Před více než osm­de­sáti lety vy­dal v České gra­fické unii Ru­dolf Janda knihu vě­no­va­nou už tehdy ubý­va­jící kráse bes­kyd­ských pra­lesů. Sva­zek ob­sa­huje 212 ce­lo­strán­ko­vých fo­to­gra­fií po­ří­ze­ných hlu­bo­tis­kem v lehce na­mod­ra­lém tónu a silné in­ten­zitě, jež umož­nila tisk­nout nejen os­tré zimní kon­trasty, ale i bě­hem pod­zimu po­ří­zené fo­to­gra­fie v ne­bý­vale měkké kresbě. Janda knihu opat­řil vlastní před­mluvou a po­ku­sil se v ní uká­zat pra­les jako ohromné uni­ver­zum, ja­kýsi pa­ra­lelní makro­svět, který žije ve své vlastní ča­sové sféře a podle vlast­ních pra­vi­del ne­u­stálé ob­měny všeho živoucího.

Ru­dolf Janda se vy­dá­val do pra­lesa, který se roz­klá­dal ne­da­leko Frýdku-Místku (dnešní chrá­něná lo­ka­lita Sa­lajka), na pře­lomu tři­cá­tých a čty­ři­cá­tých let mi­nu­lého sto­letí a ži­vot lesa za­chy­til ve všech roč­ních ob­do­bích. Byl možná je­di­ným fo­to­gra­fem, který sta­čil po­ří­dit sní­mek „Tlusté Tonky“, prav­dě­po­dobně nej­vět­šího a nej­star­šího stromu Bes­kyd – tento ve­li­kán zdej­ších lesů bo­hu­žel fo­to­gra­fii pře­žil o pou­hých pat­náct let. Janda také vi­děl a na­fo­til lesní děl­níky a je­jich práci se se­ky­rami a pi­lami kap­rov­kami. A svým dí­lem osla­vil ži­vot už tehdy roz­dro­be­ného, stále ještě ale ohrom­ného těla, které mělo bě­hem ná­sle­du­jí­cích de­seti let pad­nout za oběť lid­ské činorodosti.

Je­nom v ně­ko­lika čás­tech o ne­pa­trné roz­loze má bes­kyd­ský pra­les pů­vodní ne­do­tčený ráz, po­kud to ještě mů­žeme po­sou­dit, to zna­mená, že je bez chod­níků a pa­řezů. Ji­nak se všude, i v re­serva­cích, těží pro­bír­kou a vět­šina pra­lesů se kácí po­stupně v celku. V do­hledné době vy­mi­zejí do­cela. Tato kniha je vlastně nekrologem.

Světlo

V Jan­dově po­dání se re­á­lie bes­kyd­ského pra­lesa před­sta­vují v ex­pe­ri­mentu, který chce dílo di­voké pří­rody po­dat bás­nic­kou vizí. Prů­vod­cem po lese proto není les­ník, ale člo­věk, který si da­leko více všímá je­di­neč­nosti oka­mžiku a hloubky kaž­dého de­tailu. Text nemá da­leko k fo­to­gra­fii, již do­pro­vází; jeho vel­kým té­ma­tem je záblesk, oka­mžik, jenž ex­po­nuje cha­o­tic­kou kresbu vět­voví, prů­nik pa­prsku hus­tou pod­zimní mlhou.

Čas

Cí­tíme se tu od­su­nuti mimo tok času, vy­tr­ženi ze zná­mých sou­vis­lostí, z ob­vyk­lých vztahů mezi věcmi ko­lem nás a se­bou sa­mými. (…) Jako by v pra­lese, kde je všechna pří­tom­nost tak zře­telně pod­mí­něna mi­nu­lostí sta­le­tou a ti­sí­ci­le­tou, sama jsouc předob­ra­zem, skoro bychom řekli ko­pií bu­douc­nosti stejně vzdá­lené, byly mi­nu­lost i pří­tom­nost slity s bu­douc­ností v je­diné ne­roz­li­šené tr­vání a naše ob­vyklé dě­lení času po­zbý­valo smyslu.

Cenná zku­še­nost po­zo­ro­va­tele, který si uvě­do­muje vzne­še­nost a uza­vře­nost to­hoto les­ního uni­verza, je cele po­sta­vena na touze vy­ma­nit se světu, ale­spoň na chvíli vy­sko­čit z rámců ra­ci­o­nálně čle­ně­ného světa a stát se sou­částí ob­razu uce­le­ného a smys­lu­pl­ného světa. Je to totiž právě pra­les, který člo­věka vtáhne do svých ka­se­mat ob­rost­lých ve­ge­tací, kdo mu ukáže zá­zrak hni­loby a kdo ho vtáhne do bojů o svět­liny. A jen díky vzru­šené kresbě, kte­rou se Janda po­kouší za­chy­tit slo­vem i fo­to­gra­fií, lze tento uni­kátní pro­ži­tek pře­nést a na­bíd­nout těm, kteří si chtějí ale­spoň „vy­ba­vit“ před­stavu pří­rodní, striktně ne­hu­mánní, a přesto tak krásné au­to­no­mie, vy­já­d­ře­nou v ne­u­stálé os­ci­laci mezi ži­vo­tem a tlením.

Boj

Nejsou to ovšem jen bře­zi­nov­ské oka­mžiky mystic­kého zření, vy­ši­nu­tého času a po­tr­ha­ných sou­vis­lostí, po­mocí nichž au­tor této knihy pod­ně­cuje fan­ta­zii čte­náře. V ně­ko­lika dra­ma­tic­kých zlom­cích při­bli­žuje oka­mžiky, v nichž se roz­lo­žitý strom dí­lem hni­loby se­souvá, kdy se pro­padá roz­va­lený kmen a na sta­letí do­předu de­for­muje ještě útlé pně mla­diny, která z něj po­ho­tově rostla.

Di­lu­vi­ální li­ják, který trvá celý den. Pra­les, tmavý jako v pod­ve­čer, je pře­sy­cen vodní pa­rou i ml­hou a roz­pouští se v ní v ja­kousi ro­so­lo­vi­tou kaši. Každý list, vr­cho­lek, vě­tev jsou bi­čo­vány ne­u­vě­ři­tel­nou si­lou vod­ního pří­valu a pal­bou krup. K do­vr­šení zkázy při­chází bouře; prásklo do pro­těj­šího břehu po­toka a jak mlha na chvíli zřídla a li­ják zdán­livě ze­slábl, za­hléd­neme tam na oka­mžik roz­ští­plý strom, z je­hož horní po­lo­viny se kouří, a z něho visí dlouhá žlutá šupina.

Ideální typ

Jan­dův prů­zkum pra­lesa byl možný i díky ně­kte­rým bes­kyd­ským les­ní­kům, ne­boť právě oni au­tora této knihy pro­vá­děli po­zůstatky dáv­ných po­rostů. Mnozí z nich už tehdy dobře vě­děli, že je­dině pří­roda „po­sky­tuje vzor les­ního po­rostu, ide­ální typ“, jejž je třeba za­cho­vat. Bylo jim jasné, že v bu­dou­cích le­tech bu­dou právě z ně­ko­lika do­cho­va­ných frag­mentů pra­lesů další ge­ne­race les­níků čer­pat po­znání, sou­vis­losti, jež zů­staly zcela uta­jeny li­dem, „kteří bez­o­hledně vy­ru­bali celé lesy a osa­dili ochu­ze­nou a vy­su­še­nou půdu smr­ko­vými plantážemi“.

Kniha Ru­dolfa Jandy Pra­les v Bes­ky­dách tedy na­ko­nec není jen „nekro­lo­gem“, abychom se při­dr­želi slov au­tora. Zů­stává tu s námi jako při­po­mínka sku­teč­nosti, že lesy, jež nás ob­klo­pují, nejsou a ne­mo­hou být pou­hým zdro­jem ma­te­ri­álu; že člo­věk, který zpi­tomí dik­tá­tem eko­nomů a je­jich pouč­kami o údajné nad­řa­ze­nosti eko­no­mic­kých zá­jmů nad ostat­ními pro­jevy ži­vota, do­káže bě­hem dva­ceti let zni­čit a vy­vraž­dit celé eko­sys­témy. Přesně ty sou­stavy, který se ti­síce let za­huš­ťo­valy k nej­zazší možné míře ži­vota. A co je možná nej­dů­le­ži­tější: Janda nám při­po­míná, že vzdát se vlast­ních zá­jmů a s po­ko­rou po­ne­chat les – a nejen les – svému osudu zna­mená dát pro­stor zje­vení ab­so­lut­ního a ra­di­kál­ního žití.

Dr. Ru­dolf Janda: Pra­les v Bes­ky­dách. Česká gra­fická Unie, Praha 1943, 219 stran.