Už ani neví, jak se tam ocitl. Snad ces­tou z města, když se roz­hodl ne­če­kat na první ranní vlak, po­su­nout se na­horu na kopce a po­malu se nad rá­nem vra­cet domů. Ně­kde pod Čer­to­vi­nou při­padl na že­lez­nici, ta­ko­vou tu kr­ko­lomnou ven­kov­skou trať táh­noucí se po okra­jích vsí a po me­zích. Přesně po té musí jít, řekl si a vy­dal se praš­nou ces­tou po­dél ko­lejí. Sví­talo. V jednu chvíli se že­lez­nice za­no­řila do prů­rvy vy­tr­hané dy­na­mi­tem, utekla před svě­tem do hloubky pro­lákliny. Dlouho pro­chá­zel ko­lem os­t­rých skal­ních výčnělků, a když se ho­ri­zont opět ote­vřel a on po­malu vy­stou­pil z útrob kopce, byl už do­cela vy­soko nad kra­ji­nou mezi keři a bo­ro­vi­cemi vše­li­jak po­zo­hý­ba­nými, slunce stálo nad ob­zo­rem, a on hle­děl na pro­táh­lou ho­ri­zon­tální čáru, na dlouhé Po­labí, na Ku­ně­tic­kou horu a černé ob­rysy hor na se­veru. Uha­do­val, kde zhruba leží Sla­tiňany s Ja­ro­mí­rem Johnem a jestli snad v té temné mase na se­veru ne­za­hlédne sto­lo­vou Hejšovinu.

– Pojďte dál vod tý tratě! za­kři­čel mu kdosi do zad. Po­od­stou­pil, jasně, co taky ji­ného. Kouká ně­kam do křo­vin a tam chlap do­cela oby­čejný, s čap­kou a psem, s pyt­lem, ze kte­rého lezly mladé kopřivy. – Kam­pak máte na­mí­řeno, ptá se, a tak to na něj vy­sy­pal: že jako z města domů. A zrovna se pře­ptal, co že je to za místo, kde stojí a pak taky, kam že jde s tím pyt­lem on. – Jen semhle k ba­ráku, máv­nul ne­u­r­čitě k že­lez­nič­nímu ohybu. Ob­rysy drob­ného sta­vení, nízký do­mek při ko­leji, po­staru vech­trovna. A jestli prý chce, tak může s ním na kávu. Ne­bylo nad čím pře­mýš­let, ho­dina sem a ho­dina tam, čas si udělá vždycky.

Sedí pod pří­střeš­kem jed­no­du­chého dráž­ního domku, kouří, spíš mlčí. Pak se ze­ptá: proč zrovna tady a jestli se ještě točí kli­kou a vy­ta­hují šraňky z dráž­ního domku, jestli se vy­žíná tráva ko­lem ná­spu a chodí kon­t­ro­lo­vat trať po bouřce. Po pravé ruce ská­čou krá­líci, po levé kur­ník s ukňou­ra­nými sle­pi­cemi. Chla­pík vy­práví, jak to tady před pár lety kou­pil, jak se za­chrá­nil z ulice a teď si pěs­tuje ze­le­ninu, jak mu vlak jezdí mezi zá­hony, a jak vy­se­dává za do­mem a hledí na dru­hou stranu od trati dolů pod kopce. Sa­mota ve­liká, ob­čas že za ním při­je­dou, jed­nou za tý­den se sveze dolů do města na­kou­pit a ně­kdy stráví ve­čer s če­tou že­lez­ni­čářů, když při­je­dou kon­t­ro­lo­vat stromy, co ros­tou po­dél trati. Ale ji­nak hodně čte, přes léto se chystá na zimu a v zimě je všechno úplně naopak.

Ne­chtělo by se vě­řit, že v té­hle době ještě může být kdesi v les­ních sa­mo­tách dům bez sítí, s pri­mi­tiv­ním sr­díč­kem vy­ře­za­ným do dví­řek hajz­líku. Kde na stole leží vy­dání Klí­mova Světa jako vě­domí, na špalku ve­dle kur­níku Louis-Fer­di­nand Céline a pak všechno možné, co zrovna při­šlo pod ruku, Pur­ky­ňovy Frag­menty, po­hádky z dru­hého konce světa atd. Tak to jste si sem na­ta­hal pěk­nou sbírku říká mu, ale chla­pík opáčí, že něco sice při­nesl z města, ale že víc toho tady zů­stalo po těch, co ve vech­trovně žili před ním.

No tak dobrá, vě­řím vám, co taky zbývá, vlak mi ne­za­sta­víte, a i kdyby, stejně bych do něj ne­mohl, pro­tože po­kra­čuju přes trať, a ne sou­běžně s ní, říká mu.

Ho­vor pře­ruší die­se­lový agre­gát táh­noucí do kopce soupravu ra­cho­tí­cích vagónů. – Sa­kra, vám se tady za­sta­vil čas! Ne­chcete, na­stě­huju vám sem na léto partu ka­ma­rádů, oni ty­hle věci mají rádi, kr­mili by vám krá­líky, tak byste mohl cho­dit sem a tam a ve­čer vždycky zkon­t­ro­lo­vat, jestli jsou dveře od kur­níku dobře za­vřený nebo jestli se po vě­tru ne­u­vol­nila na střeše ně­jaká taška. Jsou chudáci celé léto za­vření v čin­žá­cích a jak to tak znám z vy­prá­vění, ne­mů­žou spát kvůli dusnu, a vy tu takhle po­no­cu­jete s lu­cer­nou, ba­rák na­třís­kaný vším, co by se mělo číst, vejce bez po­tisku, uje­čené sa­nitky taky ne­máte – snad jen ty vlaky že by jim tu lezly na nervy! Po­dí­vejte, možná že kdy­byste si po­ří­dil iden­ti­fi­kační číslo a vy­stě­ho­val chlí­vek, vy­bí­lil ho, do rohu po­sta­vil ně­jaký lepší stůl, mohli by sem jez­dit lidi na tvůrčí se­mi­náře. Chla­pík kouká, pak se za­čne smát a po­vídá, že jo, že si plác­nou, ještě kdyby mu po­mohli vy­ko­pat sklep, tak bude spo­ko­jený i on.

Vy­ko­pat sklep. A co třeba po­zo­t­ví­rat ně­kde v okolí hroby? Říká si už jen tak pro sebe, když se s tím po­di­ví­nem loučí a kouká, kde že je ko­nec té cesty, po které má po­kra­čo­vat na­horu. Mělo by to být asi tak tři­krát přes ko­pec, po­čítá. Tři­krát přes ko­pec, a až ho to pře­stane ba­vit, může pod Hlin­skem po­čkat na lokálku.