je ko­nec února, a tak tro­chu už před­jaří. od rána doma ně­čím lis­tu­ješ a vlastně tak tro­chu če­káš, až se ho­diny pře­houp­nou přes po­ledne, až se slunce vy­svítí, to tře­bas na chvíli vy­jdeš na za­hradu a po­sto­jíš nad ne­dávno vy­kvet­lými sně­žen­kami. je dlouhá ne­děle, zů­stal jsi na pár dní v domě sám. 

a pak, v pozd­ním od­po­ledni vy­chá­zíš, ob­krou­žíš svá místa, tak jako vždy: ni­kam se ne­do­stat, a přesto něco uvi­dět. slunce po­malu padá k ho­ri­zontu, máš asi ho­dinu, než zmizí docela.

pár set me­trů pod do­mem, tam kde se říká za ško­lou, dnes spíš za čis­tír­nou, se po­sta­víš zády ke vsi.

kdysi se tu lidé nadřeli s po­to­kem, co v nej­vět­ších par­nech vy­sy­chá, vy­sklá­dali mu břehy z ku­la­tiny, jenže jak šel čas, dřevo ztrouch­ni­vělo a po­zvolná síla te­koucí vody si za­čala ote­ví­rat ji­nou cestu. jako by v tom byla ně­jaká zá­ko­ni­tost: co je rovné a hos­po­dá­řovo, se jed­nou zkli­katí. a že zvlášť voda bývá ráda di­voká, že i sotva po­zna­telný proud má svou sílu, sta­čilo pár let a zba­vil se toho dobře vy­myš­le­ného krunýře. v me­an­drech pak ne­chal místo stro­mům a ke­řům, které celé dny trčí proti světlé ob­loze a v kon­trastu ti při­po­me­nou, že tu co ne­vi­dět bude zimní podvečer.

jak se blí­žíš k ryb­níku, cí­tíš, jak ti měkne zem pod no­hama, jak se po­malu za­čí­náš hou­pat při chůzi. rád tudy vchá­zíš do lesa, ob­čas ti bota za­jede hlou­běji do bláta, zem je tu plně na­sy­cená vo­dou. až bude v létě su­cho, v to­mhle koutě se bude ještě dlouho vá­let ve­černí mlha.

vchod do lesa musí být úzký, tak úzký, abys měl po­cit, že ti už u dru­hého stromu ne­zbude než se sní­žit a při­pra­vit. že bu­deš tak tro­chu u jeho brány žá­dat o klid. a při­tom dou­fat, že zas po dlouhé době ob­je­víš ně­jaká nová místa. už to znáš, ač jsi tu byl to­li­krát, jed­nou za čas se stane, že při­pad­neš ně­kam na svět­linu, od­kud dů­věrně známý kraj vy­padá ji­nak, kde se ti na chvíli ukáže jed­no­du­chý prin­cip od­ha­lené ji­na­kosti. je to vždy jen na chvíli, vě­domí každý nový po­hled vzá­pětí spolkne, uvede jej v ná­le­žitý kon­text, takže ti na­ko­nec stejně ne­zbyde než krou­tit skle­ně­nými čočkami a zkou­šet, jestli se ti ná­ho­dou ne­po­daří onu chvíli vzkří­sit, při­po­me­nout si, jaké to bylo, když jsi tu stál poprvé.

z lesa při­jdeš rov­nou na hráz ma­lého ryb­níka. lidé tu ří­kají v bo­ro­víčku. ač ne­da­leko od vsi, stromy ryb­ník od­dě­lují od obce takřka do­ko­nale. po­každé, když tu jsi, po­zo­ru­ješ ale­spoň chvíli bílé stvoly bříz a je­jich zr­ca­dlový ob­raz. kdysi jsi zkou­šel je­jich ob­raz za­chy­tit tak, aby vznikla parti­tura, a vskutku, po­čí­tač na­ko­nec do­ká­zal za­hrát skladbu, jež byla po­každé jiná a ni­kdy ne­vy­ja­dřo­vala nic z toho, co by ti jak­koli při­po­mnělo chvíli, kdy jsi snímek/záznam po­ří­dil. změť kři­vek, které hrají.

hráz. po­krou­cená bo­ro­vice u pře­pusti, cesta ce­lo­ročně za­sy­pána lis­tím. sem k no­vému ryb­níku pod tašní se mů­žeš vra­cet kdy­koli, vždycky na tebe to­hle místo udělá do­jem. prý se tu ří­kalo na starém mod­lí­kově, obec že stála ně­kde v těchto mís­tech. v zimě tudy táhne, v létě tu do­zní­vají teplé dny.

pod ryb­ní­kem leží kou­sek půdy, která vlastně ni­koho ne­za­jímá. vno­řena mezi pole, po­tok ji vhlou­bil pod ho­ri­zont a člo­věk ne­chal na po­koji. vznikl cenný kra­jinný typ. louka se tu střídá s re­mízky, na jaře vše za­roste kopři­vami a člo­věk se pro­táhne jen stěží, zvláště po­kud se bojí bláta a klíšťat. pra­vi­delně se tu proto ob­no­vuje pus­tina. když se nad ni po­loží slunce a za­čne stí­no­vat, uvě­do­míš si její měk­kost a je­di­neč­nost. ni­kým ne­vy­hle­dá­vaná a ne­u­dr­žo­vaná. prkno sem kdosi po­lo­žil, aby ni­kam nevedlo.

opačná cesta tě při­vede na mý­tinu. tady se na­o­pak pra­cuje, pily se pra­vi­delně za­ku­sují do stromů a sklízí su­chý les. může se stát, že se dřevo od­vozí a vy­sadí jen pár stromů, zby­tek že lidé ne­chají le­žet la­dem. znáš to, ne­da­leko je ta­ko­vých les­ních par­cel celá řada. po de­seti le­tech po ho­lo­seči se do nich vra­cíš jako do níz­kého lesa, každá cesta se v nich utopí.
anebo je tu druhá mož­nost, že se ven­ko­van po­kusí ob­no­vit pra­vi­delný smr­kový les. i níz­kých, pra­vi­del­ných řad je v okolí spousta, bíle na­třené špičky smrků v pra­vi­del­ných ro­ze­stu­pech ti při­po­mí­nají čas. je to ta­ková lo­te­rie. může se stát, že stromy vzejdou, že do­ros­tou jisté výšky; anebo je příští kůrov­cový ná­let před­časně sklidí. pak možná ta věčná hos­po­dář­ská verva člo­věka vy­hasne jed­nou provždy.

pro­táh­neš se ko­lem vy­hlo­da­ného lesa, spad­neš dolů na žlab, jak se říká, a tam na tebe čeká ti­chá, dobře skrytá louka, z jedné strany ji ob­téká po­tok, z druhé chrání mladý hustý les. vede k ní ně­ko­lik cest, jedna je pro te­rénní auto, druhá pro lesní zvěř. úplně na dně, hned u po­toka, stojí srub sbitý z pr­ken a tyčí. kou­sek za ním dlouhé kůly, z nichž se po­každé na za­čátku prázd­nin vy­tvoří te­e­pee. a pak je v té­hle stu­dené zmole ně­ko­lik týdnů hluk a ve­selo, když se při­blí­žíš, po­tká­váš os­tra­žité tá­bor­níky, když tam­tudy mu­síš pro­jít, ode­čí­táš z je­jich po­hledů, že tu nejsi ví­taný host. jenže teď je únor a ni­kde živá noha. na jed­nom z trámků visí zplihlý hadr. možná triko, kdoví.

a když se pak zase vy­škrá­beš na­horu na hatě, kde les rychle ustoupí a tebe vede cesta až ke strážné věži. upa­ma­tuje tě, že ještě po­řád naše kra­jina lec­kde při­po­míná kárný tá­bor; zrovna v těchto mís­tech v ní po­stává to­lik
mys­li­vec­kých po­sedů, v jednu chvíli jich na­po­čí­táš pět v pří­mém do­hledu. to že jsi na nich za­žil se­dět mys­livce za po­sled­ních de­set let vše­ho­všudy asi pět­krát, je druhá věc. vy­ma­zat je ovšem ne­mů­žeš, ne­zbývá, než se s tě­mito mon­stry na­u­čit žít.

a pak už se do­cela rychle den při­blíží svému konci. ni­jak jsi to ne­plá­no­val, ale vstou­pil jsi do ote­vřené kra­jiny právě v oka­mžiku, kdy slunce leží těsně nad li­nií ho­ri­zontu. v pro­lákli­nách se tmí, a tady na­hoře se stín pro­ta­huje
od kraje lesa, vzlíná po kop­cích a je­den po dru­hém je zha­síná. če­káš pár mi­nut, než při­jde pěkná chvilka, kdy je­diné místo, které ještě září, je kos­tel sv. víta na­hoře nad bo­ro­vou. hned ti vy­tane, jak v noci ve­zou havlíčka na jih­lavu a pak dál dolů k ra­kouské hra­nici a bás­ník se na­po­sledy loučí: „sto­jíš tam na vršku, skrze lesy smutně hle­díš“. a ano, opravdu, jako by kos­telní věž zí­rala do dálky, ozá­řená po­sled­ním slun­cem a ne­dlouho poté i svět­lem
mě­síč­ním.

po­ku­síš se k ní při­blí­žit, jen co ti do­volí ten mžik, kdy je v kraji vše tak kontrastní.

po­slední mi­nuty dne. ještě se oto­číš a na­po­sledy zmáčk­neš spoušť.

sba­líš fo­ťák do ba­tohu a sed­neš si na mez. než se udělá úplná tma a vy­žene tě k havlíč­kovi, kde pěkně za­to­peno a kde strejci pro­tá­čejí svá ob­lí­bená té­mata, máš čas, mů­žeš po­pře­mýš­let nad tím, že na­ko­nec vlastně vždycky zů­sta­neš s kra­ji­nou sám, ne­scho­pen ji vy­já­d­řit slo­vem, na­tož tak ob­ra­zem, a že do­konce kdy­bys tu v tuhle chvíli se­děl s ně­kým, vše­chen ten vztah, který cí­tíš vý­hradně v pro­tnutí času a místa, byl by zpře­tr­hán. prostě humna, no ne­pusť se za ně ve­čer do daleka!