Na lou­kách kolem řeky vyrostlo během pozd­ních záři­jo­vých nocí vojen­ské ležení. Nízké plá­těné stany se krčily za řád­kou stromů, ze kte­rých pod­zimní vítr pořád ještě nestr­hal všechno listí. Byla tu jen sla­bou­linká hráz oddě­lu­jící polo­pří­čet­nou sol­da­tesku a ost­roh s korun­kou hra­deb­ních zdí. Každý den se ji pokou­šeli ale­spoň pohle­dem pře­ko­nat strážci věží, krky si mohli vykrou­tit, když pozo­ro­vali drobné postavy poska­ku­jící dole kolem vozů, práci sou­marů a kol boří­cích se do měkké trávy. Vojáků dole u řeky už bylo dost na to, aby těm nahoře uká­zali, kdo si nako­nec bude hrát na pána.

Ano, nej­prve jich při­jela jen hrstka, poslové pohromy a války, trousili se jako tatr­mani, za nimi špa­lír žen­ských a dětí. Během něko­lika dní zalo­žili to nej­nut­nější a spo­lečně čekali na déšť. Obloha nevěs­tila nic dob­rého, s kaž­dým novým dnem ještě o něco potem­něla, břízy splý­valy jako zmoklé hábity, a když náho­dou kve­čeru na chvíli vyšlo slunce, roz­zá­řily se měk­kým svět­lem.

Pře­šlo pár nocí a proud pří­cho­zích zesí­lil. Plou­žili se z něko­lika stran, obchá­zeli kopce a hle­dali místa, na kte­rých by mohli poho­dlně pře­bro­dit řeku. Ti nahoře už měli jasno, zbývá jen pár dní, snad měsíc dva, než při­jde závě­rečný boj. Vzdá­lená města prý ležela v tros­kách, možná se z nich ještě dýmilo; spá­lena na troud, roz­va­lena do základů. Tolik niči­vých požárů nepa­ma­to­val nikdo.

„Pochmurný, svi­ň­ský rok,“ pomys­lel si Miku­láš, stoje v hor­ním koutě náměstí, a při­táhl si plášť ke krku. Město se scho­valo do mraku jem­ného deště. „Svi­ň­ský rok a k tomu ještě ta pakáž dole, dej mi svá­tek, bože, a nakop jim prdel, dokud máme ještě čas.“ Mumlal páté přes deváté a namí­řil si to kolem řady domů do uličky. Kolem putyky a pak rov­nou k dře­vě­nému lešení u hra­deb. Odtud mohl pozo­ro­vat, jak se ty mátohy dole postupně zao­pat­řují. Roz­hodně jim nezá­vi­děl, u ohňů si zkusí svoje, jenže kdo­ví­jak dlouho jim to vydrží, může být, že uběhne pár měsíců, a zatímco on, člo­věk skvěle zao­pat­řený, bude spolu s ostat­ními smr­dět někde v jámě, vojáčtí vaga­bundi si pře­le­zou na slam­níky a zased­nou ke kam­nům. Tam pře­ži­jou to nej­horší, mrazy, zimu a plís­ka­nice, aby se zjara pro­brali z opil­ství a všechny ty krámy zapá­lili. Zmizí, kam se jim zamane, na sever k horám, dolů k moři, kam­koli. Jenže on, člo­věk dobře zao­pat­řený, se už z hrobu nevy­škrábe. A nikdo mu tu nebude namlou­vat, že to nako­nec všechno dopadne úplně jinak.

Dal se do řeči s kabr­ňá­kem, co na hradbách trá­vil celé dny. „Chceš si do nich stře­lit?“ zeptal se ho vojácký žok dobře usa­zený na ochozu a uká­zal na ele­gantní arke­buzu. Miku­láš odmítl, škoda kule, pomys­lel si a zvedl oči k hori­zontu. Okolní lesy se pro­bar­vo­valy dožluta, někde bylo ještě vidět i temně čer­ve­nou barvu počí­na­jí­cího pod­zimu. „Odkud ten doby­tek při­táhl a proč tam ksa­kru nezů­stal?“ houkl dolů do dvora a voják mu odpo­vě­děl, že tihle nemají žádné doma, že šibu­jou kra­jem nazdařbůh a když se jim zamane, zplun­drují i města daleko větší, než je to jejich. „Neza­staví je nic, jsou silní, odni­kud nepři­chá­zejí, a přesto je jich najed­nou všude plno. Klidně jich zítra vyleze z lesů dost na to, aby se ti naký­blo­vali rov­nou do spíže a řádili tam jako kanci.“ „Pěkně děkuju,“ opá­čil mu Miku­láš, „na nic jiného vlastně už ani neče­kám.“ Slezl do dvora, chvíli ještě žva­nil u brány a když se začalo smrá­kat, zmi­zel všem těm křu­pa­nům z dohledu.

Mezi­tím u řeky: v pod­ve­čer se mezi otr­ha­ným lidem ve zbroji obje­vil jez­dec na koni. Takhle si ho nej­spíš před­sta­vo­vali všichni, kdož nikdy žád­ného jezdce ani voj­vodu nevi­děl. Pře­žraná svině na sil­ném koni, břich při­klo­pený plá­tem železa, aby se neroz­té­kal do všech stran, přes ramena závoj splý­va­jící po bocích koně a pře­ta­žený přes ocas. Bylť to dobrý Čech, od rána do večera se nalé­val pivní břeč­kou a do chřtánu sou­kal klo­básy. Když se náho­dou stalo, že už nemohl, nechal se vysa­dit na káru, to s ním pak jez­dili po louce sem a tam, sta­vě­jíce tlu­pám na odiv majestát dvou met­ráků pod­daj­ného masa. Na hlavě ples­ni­vou hučku a a pod nosem umaš­těný knír; to byl on, pán kraje, jemu našep­tá­vali všichni svatí, kudy ude­řit a jak správně vést poslední boj. Z něj šla hrůza, za ním se táhl nesne­si­telný smrad.

Namí­řil si to rov­nou k vel­kému ohni. Ozý­val se odtam­tud křik i smích, čeládka se oči­vidně uměla dobře bavit. Voj­voda zahro­mo­val a tři­krát práskl kní­rem, ne snad, že by je chtěl vypla­šit a srov­nat do špa­líru, nao­pak, jen tak ze zájmu o oby­čejné lid­ské potě­šení. Nej­radši by se při­dal vespo­lek. Jenže to nešlo. Nahoře na ost­rohu stále ještě stály hradby, mod­lo­slu­žeb­ník se dosud kla­něl relikvii a lidé si nedo­ká­zali před­sta­vit, když na město dopadne zmar spra­ve­dl­nosti. „Ksa­kru,“ zvo­lal, „dokud nebu­dou domy hořet jako fakule, dokud poskoci satana do jed­noho nebu­dou ležet na pánvi, ani já nemohu za vámi k ohni, holoto! Čert aby vás spral!“

Oto­čil koně, ještě dnes večer zasedne a roz­vine plán. Když už zvládl města s krá­lov­skou posád­kou, tenhle dro­bek mu přece nebude zava­zet na cestě k vítěz­ství. K úpl­nému vítěz­ství, pak už si to namíří rov­nou do nebe. Smr­děl straš­livě, ale obrá­zek slun­cem pro­hřá­tého kraje, dlou­ho­vlasých nahých dívek poska­ku­jí­cích kolem obřích pečení neměl s pro­blémy una­ve­ného těla plou­ží­cího se po pro­moklé zemi vůbec nic spo­leč­ného.

Nahoře se trápí Miku­láš. Jen co zalehl do peřin, hla­vou mu začaly vrtat sku­tečné pochyb­nosti. Dole obtloustlá kari­ka­tura doby­va­tele. Ti dva se nikdy neměli potkat, a snad ani nepo­t­kají, leda na prahu nového života, v říši, kde bude kaž­dému nalo­ženo, kolik zaslu­huje, kde věčná hoj­nost masa i vita­mínů. Zrovna teď je od sebe dělí jen deset výš­ko­vých metrů, ostré výčnělky skal, zdán­livě nepře­ko­na­tel­ných. Ost­roh, který se ovšem dá jed­no­duše objet ze severu, to přece ví každé malé dítě, a pak už stačí strh­nout zeď u hřbi­tova a vpad­nout městu do zad. Nemohl chudák dlouho usnout, a když už se nořil do kase­mat spánku, dole někdo zabou­chal na vrata. Miku­láš sebou trhl, srdce se mu roz­bu­šilo hrů­zou. Už je tu? Ten pan­cé­řo­vaný rytíř!? A sotva se uko­nej­šil, tu zas rány ve skle­pích, sou­sedé v hrůze hlou­bili úni­kové štoly, želez­nými tyčemi ramplo­vali pod zemí ve slepé víře, že tam přece musí být někde díra, kte­rou, až bude nej­hůř, všichni spo­lečně vez­mou do zaje­čích. Srdce mu tlouklo jak spla­šené, tako­vou sílu měl ten kuní knír.

Nad ránem Miku­láš usnul. A voj­voda též. Chrop­těl v pol­ním křesle a hla­vou se mu honily obrazy dětí. S klac­kama v rukách, asi si hráli na konec sta­rých časů.