Na lou­kách ko­lem řeky vy­rostlo bě­hem pozd­ních zá­ři­jo­vých nocí vo­jen­ské le­žení. Nízké plá­těné stany se kr­čily za řád­kou stromů, ze kte­rých pod­zimní vítr po­řád ještě ne­str­hal všechno listí. Byla tu jen sla­bou­linká hráz od­dě­lu­jící po­lo­pří­čet­nou sol­da­tesku a os­t­roh s ko­run­kou hra­deb­ních zdí. Každý den se ji po­kou­šeli ale­spoň po­hle­dem pře­ko­nat strážci věží, krky si mohli vy­krou­tit, když po­zo­ro­vali drobné po­stavy po­ska­ku­jící dole ko­lem vozů, práci sou­marů a kol bo­ří­cích se do měkké trávy. Vo­jáků dole u řeky už bylo dost na to, aby těm na­hoře uká­zali, kdo si na­ko­nec bude hrát na pána.

Ano, nej­prve jich při­jela jen hrstka, po­slové po­hromy a války, trousili se jako ta­tr­mani, za nimi špa­lír žen­ských a dětí. Bě­hem ně­ko­lika dní za­lo­žili to nej­nut­nější a spo­lečně če­kali na déšť. Ob­loha ne­věs­tila nic dob­rého, s kaž­dým no­vým dnem ještě o něco po­tem­něla, břízy splý­valy jako zmoklé há­bity, a když ná­ho­dou kve­čeru na chvíli vy­šlo slunce, roz­zá­řily se měk­kým světlem.

Pře­šlo pár nocí a proud pří­cho­zích ze­sí­lil. Plou­žili se z ně­ko­lika stran, ob­chá­zeli kopce a hle­dali místa, na kte­rých by mohli po­ho­dlně pře­bro­dit řeku. Ti na­hoře už měli jasno, zbývá jen pár dní, snad mě­síc dva, než při­jde zá­vě­rečný boj. Vzdá­lená města prý le­žela v tros­kách, možná se z nich ještě dý­milo; spá­lena na troud, roz­va­lena do zá­kladů. To­lik ni­či­vých po­žárů ne­pa­ma­to­val nikdo.

„Po­chmurný, svi­ň­ský rok,“ po­mys­lel si Mi­ku­láš, stoje v hor­ním koutě ná­městí, a při­táhl si plášť ke krku. Město se scho­valo do mraku jem­ného deště. „Svi­ň­ský rok a k tomu ještě ta pa­káž dole, dej mi svá­tek, bože, a na­kop jim pr­del, do­kud máme ještě čas.“ Mumlal páté přes de­váté a na­mí­řil si to ko­lem řady domů do uličky. Ko­lem pu­tyky a pak rov­nou k dře­vě­nému le­šení u hra­deb. Od­tud mohl po­zo­ro­vat, jak se ty má­tohy dole po­stupně za­o­pat­řují. Roz­hodně jim ne­zá­vi­děl, u ohňů si zkusí svoje, jenže kdo­ví­jak dlouho jim to vy­drží, může být, že uběhne pár mě­síců, a za­tímco on, člo­věk skvěle za­o­pat­řený, bude spolu s ostat­ními smr­dět ně­kde v jámě, vo­jáčtí va­ga­bundi si pře­le­zou na slam­níky a za­sed­nou ke kam­nům. Tam pře­ži­jou to nej­horší, mrazy, zimu a plís­ka­nice, aby se zjara pro­brali z opil­ství a všechny ty krámy za­pá­lili. Zmizí, kam se jim za­mane, na se­ver k ho­rám, dolů k moři, kam­koli. Jenže on, člo­věk dobře za­o­pat­řený, se už z hrobu ne­vy­škrábe. A ni­kdo mu tu ne­bude na­mlou­vat, že to na­ko­nec všechno do­padne úplně jinak.

Dal se do řeči s ka­br­ňá­kem, co na hradbách trá­vil celé dny. „Chceš si do nich stře­lit?“ ze­ptal se ho vo­jácký žok dobře usa­zený na ochozu a uká­zal na ele­gantní ar­ke­buzu. Mi­ku­láš od­mítl, škoda kule, po­mys­lel si a zvedl oči k ho­ri­zontu. Okolní lesy se pro­bar­vo­valy do­žluta, ně­kde bylo ještě vi­dět i temně čer­ve­nou barvu po­čí­na­jí­cího pod­zimu. „Od­kud ten do­by­tek při­táhl a proč tam ksa­kru ne­zů­stal?“ houkl dolů do dvora a vo­ják mu od­po­vě­děl, že tihle ne­mají žádné doma, že ši­bu­jou kra­jem na­zdařbůh a když se jim za­mane, zplun­drují i města da­leko větší, než je to je­jich. „Ne­za­staví je nic, jsou silní, od­ni­kud ne­při­chá­zejí, a přesto je jich na­jed­nou všude plno. Klidně jich zí­tra vy­leze z lesů dost na to, aby se ti na­ký­blo­vali rov­nou do spíže a řá­dili tam jako kanci.“ „Pěkně dě­kuju,“ opá­čil mu Mi­ku­láš, „na nic ji­ného vlastně už ani ne­če­kám.“ Slezl do dvora, chvíli ještě žva­nil u brány a když se za­čalo sm­rá­kat, zmi­zel všem těm křu­pa­nům z dohledu.

Me­zi­tím u řeky: v pod­ve­čer se mezi otr­ha­ným li­dem ve zbroji ob­je­vil jez­dec na koni. Takhle si ho nej­spíš před­sta­vo­vali všichni, kdož ni­kdy žád­ného jezdce ani voj­vodu ne­vi­děl. Pře­žraná svině na sil­ném koni, břich při­klo­pený plá­tem že­leza, aby se ne­roz­té­kal do všech stran, přes ra­mena zá­voj splý­va­jící po bo­cích koně a pře­ta­žený přes ocas. Bylť to dobrý Čech, od rána do ve­čera se na­lé­val pivní břeč­kou a do chřtánu sou­kal klo­básy. Když se ná­ho­dou stalo, že už ne­mohl, ne­chal se vy­sa­dit na káru, to s ním pak jez­dili po louce sem a tam, sta­vě­jíce tlu­pám na odiv ma­jestát dvou me­t­ráků pod­daj­ného masa. Na hlavě ples­ni­vou hučku a a pod no­sem umaš­těný knír; to byl on, pán kraje, jemu na­šep­tá­vali všichni svatí, kudy ude­řit a jak správně vést po­slední boj. Z něj šla hrůza, za ním se táhl ne­sne­si­telný smrad.

Na­mí­řil si to rov­nou k vel­kému ohni. Ozý­val se od­tam­tud křik i smích, če­ládka se oči­vidně uměla dobře ba­vit. Voj­voda za­hro­mo­val a tři­krát práskl kní­rem, ne snad, že by je chtěl vy­pla­šit a srov­nat do špa­líru, na­o­pak, jen tak ze zájmu o oby­čejné lid­ské po­tě­šení. Nej­radši by se při­dal ve­spo­lek. Jenže to ne­šlo. Na­hoře na os­t­rohu stále ještě stály hradby, mod­lo­slu­žeb­ník se do­sud kla­něl re­likvii a lidé si ne­do­ká­zali před­sta­vit, když na město do­padne zmar spra­ve­dl­nosti. „Ksa­kru,“ zvo­lal, „do­kud ne­bu­dou domy ho­řet jako fa­kule, do­kud po­skoci sa­tana do jed­noho ne­bu­dou le­žet na pánvi, ani já ne­mohu za vámi k ohni, ho­loto! Čert aby vás spral!“

Oto­čil koně, ještě dnes ve­čer za­sedne a roz­vine plán. Když už zvládl města s krá­lov­skou po­sád­kou, te­nhle dro­bek mu přece ne­bude za­va­zet na cestě k ví­těz­ství. K úpl­nému ví­těz­ství, pak už si to na­míří rov­nou do nebe. Smr­děl straš­livě, ale ob­rá­zek slun­cem pro­hřá­tého kraje, dlou­ho­vlasých na­hých dí­vek po­ska­ku­jí­cích ko­lem ob­řích pe­čení ne­měl s pro­blémy una­ve­ného těla plou­ží­cího se po pro­moklé zemi vů­bec nic společného.

Na­hoře se trápí Mi­ku­láš. Jen co za­lehl do pe­řin, hla­vou mu za­čaly vr­tat sku­tečné po­chyb­nosti. Dole obtloustlá ka­ri­ka­tura do­by­va­tele. Ti dva se ni­kdy ne­měli po­tkat, a snad ani ne­po­t­kají, leda na prahu no­vého ži­vota, v říši, kde bude kaž­dému na­lo­ženo, ko­lik za­slu­huje, kde věčná hoj­nost masa i vi­ta­mínů. Zrovna teď je od sebe dělí jen de­set výš­ko­vých me­trů, os­tré výčnělky skal, zdán­livě ne­pře­ko­na­tel­ných. Os­t­roh, který se ovšem dá jed­no­duše ob­jet ze se­veru, to přece ví každé malé dítě, a pak už stačí strh­nout zeď u hřbi­tova a vpad­nout městu do zad. Ne­mohl chudák dlouho usnout, a když už se no­řil do ka­se­mat spánku, dole ně­kdo za­bou­chal na vrata. Mi­ku­láš se­bou trhl, srdce se mu roz­bu­šilo hrů­zou. Už je tu? Ten pan­cé­řo­vaný ry­tíř!? A sotva se uko­nej­šil, tu zas rány ve skle­pích, sou­sedé v hrůze hlou­bili úni­kové štoly, že­lez­nými ty­čemi ramplo­vali pod zemí ve slepé víře, že tam přece musí být ně­kde díra, kte­rou, až bude nej­hůř, všichni spo­lečně vez­mou do za­je­čích. Srdce mu tlouklo jak spla­šené, ta­ko­vou sílu měl ten kuní knír.

Nad rá­nem Mi­ku­láš usnul. A voj­voda též. Chrop­těl v pol­ním křesle a hla­vou se mu ho­nily ob­razy dětí. S klac­kama v ru­kách, asi si hráli na ko­nec sta­rých časů.