí země. Sám Eli­mane do­spívá v péči člo­věka, je­hož schop­nosti prostě jsou ma­gické – a Eli­mane také s touto ro­do­vou i osobní zku­še­ností při­chází do Ev­ropy. Není proto divu, když se ko­lem něj po­stupně za­čne kon­cen­t­ro­vat mlha vel­kých oče­ká­vání, ale i nej­růz­něj­ších po­mluv a před­sudků ší­ře­ných – kde jinde – v in­te­lek­tu­ál­ních kru­zích li­te­rátů. Podle toho pak vy­padá i po­čá­tek jeho spi­so­va­tel­ské ka­ri­éry: vše­o­becné nad­šení se oka­mžitě zlomí v mo­rální od­su­dek a Eli­mane zmizí ne­známo kam. Po­cho­pi­telně, jeho zmi­zení je zá­ro­veň i oka­mži­kem, kdy se v hla­vách ně­ko­lika málo za­svě­ce­ných čte­nářů Eli­ma­nova li­te­rár­ního de­butu vy­no­řuje před­stava legendárního/mytického au­tora, kdy se v jeho osudu spo­juje všechno exo­tické a ne­známé, osud skrytý v ta­jem­ném pří­šeří a po­zna­me­naný dě­ji­nami zá­padu 20. sto­letí. Ne­jedná se ovšem o ten typ ex­klu­zi­vity, na nějž jsme dnes uvykli, spi­so­va­tel­ského osudu omí­la­ného li­te­rár­ními žur­nály. Pří­běh Eli­mana je jiný a vlastně i plně ide­a­lis­tický. Ještě dlouho po smrti při­ta­huje vý­lučně ty ne­šťast­níky, kteří v ne­mi­lo­srd­ném sou­kolí světa hle­dají bod, k ně­muž by se mohli vzta­ho­vat. Pěkně to vy­já­dří Siga D., je­jímž pro­střed­nic­tvím se pro­ta­go­nista ro­mánu do­stává k já­dru spi­so­va­te­lova pří­běhu: „v té době jsem v Nan­terre stu­do­vala fi­lo­zo­fii, ve Vau­trinu dě­lala striptýz (…) chys­tala se po­ro­dit svou první knihu (…) ale taky jsem četla. Po­řád jsem četla La­by­rint ne­lid­skosti a mys­lela na Eli­mana, na svůj je­diný ma­ják v oce­ánu ži­vot­ních sraček.“

Oživená slova

Sarrův ro­mán ni­jak pře­hnaně ne­vy­tě­žuje téma lidí při­chá­ze­jí­cích na starý kon­ti­nent. Ne­mu­síme ho číst jako zá­znam o ži­vo­tech lidí hle­da­jí­cích v Ev­ropě nový ži­vot. Ano, ohle­dá­vání nové iden­tity v ji­ném kul­tur­ním pro­středí je vel­kou agen­dou ně­kte­rých jeho po­stav, je­jich ži­voty se tu ale pro­jek­tují – jak se často říká – na plátno vel­kých dě­jin. Mnozí už jsou u nás po dlou­hých le­tech una­veni sna­hami čes­kých pro­zaix vy­pro­du­ko­vat ro­mán, jenž by buď vy­lí­čil dě­jiny z ji­ného úhlu, anebo před­vedl člo­věka tě­mito dě­ji­nami zni­če­nou a zpře­lá­ma­nou. U Sarra ovšem ten­týž po­stup vy­chází z do­sti od­liš­ného tvůr­čího prin­cipu; jedna z po­stav v jis­tou chvíli pro­nese: „to my bez ustání pro­ná­sle­du­jeme ty, kdo exis­to­vali před námi, to my je stra­šíme a ne­ne­chá­váme je na po­koji“. Ne­tvrdí se tu jen tak mi­mo­cho­dem, jak blbě to vy­padá, když je už před psa­ním ho­tovo, na­stu­do­váno, zkom­po­no­váno, kdy každá z po­stav před­nese part, jenž se od ní oče­kává? Není pak i četba sa­motná jen nud­ným nimrá­ním v be­let­ri­zo­va­ném do­ku­mentu doby? Mys­lím že ano; a mys­lím také, že Sarr po­stu­puje přesně na­o­pak, než bývá v na­šem kraji zvy­kem: jeho pří­běh sice kom­bi­nuje do­bové re­á­lie, jenže s nimi za­chází volně, svádí do jed­noho proudu nej­růz­nější a vnitřně roz­porné vrstvy his­to­rické pa­měti a ne­hledí na to, že ně­které jeho po­stavy snad po­chá­zejí z opač­ných koutů ga­la­xie. To opravdu není pa­nop­ti­kum po­zo­ru­hod­ných osudů, kvůli kte­rým je nutno na­psat ro­mán! Na­o­pak, je to vy­pra­věč, který tyto po­stavy vy­vo­lává, kon­fron­tuje je s pra­zvlášt­ním dí­lem čer­noš­ského spi­so­va­tele pra­cu­jí­cího v ústraní na knize, kte­rou si už ni­kdo ni­kdy ne­pře­čte. Do­slova: ne­ne­chává je na po­koji. Straší je. Dává jim slovo, aby mohly v ja­kémsi roz­hor­lení mlu­vit. A ony mluví, každá ji­nak, tak tro­chu po svém a v je­jich mno­ho­hlasí vy­vstává pří­zrak jmé­nem Elimane.

Proto také v pří­padě Nej­za­su­tější vzpo­mínky není na prv­ním místě to, co všechno chce ro­mán říci o naší mi­nu­losti, o sou­čas­nosti jedné af­rické země, o li­dech jiné kul­tury nebo o zá­padní li­te­rární tra­dici. Vrs­tev, které by stály za zmínku, je v textu mnoho, ovšem žád­nou z nich nelze pro­hlá­sit za osu vy­prá­vění. Pů­vab ro­mánu tkví v ně­čem ji­ném: v tom, co všechno spi­so­va­tel do­ká­zal vstře­bat a po­slat proti sobě, tak aby vznikl na­pí­navý, mi­mo­řádně čtivý text. Každý si v něm na­jde své, ať už na úrovni je­diné věty, anebo v šíři své­byt­ného slov­níku. Ani to ale není úplně nej­pod­stat­nější. Nad Sar­ro­vým ro­má­nem o af­ric­kém spi­so­va­teli bu­dete na ně­ko­lika stech stra­nách stát v úžasu nad tím, že jeho au­tor do­káže v roz­kmitu žánrově mno­ha­čet­ného ma­te­ri­álu udr­žo­vat ohromný a prudký tok ener­gie dě­jin, sy­cené ovšem z po­div­ných sou­vis­lostí in­di­vi­du­ál­ních osudů. Je to text, který dělá to co ži­vot samotný.