I le­tos na­stou­pila ne­sne­si­telná vedra. Každý ve­čer s nimi při­chá­zejí prudké li­jáky. Tedy: za­tím jsem mohl sle­do­vat, jak se mon­strózní deště vy­lí­vají z mra­čen ně­kde dál na vý­chodě. Stejně tomu mělo být i včera ve­čer, když jsem se vra­cel přes kopce od rybníka.

Ne­spě­chám, ne­mám proč, slunce mizí za ho­ri­zon­tem až pozdě ve­čer. Pro­plé­tám se le­sem mimo cesty a ob­čas na­kouknu do míst, kde jsem už rok dva ne­byl. Les hyne su­chem. Sejdu z cesty a pod no­hama pras­kají větve, v ko­ry­tech, která ještě na pod­zim od­vá­děla z lesů pře­by­tek vláhy, sem tam ka­luž tmavé vody. Ko­lem krouží ovádi, cítí pří­le­ži­tost, a ač­koli si dá­vám po­zor, co chvíli mě ně­které z nich nabodne.

Ne­dlouho před setmě­ním jsem za­mí­řil k okraji lesa. Tu, na kraji ote­vře­ného, ši­rého pro­storu, si můžu sed­nout a po­zo­ro­vat dravce, jak po­le­tují nad le­sem a vy­u­ží­vají vě­tru ke své ve­černí akrobacii.

Nejsem tam ani chvíli a už to cí­tím. Něco se rychle mění. Z vý­chodu se mi nad hlavu rychle na­sou­vají dra­ma­tická ob­laka, zvedne se vítr a za­čne če­sat ovesné pole. Brázdí je v hlu­bo­kých vl­nách a honí se, jak ho na­padne. Pták za­křičí, padá na­jed­nou do zá­vrat­ných pi­ruet a škube s se­bou, snad že na­jed­nou ožil v extázi.

Po­ři­zuju na­rychlo pár snímků. Rychle se sm­ráká a v dáli duní hrom. Ne­mám úplně jis­totu, ale něco mi říká, že můžu po­kra­čo­vat klid­ným tem­pem. Jsem totiž na hraně. Řada níz­kých stromů, le­mu­jí­cích polní cestu, pa­hýlů zbí­da­če­lých věč­nými vichři­cemi, ji jasně vy­ty­čuje. Ne­mu­sím si být zrovna jist, ale stejně tak se můžu spo­leh­nout. Za­tímco tam se vrší temný uzel bouře, tady bude jen dusno k zalknutí.

Pod kopci leží vše uto­peno v mdlém ti­chu, na­hoře v le­sích už bu­rácí bouře. Uběhlo pár mi­nut a vítr se znovu ro­ze­hnal kra­ji­nou, na­bral sílu a týrá so­li­téry v po­lích, po­lá­mané a or­vané. Temná hradba proti za­pa­da­jí­címu slunci a pak chvilka, kdy se okolní kra­jina ukáže ve zvlášt­ním, heb­kém kon­trastu tem­noty a na­čer­ve­na­lého světla.

Ne­bude to dlouho tr­vat. Sto­jím na čele bouře. Je jako ti­síc spla­še­ných koní, co se zni­če­ho­nic zastavili.