Další horký den toho léta za­stihl kraj v plné práci. Po ob­lých lá­nech se po­malu po­sou­valy žací stroje, kom­bajny s de­se­ti­me­t­ro­vými lištami po­ly­kaly tuny pše­nice, vy­jíž­děly v ran­ních ho­di­nách a ještě dlouho po zá­padu slunce pro­svět­lo­valy sil­nými re­flek­tory kra­jinu. Stromy ko­lem cest smutně svě­sily listí a če­kaly na déšť; ten ale ne­při­chá­zel. Vy­prahlou, na ká­men ztvrd­lou ze­minu už ne­bi­čo­valy ani pod­ve­černí pří­va­lové deště. Všude jako by se usa­dila smrt. Ve­ge­tace uva­dala, nad lesy se vzná­šel pří­zrak požáru.

Če­ká­val po­každé na ve­černí ho­diny, až bude moct opus­tit po­koj, až se ochladí ale­spoň o pár stupňů. Pak šel, vplou­val do lesů a pro­chá­zel se po noč­ních roz­pá­le­ných cestách. Ne­tou­žil lo­kat horký vzduch a na­hlí­žet do vy­schlých ko­ryt po­toků. Opouš­těl dům těsně před setmě­ním, když se zdvi­hal ve­černí vítr a šus­til ve vět­vích. Než se mu po­da­řilo zdo­lat kou­sek cesty ote­vře­nou kra­ji­nou, zpo­til se a při­lá­kal hejno drob­ného hmyzu; to se pak nad ním to­čilo v di­vo­kém víru, je­muž ne­bylo možné klást od­por. Pro­ná­sle­do­ván ko­máry a kr­ve­žíz­ni­vými muš­kami schá­zel do údolí ko­lem skal. Ještě před ně­ko­lika lety se skrý­valy v hus­tém lese, teď čněly na strá­ních, vy­kotlané zuby kra­jiny, temné emi­tory od­po­led­ních výhní.

Ko­ryto řeky zdo­lal su­chou no­hou a než se při­pla­zil k lesu, padla tma; na ho­ri­zontu ještě za­hlédl ně­ko­lik bo­ro­vic, tem­ných sto­žárů ohnu­tých proti do­ha­sí­na­jící obloze.

* * *

Ar­máda pa­ko­by­lek už na něj če­kala. Jako vždy stály v po­zoru, je­jich řada se táhla do dálka, svou výš­kou ho pře­vy­šo­valy snad dvoj­ná­sobně. Še­les­tily ty­ka­dly a na­klá­něly se v zá­va­nech vě­tru, ta­kový byl je­jich ob­lí­bený ta­nec. Za­u­jal místo proti nim a sou­stře­dil mysl, tak aby dobře sly­šel noční zpěvy, ono šus­tivé uni­sono, sem tam se bor­tící v ru­ši­vých tó­nech. Na­la­dil se, ale ni­kdy ne­vě­děl, co přesně chtějí vy­já­d­řit. Tu­šil ale, že by se ta­hle le­gie vy­so­kých a štíh­lých by­tostí nej­radši dala do po­hybu, že by v je­di­ném oka­mžiku chtěla vzlét­nout a roz­ptý­lit se po kra­jině. S kaž­dým ve­če­rem mo­hut­něla vřava, sí­lil je­jich zpěv. Dá­valy mu snad na­jevo, že dnešek by měl být po­slední den, kdy jsou ještě ochotné zůstat?

Vy­dr­žel s nimi po­každé jen krátce, pisklavý, k ne­sne­sení ze­si­lu­jící tón, který na­ko­nec pře­hlu­šil zpěv, ho ode­hnal. Kdyby se do­ká­zaly vy­trh­nout zemi, ne­zů­stalo by z něj nic. Rej by ho rozšmel­co­val, břitvy os­t­rých kří­del, por­cu­jí­cích vzduch, a tuhé ske­lety je­jich těl by se mu staly osud­nými v je­di­ném oka­mžiku. Ustu­po­val před hlu­kem a před­sta­vo­val si, že se stává obětí přes­ných planžet.

pří­zraky noč­ních polí, jak sílí slunce, jak vás vábí, abyste v jeho hor­kých pa­prs­cích vzlétly do noci, vy, na­kr­mené z kloak cis­te­ren a zu­šlech­těné pílí vědců, po­malu jste si nás vy­cvi­čily, abychom vše­chen náš ži­vot dali vám a va­šemu růstu, abychom od rána do noci pe­čo­vali o vaše zdraví a ně­kde v koutku duše vě­řili, že ne­při­jde ta chvíle a vy ne­vzlét­nete, ne­u­r­vete se z pout, ale­spoň ještě zí­tra ne, že zů­sta­nete věrni zemi, na­šemu spo­leč­nému dílu, tělu a noci

Stál tam a už jen tak zdálky zkou­šel do­mlou­vat roji pa­ko­byl, než ho za­hnaly, než ho svým sy­če­ním do­nu­tily vrá­tit se zpět do domu, který i v noci žhnul jako slunce samo.

* * *

Se­děl na zá­praží pod prů­mys­lo­vou lam­pou a její os­tré světlo vá­bilo ko­máry a jiný hmyz; spo­lečně se po­kou­šeli pro­jít sklem lampy, vtéci proti proudu sil­ného pra­mene světla a za­po­me­nout jed­nou pro­vždy, jak bi­zar­ním se po ti­sí­ci­le­tích stal ži­vot lidí, ži­vot děl­níků pa­ko­byl, stro­jí­cích jim ke pro­spě­chu vše, na­prosto a beze zbytku vše, co je jim k mání, co se dá obě­to­vat ar­mádě vzrost­lých těl a špi­ča­tých hlav. S kaž­dým no­vým rokem si be­rou větší díl země, s kaž­dým rokem sílí a roz­kři­kují se.