Gra­fik a ma­líř Emil Or­lik (1870 – 1932) pa­t­řil ke ko­mu­nitě ně­mecky ho­vo­ří­cích umělců, kteří strá­vili ale­spoň část svého ži­vota v Praze. Or­lik se v Praze na­ro­dil a přá­te­lil se s Fran­zem Ka­f­kou, Fran­zem Wer­fe­lem, Ma­xem Bro­dem anebo s Ra­i­ne­rem Ma­riou Ril­kem. Kresbu vy­stu­do­val v Mni­chově, po­bý­val dlou­hou dobu ve Vídni a v Ber­líně. Už bě­hem ži­vota byl znám jako na­daný por­trétista, ovlá­dal řadu gra­fic­kých tech­nik, ex­pe­ri­men­to­val s li­to­gra­fií. V tu správ­nou chvíli utekl z kon­zer­va­tiv­ního aka­de­mic­kého pro­středí, při­ta­ho­ván kruhy mni­chov­ského naturalismu.

Jeho dře­vo­ryty byly pu­b­li­ko­vány na strán­kách ča­so­pisu Ju­gend, osvěd­čil se jako tvůrce pla­kátů, ale tře­bas i jako kos­týmní vý­tvar­ník anebo tvůrce do­bově ob­lí­be­ných ja­po­ne­rií. Mi­mo­cho­dem, Or­lik pod­nikl ně­ko­lik cest na Dálný vý­chod (první v roce 1900) a tamní pro­středí dobře znal. Mohl se tedy za­po­jit do dis­kuze o ja­pon­ském umění a pře­nést ně­které jeho prvky do Ev­ropy. Uči­nil tak mimo jiné i v roz­sáhlé ko­re­spon­denci, kte­rou si už bě­hem po­bytu v Ja­pon­sku vy­mě­ňo­val s his­to­ri­kem umění Ma­xem Lehrsem. 

V le­tech 1904 – 1930 pů­so­bil na dráž­ďan­ské a ber­lín­ské Aka­de­mii vý­tvar­ného umění se spe­ci­a­li­zací pro gra­fiku a knižní ilustraci.

Známá je jeho cesta do Brestu Li­tev­ského, kam byl v roce 1917 ofi­ci­álně po­zván na mí­ro­vou kon­fe­renci jako člen ně­mecké de­le­gace. Emil Or­lik tu po­ří­dil řadu por­trétů, více než dvě stě děl, která za­chy­co­vala prů­běh kon­fe­rence a zá­vě­rečné po­de­pi­so­vání mí­ro­vých smluv.

Níže je ně­ko­lik por­trétů, vět­ši­nou jde o známé osob­nosti teh­dej­šího světa plus je­den por­trét z mí­rové konference.

Grafik-fotograf

Emil Or­lik měl po­věst umělce, který ne­vy­chá­zel ven bez ski­cáku. Umatě pra­co­vitý, po­stupně si pro­šel různé fáze tvorby. Ně­kde na po­čátku to je kla­sický ru­ko­pis do­zní­va­jí­cího 19. sto­letí, který u Or­lika rychle na­hra­zuje se­cesní es­te­tika. Vr­cho­lem jeho tvorby podle mého soudu jsou por­tréty, které ne­mají da­leko ke ka­ri­ka­tuře, a pře­de­vším pak dy­na­mické ob­razy po­stav za­chy­ce­ných v gestu – v mém vý­běru ty­picky di­ri­gent Zemlinsky.

Za zmínku stojí i Or­li­kova fo­to­gra­fická praxe. Jako je­den z prv­ních se cho­pil pří­le­ži­tosti a po­ři­zo­val fo­to­gra­fie ni­koli jako po­u­čený ama­tér, ale fo­to­graf-por­trétista. Kom­bi­no­val různé fo­to­gra­fické per­spek­tivy, aby vy­stihl ob­raz­nost oka­mžiku a mohl jej pře­vést do grafiky.

Pozůstalost

Po Or­li­kovi sice zů­stalo roz­sáhlé dílo, vli­vem dě­jin­ných udá­lostí a ji­ným ne­pří­z­ni­vým pod­mín­kám ale bylo má­lem zni­čeno. Ně­které jeho části jsou jed­nou pro­vždy ztra­ceny, jiné byly po válce zkon­fis­ko­vány a pa­de­sát let se pak vá­lely v ar­chi­vech, aniž by ně­kdo byl scho­pen za­jis­tit jim zá­kladní pod­mínky a ale­spoň ele­men­tární publicitu.

Po roce 1989 pro­běhly dvě vý­stavy. V roce 2004 pak péčí Ži­dov­ského mu­zea v Praze vy­šla pu­b­li­kace s prů­vod­ními texty tam­ního ku­rá­tora Arna Pa­říka. Shr­nula zá­kladní in­for­mace o au­to­rovi a při­nesla také řadu re­pro­dukcí (ně­které z nich jsem také po­u­žil pro účely to­hoto článku). Po­slední vý­stava pro­běhla v roce 2023 v Gra­fic­kém ka­bi­netu Ve­letrž­ního pa­láce. Všechno na­svěd­čuje tomu, že tento še­de­sát let pře­hlí­žený praž­ský ro­dák se do­čkal ale­spoň ně­jaké rehabilitace.