… před­chá­zelo jisté oče­ká­vání. Ka­hu­dovy před­chozí dvě knihy totiž byly pře­kva­pe­ním pro všechny ty, kteří si mys­leli, že už je au­tor bi­zar­ních no­vel a hlavně kul­tov­ního ro­mánu Houš­tina ne­může ni­jak pře­kva­pit. Byla to hlavně roz­sáhlá sonda do světa kon­spi­rač­ních te­o­rií (Vítr, tma, pří­tom­nost, 2014), ve které Ka­huda jako je­den z prv­ních uká­zal, jak může vy­pa­dat svět, v němž není nic sku­tečné, prav­divé nebo vy­lhané. Prám (2022) není jiný, a v tom je právě jeho nej­větší pro­blém. Jak by se mohlo zdát, au­tor ho možná kon­stru­o­val jako pro­stře­dek, který má čte­náře pře­vézt na pro­ti­lehlý břeh; tam, kde ko­nečně zro­zeno nové lid­stvo; od­kud možno v kon­tem­placi pře­hléd­nout dě­jiny jako uza­vřený ce­lek; kde věčný mír.

Z na­pětí mezi ži­vo­čiš­ným, tě­les­ným vzru­še­ním na jedné straně a slast­ným vy­tvá­ře­ním kom­plex­ních de­fi­nic vý­voje spo­leč­nosti na straně druhé vzniká spe­ci­fické ka­hu­dov­ské vy­prá­vění. Je to svého druhu me­di­tace, za­číná se od tě­les­ného pro­žitku, vzru­šení, a po­stu­puje smě­rem k slo­ži­těj­ším cel­kům. Kdo Ka­hudu zná, ne­bude pře­kva­pen, v zá­kladě té­hle vy­pra­věč­ské me­tody jsou au­to­rovy tvůrčí ex­pe­ri­menty z pře­lomu 80. a 90. let, zba­vené je­jich ex­trém­ních po­loh. S lát­kou, která má vy­vo­lat pnutí a touhu, se v Prámu za­chází de­li­kátně, na­místo se­xu­ální per­verze vzru­šu­jící ero­tika. Vy­pra­věč ob­čas vy­u­žívá po­ně­kud drs­něj­ších ob­razů, v kon­textu ima­gi­na­tiv­ních schop­ností Vác­lava Ka­hudy nicméně stále ještě krot­kých. To všechno ale pře­stává být za­jí­mavé v oka­mžiku, kdy nás au­tor pře­vádí na vyšší ro­vinu pří­běhu. Pří­běh se tu ode­hrává nej­čas­těji v uza­vře­ných pro­sto­rách, od­dě­leně od vněj­šího světa, je sta­tický a vy­stačí si s ně­ko­lika málo po­sta­vami. Je­jich úkol je je­diný: umož­nit vy­pra­věči for­mu­lo­vat své vlastní dě­jiny světa.

Takto vy­sta­věný ro­mán už nej­spíš ani ne­může být ro­má­nem, stává se pro­jek­ční plo­chou al­ter­na­tiv­ních vý­kladů světa. Jeho účast­níci, jak­koli se ně­kdy zdán­livě pouští do di­a­logu, si ve svém po­hledu a na­la­dění k „ofi­ci­ál­nímu“ vy­prá­vění spíše ro­zumí a vy­tváří spik­le­nec­kou sku­pinu. Zpo­chyb­nit, vy­vrá­tit, uvést na pra­vou míru, vy­lo­žit struk­turu „hlu­bo­kého státu“ a jeho dů­sledků pro ži­vot v no­vém spo­le­čen­ském uspo­řá­dání. Ka­hu­dova vnitřní spo­leč­nost se po­cho­pi­telně může ra­do­vat z vlast­ního pře­svěd­čení, že je vůči vněj­šímu světu imunní, že za­tímco tam venku pa­nuje „ide­o­lo­gie“, oni mají mož­nost věci po­zná­vat „přímo“, být na stopě „pravdy“ atd. V tomto bodě zů­stal Ka­huda ne­sne­si­tel­ným dí­tě­tem 90. let, kon­zu­men­tem dě­dic­tví li­be­rálů osvo­bo­ze­ných od jha to­ta­lit a pře­svěd­če­ných o tom, že oni – díky účasti na dě­jin­ném zlomu – mají mož­nost po­su­zo­vat běh okol­ního světa z ja­kési ro­viny nula, že oni jsou zá­kla­dem svo­bodné spo­leč­nosti a po­sled­ními obránci před tla­kem to­ta­lit. V Ka­hu­dově Prámu se ta­hle na­ivní před­stava znovu a znovu ob­je­vuje všude tam, kde si vy­pra­věč uvě­do­muje man­ti­nely lid­ské spo­leč­nosti; žádné tech­nické ino­vace ani re­flexe své vlastní mi­nu­losti ne­může pře­mě­nit člo­věka, tak aby byl ko­nečně ho­den svého druhu – ve své pod­statě stále zů­stává zví­ře­tem, tře­baže právě pi­lo­tuje stí­hačku. Na­prosto lze ro­zu­mět pe­si­mis­tic­kému na­la­dění ta­kové úvahy. Po­kud zů­stá­váme věrní pře­svěd­čení, že jsme s to do­sáh­nout ab­so­lut­ního po­znání, do­tknout se pravdy, pak na­ko­nec opravdu ne­zbyde než se s „vě­dou­cím“ úsmě­vem opá­jet svou vlastní vý­ji­meč­ností a po­hlí­žet na spo­leč­nost jako na sku­pinu slepých.

Od­ná­ším si tedy z četby Prámu do­jem, že Vác­lav Ka­huda značně vy­měkl ve schop­nosti pří­mého pro­žitku světa. Tam, kde byl vždy o hodně lep­ším au­to­rem než jeho vrs­tev­níci, zů­stal jen zby­tek ně­kdej­ších sil – o to více se tu ovšem brousí ostří kri­tiky světa! Ka­huda se stal ex­tre­mis­tou ji­ného typu, spik­len­cem, pro­du­cen­tem po­há­dek o světě vyš­ších pa­ter a úmyslech jeho sekč­ních šéfů. To je sa­mo­zřejmě směšné a ne­dů­stojné au­tora, který svého času za­u­jal je­di­neč­nou me­ta­fo­rou po­rou­cha­ného světa, upro­střed nějž se člo­věk po­ku­sil za­cho­vat své vlastní pro­ží­vání, když už bylo vše roz­lámáno a zni­čeno. Jeho dílo se uza­vřelo, zbývá tedy je zhod­no­tit v celé jeho tra­jek­to­rii a ve vztahu ke světu, který lidé jako Ka­huda od po­čátku spo­lu­u­tvá­řeli svou ohro­mu­jící tvůrčí vůlí.