na oblém kopci ne­da­leko pro­seče, v půlce února, kdysi chlouba au­to­mo­bi­lo­vého prů­myslu, teď vrak, vy­ku­chaný a po­sta­vený na vy­so­kých špal­cích. nej­spíš tu už stojí ce­lou řadu let a jeho ml­čení je to­též jako ml­čení rázu dřeva, o které se zdán­livě opírá. pre­pa­ro­va­nými svět­lo­mety hledí na stráně, jež běží do dálky a po­malu se sva­žují ně­kam k vy­so­kému mýtu. auto a jeho ohrada, okolo se pro­du­cí­rují ovce, na po­zadí pra­cuje ně­ko­lik lidí, vozí dříví a snad už po­malu při­pra­vují za­hradu k jaru. co chvíli zved­nou hlavu a po­zo­rují, co tam na­hoře dě­láš, nej­spíš si ří­kají, proč tě to­lik za­jí­mají vraky aut, od­lo­žené a dávno zapomenuté.

dlouhé mi­nuty ci­víš do dá­lav, za­ta­že­ných od­po­lední ob­lač­nou clo­nou. chvílí trvá, než se zo­ri­en­tu­ješ, podle bí­lého sloupu po­znáš si­lu­etu ko­mínů opa­to­vické elek­trárny, z hor za nimi už ne­vi­díš nic. tu­šíš, že v jed­nom zor­ném poli bys od­sud mohl po­zo­ro­vat bílé špičky sněžky a krá­lic­kého sněž­níku, že ně­kde pod te­bou by měla le­žet ku­ně­tická hora, kupole s li­nií hradní věže. co je na­o­pak dobře vi­dět, jsou příčná i po­délná údolí, hlu­boké úžla­biny a táhlé stráně okolo ne­da­lekých no­vých hradů. v jiný den bys od­sud roz­po­znal li­nii ji­zer­ských hor s ješ­tě­dem, po­labí bys měl jak na dlani, a při troše tr­pě­li­vosti na­ko­nec na­šel i čap­kovu hej­šo­vinu na se­veru, kout brou­mov­ských stěn vští­pený mezi masivy or­lické hory a krkonoše.

po­malu se cou­ráš do kopce. ob­chá­zíš ně­ko­lik sa­mot, ko­lem nichž se stáčí roz­jež­děné blá­tivé cesty. od lesa jde zima, po lou­kách se honí stu­dení vítr. přece jen, je te­prve půlka února. když se ovšem vítr na chvílí zklidní a vy­jde slunce, ne­ne­cháš si ujít pří­le­ži­tost a na­táh­neš se na mez.

u ryb­níka v tmavé pro­láklině po­tkáš ženu s če­picí a šus­ťá­ko­vým pláš­těm. nese na hrudi dítě za­vi­nuté do šátku, a když se s ní dáš do řeči, musí s ním tan­co­vat, aby se ne­pro­bu­dilo. po­hu­puje se sem a tam, za zády dlouhý ho­ri­zont vý­chod­ních čech. z lidí, co tu bydlí na stálo, tu jsou prý už po­slední a vlastně se ani ne­chys­tají zů­stat na dlouho, lá­kají je po­řádné hory, bes­kydy, co taky tady, do práce se musí da­leko, do ob­chodu se v zimě ne­do­sta­neš, a může se stát, že na člo­věka tu ne­na­ra­zíš tře­bas i ně­ko­lik dní. těch pár zbrusu no­vých rou­be­nek, na řídko ro­ze­se­tých po kop­cích, opravdu pů­sobí zvláštně. všechny ja­koby z ka­ta­logu, cha­lupy obehnané plo­tem, ko­lem nic, anebo za­par­ko­vaná auta. zima před­časně skon­čila, cha­lu­páři jsou zpět.

*

louky, po kte­rých se tu pro­chá­zíš, vznikly ně­kdy před čtyřmi sta­le­tími, když se v kraji usa­dili ně­mečtí skláři a zdejší ven­ko­vani pro ně za­čali ve vel­kém tě­žit dřevo z hustých, sta­ro­by­lých lesů. a tře­baže sklárny spo­ly­kaly ti­síce kubíků ročně, bylo ho po­řád dost na to, aby se tu ro­ze­běhl velký prů­mysl a za­lo­žila re­pub­li­ková tra­dice. sklář­ští mi­stři z pro­seče poz­ději za­klá­dali dílny v kr­ko­no­ších. ostatně je od­sud měli nadohled.

před sto pa­de­sáti lety se okolí pro­seče, zejména pa­seky a fran­ti­šek, pro­sla­vilo vý­ro­bou dý­mek. dým­kařů tu žilo ně­ko­lik sto­vek, čtyři ge­ne­race tu den za dnem vr­taly a dlou­baly ku­řácké ná­činí a pro­tože je ni­kdo ne­or­ga­ni­zo­val v to­várně a ne­z­ci­zil jim práci, ča­sem se zdejší dým­kaři ži­jící na sa­mo­tách vy­pra­co­vali tak, že byli schopni vy­rá­bět nej­růz­nější typy dý­mek: špi­covky, rad­ličky, ša­j­blovky, ha­dovky, ba­ňočky, ji­mra­movky, sle­začky a kdo­ví­jak se všechny ty tvary na­zý­valy. nej­prve od nich ku­po­vali lidé z blíz­kého okolí, poz­ději je kupci po­sí­lali do ce­lého světa. v cha­lupě stá­val sou­struh a na stole le­žel ver­cajk po­třebný ke ko­vání. v do­bách nej­větší slávy tu pa­síři pra­co­vali se stří­brem – a je­jich dílo je dodnes možné vi­dět v pro­seči v mu­zeu vě­no­va­ném právě lo­kální dým­kař­ské tradici. 

pak je tu ovšem jedna his­to­rická etapa, která se se do his­to­rie to­hoto od­lehlého kraje otiskla do­sti hlu­boko – dost hlu­boko na to, aby se ještě dnes ve zdejší sed­lácké le­toře ob­čas uká­zala v celé své vzpurné síle. už v do­bách před vy­dá­ním to­le­ranč­ního pa­tentu se sem stě­ho­vali nej­růz­nější po­di­víni a he­re­tici, blouznivci, úředně z nouze na­zý­vaní abra­ha­mité, ada­mité nebo ni­cové. všichni ti vy­zna­vači svo­bod­ných ná­bo­žen­ství hle­dali v hlu­bo­kých le­sích ochranu před říš­ským dis­ci­pli­nač­ním apa­rá­tem a od­lou­čeni od zby­lého světa, na­u­čili se zde vy­klá­dat písmo svaté ta­ko­vými způ­soby, že by ka­to­lic­kým pá­te­rům, teh­dej­ším i dneš­ním, vstá­valy hrů­zou vlasy na hlavě.

něco z těchto dob snad zů­stalo v kraji mezi pro­sečí, krou­nou a pus­tou ryb­nou pří­tomno dodneška. všude se vzdá­le­nosti zkra­cují, ži­vot za­huš­ťuje a do­prava zrych­luje, tady ovšem mu­síte po okres­ních sil­nič­kách jen po­malu, pro­tože jsou dě­ravé jak ře­šeto, kostr­baté a zrádné; vlak tu jede jen pár­krát za den, o au­to­busech to platí jakbys­met. krátký roz­ho­vor s že­nou z cha­lupy pro­zra­dil mnohé: chceš-li žít na pro­test, od­stě­huj se sem, kup si ar­chu s ku­sem lesa a všem pak mů­žeš ří­kat, že ač­ko­liv ži­ješ tak ně­jak upro­střed re­pub­liky, cí­tíš se hlu­boce s pří­z­něn se všemi, kdož jsou na okraji. chvíli tě bu­dou po­slou­chat, než se nad te­bou na­ko­nec za­vře zem.