Stává se to zřídka: au­tor, který za­čal psát před sto pa­de­sáti lety a ve své době byl veskrze po­va­žo­ván za před­ního li­te­ráta, účast­níka tehdy pro­slu­lých kul­tur­ních sa­lónů, v pro­mě­nách času spolu s mnoha dal­šími do­cela za­padl a jeho kdysi často čtené dílo dnes už ni­kdo ne­recykluje ani z an­tikvár­ních ba­ná­no­vek. A na­jed­nou, po dlou­hých de­se­ti­le­tích, je zno­vu­ob­je­ven a vy­dán. Nota bene vy­dán v úplně ji­ném kon­textu a z ji­ných po­hnu­tek. Ni­koli jako ten, kdo byl uzná­ván pro svou schop­nost vy­stih­nout psy­cho­lo­gii ven­kov­ských lidí, anebo jako „sku­tečný ide­ový tvůrčí bás­ník roz­lohy u nás vzácné a ry­zosti, hloubky a po­cti­vosti“ (FXŠ), ale jako au­tor ví­ce­méně po­ve­de­ných žán­ro­vých po­ví­dek, které ve své době byly spíš pře­hlí­ženy anebo opa­trně ko­men­to­vány jako „vy­ši­nuté tro­chu svou sen­zač­ností“ (li­te­rární re­fe­rent a mi­nis­ter­ský úřed­ník J. Vodák).

Tu­díž: dra­ma­tik, bás­ník a pro­zaik F. X. Svo­boda (1860 – 1943) se svého ná­vratu do­čkal. V na­kla­da­tel­ství Car­cosa mu vy­šel vý­bor z krat­ších próz na­zvaný Noční host. Po­kud nás ka­ta­logy ne­kla­mou, je to první re­e­dice Svo­bo­do­vých po­ví­dek od roku 1968, me­zi­tím byly vy­dány pouze ně­která jeho zná­mější dra­mata. Ediční plán Car­cosy i ná­zev edice (Tem­nosti) si vy­nu­til své­rázný vy­da­va­tel­ský pod­nik: edi­tor Petr Bo­ček do knihy za­řa­dil „temné“ texty a na­kla­da­tel­ská ano­tace po­ně­kud pře­mrš­těně ho­voří o „sta­ro­české ven­kov­ské gotice“.

Vý­bor ob­sa­huje Svo­bo­dovy texty psané v prů­běhu ce­lého jeho tvůr­čího ži­vota. První z nich jsou da­to­vány k roku 1885, vý­bor pak uza­vírá roz­sáhlá po­vídka „Ta­jem­ství“ z let 1933 – 1935. Edi­tor vlastně zvo­lil do­cela dobrou po­sloup­nost, „Ta­jem­ství“ je totiž hned z ně­ko­lika dů­vodů tex­tem, který pro­ka­zuje jed­nak Svo­bo­dovu au­tor­skou zruč­nost, osvo­je­nou ce­lo­ži­vot­ním psa­ním, a zá­ro­veň i ztrátu schop­nosti od­had­nout míru – což je nej­spíš na­ko­nec přesně ten dů­vod, proč ča­sem opadl zá­jem o jeho prózy. Prostě už to byla tro­chu moc li­te­rární ma­nýra. V „Ta­jem­ství“ je toho to­lik na­vrstveno, že i při vší dobré vůli oce­nit ale­spoň to, co žánrové tvorbě to­hoto typu ná­leží, po­zor­nost čte­náře za­vadne už na páté stránce a na sen­zační od­ha­lení už tak ně­jak ne­vy­byde sil. To ovšem na­o­pak vů­bec ne­platí pro Svo­bo­dovu ra­nou tvorbu, po­vídky z konce 19. sto­letí, které šil na míru ča­so­pi­sec­kých otisků. Ty jsou vy­sta­veny přesně tak, aby na­pl­nily svůj pro­stor a aby v nich stihl před­vést všechno to, co od po­čátku svého psaní ovlá­dal takřka dokonale.

Vět­šina textů za­řa­ze­ných do vý­boru se po­hy­buje na zlomu re­a­lis­tic­kých a mys­te­ri­ózně la­dě­ných žánrů s hut­nou vrst­vou pří­rodní ly­riky a psy­cho­lo­gic­kých kre­seb po­stav. Co do té­mat je to psaní růz­no­rodé, Svo­boda s ob­li­bou vy­bru­šuje ty oka­mžiky v lid­ském ži­votě, kdy se re­a­lita stává pro­jekč­ním plát­nem nej­růz­něj­ších před­stav, klamů, kdy je lid­ská mysl pa­ra­ly­zo­vána stra­chem a z je­jich hlu­bin vzlí­nají hrůzy­plné před­stavy, často mo­ti­vo­vané v mi­nu­lých se­lhá­ních. Ni­jak ne­u­hýbá ani před na­tu­ra­lis­ticky zob­ra­zo­va­ným ná­si­lím, jeho po­stavy nejsou nutně jen oběťmi ne­moc­ných nervů, ale i agre­siv­ními zví­řaty schop­nými pro pár jablek roz­bít hlavu sotva do­rost­lému klukovi.

Tvůrčí ana­ly­tická me­toda zkou­ma­jící člo­věka v růz­ných kri­tic­kých ži­vot­ních si­tu­a­cích byla za ne­ce­lých sto pa­de­sát let od Svo­bo­dova so­ci­ál­ního ro­mánu do­ve­dena k do­ko­na­losti; o to spíše jeho prózy za­ujmou v mís­tech, kde vy­pra­věč ma­sí­ruje čte­ná­řovu fan­ta­zii evo­ka­cemi pří­rody za­ha­lené ve­čer­ním še­ro­svi­tem. Kde lid­ský ži­vot na chvíli utichl a od­kud jej na pár ho­din vy­tla­čily po­stavy z mi­nu­losti, vo­jáci, je­jichž mrt­voly do­sud pře­ží­vají v ko­lek­tiv­ních před­sta­vách, a sa­mo­zřejmě také vrazi a zlo­ději. Stačí jedna ex­kurze do Svo­bo­dova hvozdu, a člo­věk na­vyklý mí­ru­mi­lov­nému pro­středí dneš­ních lesů si hned do­káže o dost lépe před­sta­vit, jaké to asi bylo ces­to­vat před dvěma sty lety na vo­zech a ne­být si při­tom jist ani ho­lým ži­vo­tem. A když se vy­pra­věč do­stane do ob­rá­tek, scéna vy­kypí v ně­ko­lika ráz­ných větách: ob­razy ve­čer­ního lesa pře­chází v dra­ma­tické sé­rie, za­kon­čené ti­rá­dou na téma „ži­vot je jen stálý boj, spor, všude ná­silí a všude lest“. 

Nej­cen­nější na Svo­bo­do­vých po­víd­kách jsou ty vy­lí­čené oka­mžiky, kdy se na pus­tém místě se­tkává vy­stra­šený člo­věk s ně­čím, co si v prv­ních chví­lích vů­bec ne­do­káže ni­jak soudně vy­lo­žit. Způ­sob, ja­kým tato zvláštní du­chovní se­tkání au­tor kon­stru­uje, jak je rá­muje in­ten­ziv­ním pro­žit­kem okol­ního světa, nej­čas­těji lesa, tem­noty, téměř te­ra­pe­u­tické tem­noty, je po­zo­ru­hodný už jen proto, že ohle­dává oka­mžik transgrese, pře­chodu, díky ně­muž po­stavy uni­kají v ja­kémsi obran­ném re­flexu před svě­tem, svě­tem „re­a­lis­ticky“ nud­ným a pra­všed­ním. Kluci mizí do lesa na­jít místo, kde se ně­kdo obě­sil, a po­cho­pi­telně tam jsou za­sti­ženi nocí; sta­řena se ob­rací „prázd­nýma důl­kama oč­níma na­proti širé kra­jině“, roz­tou­žená Ka­čenka v tem­ném le­síku ob­jímá ká­men a na­jed­nou ucítí, „že je skála teplá, hebká jako tělo (…) že v ní proudí krev a že hladí místo met­lic zje­že­nou srst na ohrom­ném těle Sa­ta­nově“. Ta­ko­vých míst je ve Svo­bo­do­vých po­víd­kách jako ro­ze­seto a ne­če­kaný zá­jem o je­jich re­e­dici možná svědčí o tom, že přesně tento typ psy­chic­kých „tem­not“ může in­spi­ro­vat a stra­šit i poté, co už všechno ostatní spral ďas.

Za těch pár mě­síců, co vý­bor vy­šel, jsem už pár­krát sly­šel, že za­stíní i to, co po sobě za­ne­chal La­di­slav Klíma. Ne­zbývá než se pou­smát a při vší úctě ke Svo­bo­dově li­te­rár­nímu od­kazu mu po­přát sladké za­po­mnění. Byl to ru­ti­nér, dobrý ru­ti­nér, roz­vi­nul nové po­stupy re­a­lismu a spo­le­čen­ské kri­tiky, pro­hlou­bil psy­cho­lo­gic­kou kresbu žen­ských hr­di­nek, na­ko­nec se ale stejně uto­pil v gra­fo­ma­ni­a­kální po­třebě a v ne­u­dr­ži­tel­ném, pus­tém li­te­rár­ním pro­vozu vy­ža­du­jí­cím ne­u­stálé knižní pří­růstky. Těch pár po­zo­ru­hod­ných próz, které nyní máme díky Car­cose v jed­nom svazku po­hro­madě, sice za­pů­sobí svou zvláštní his­to­ric­kou at­mo­sfé­rou, ale svého au­tora už z hlu­bin věč­ného za­po­mnění ne­vy­táhne. Přesto všechno: Svo­bo­dovy fan­tas­tické po­vídky za po­zor­nost ur­čitě stojí.

Chcete pod­po­řit tento blog? Ob­jed­nejte si knihu zde!
Na ti­tul­ním ob­rázku F. X. Svo­boda (vpravo) s přá­teli, foto z roku 1887.