Další horký den toho léta zastihl kraj v plné práci. Po oblých lánech se pomalu posouvaly žací stroje, kombajny s desetimetrovými lištami polykaly tuny pšenice, vyjížděly v ranních hodinách a ještě dlouho po západu slunce prosvětlovaly silnými reflektory krajinu. Stromy kolem cest smutně svěsily listí a čekaly na déšť; ten ale nepřicházel. Vyprahlou, na kámen ztvrdlou zeminu už nebičovaly ani podvečerní přívalové deště. Všude jako by se usadila smrt. Vegetace uvadala, nad lesy se vznášel přízrak požáru.

Čekával pokaždé na večerní hodiny, až bude moct opustit pokoj, až se ochladí alespoň o pár stupňů. Pak šel, vplouval do lesů a procházel se po nočních rozpálených cestách. Netoužil lokat horký vzduch a nahlížet do vyschlých koryt potoků. Opouštěl dům těsně před setměním, když se zdvihal večerní vítr a šustil ve větvích. Než se mu podařilo zdolat kousek cesty otevřenou krajinou, zpotil se a přilákal hejno drobného hmyzu; to se pak nad ním točilo v divokém víru, jemuž nebylo možné klást odpor. Pronásledován komáry a krvežíznivými muškami scházel do údolí kolem skal. Ještě před několika lety se skrývaly v hustém lese, teď čněly na stráních, vykotlané zuby krajiny, temné emitory odpoledních výhní.

Koryto řeky zdolal suchou nohou a než se připlazil k lesu, padla tma; na horizontu ještě zahlédl několik borovic, temných stožárů ohnutých proti dohasínající obloze.

* * *

Armáda pakobylek už na něj čekala. Jako vždy stály v pozoru, jejich řada se táhla do dálka, svou výškou ho převyšovaly snad dvojnásobně. Šelestily tykadly a nakláněly se v závanech větru, takový byl jejich oblíbený tanec. Zaujal místo proti nim a soustředil mysl, tak aby dobře slyšel noční zpěvy, ono šustivé unisono, sem tam se bortící v rušivých tónech. Naladil se, ale nikdy nevěděl, co přesně chtějí vyjádřit. Tušil ale, že by se tahle legie vysokých a štíhlých bytostí nejradši dala do pohybu, že by v jediném okamžiku chtěla vzlétnout a rozptýlit se po krajině. S každým večerem mohutněla vřava, sílil jejich zpěv. Dávaly mu snad najevo, že dnešek by měl být poslední den, kdy jsou ještě ochotné zůstat?

Vydržel s nimi pokaždé jen krátce, pisklavý, k nesnesení zesilující tón, který nakonec přehlušil zpěv, ho odehnal. Kdyby se dokázaly vytrhnout zemi, nezůstalo by z něj nic. Rej by ho rozšmelcoval, břitvy ostrých křídel, porcujících vzduch, a tuhé skelety jejich těl by se mu staly osudnými v jediném okamžiku. Ustupoval před hlukem a představoval si, že se stává obětí přesných planžet.

přízraky nočních polí, jak sílí slunce, jak vás vábí, abyste v jeho horkých paprscích vzlétly do noci, vy, nakrmené z kloak cisteren a zušlechtěné pílí vědců, pomalu jste si nás vycvičily, abychom všechen náš život dali vám a vašemu růstu, abychom od rána do noci pečovali o vaše zdraví a někde v koutku duše věřili, že nepřijde ta chvíle a vy nevzlétnete, neurvete se z pout, alespoň ještě zítra ne, že zůstanete věrni zemi, našemu společnému dílu, tělu a noci

Stál tam a už jen tak zdálky zkoušel domlouvat roji pakobyl, než ho zahnaly, než ho svým syčením donutily vrátit se zpět do domu, který i v noci žhnul jako slunce samo.

* * *

Seděl na zápraží pod průmyslovou lampou a její ostré světlo vábilo komáry a jiný hmyz; společně se pokoušeli projít sklem lampy, vtéci proti proudu silného pramene světla a zapomenout jednou provždy, jak bizarním se po tisíciletích stal život lidí, život dělníků pakobyl, strojících jim ke prospěchu vše, naprosto a beze zbytku vše, co je jim k mání, co se dá obětovat armádě vzrostlých těl a špičatých hlav. S každým novým rokem si berou větší díl země, s každým rokem sílí a rozkřikují se.