když se ohléd­neme za dí­lem hanse ru­dolfa gi­gera, je­hož první prů­niky na­příč ev­rop­skou avant­gar­dou jsou už dnes starší pa­de­sáti let, na­jdeme po­zo­ru­hodně kon­cen­t­ro­va­nou snahu vy­já­d­řit to pod­statné, co se ve spo­leč­nosti a její kul­tuře v po­sled­ních de­se­ti­le­tích ode­hrává a co nej­spíš bude i v bu­doucnu ob­jek­tem zájmu všech těch, kdo se po­kouší po­su­nout hra­nice lid­ské exis­tence na no­vou úro­veň. jeho bi­o­me­cha­nické stroje za­čí­naly u ob­razů slizna­tých ha­dic smo­ta­ných do klu­bek při­po­mí­na­jí­cích or­ga­nická ústrojí a svůj vý­raz na­ko­nec na­šly v ob­jek­tech by­tostí s podlouh­lými leb­kami, tak jak je známe ze holly­wo­od­ských spek­tá­klů. tato zkratka nicméně vy­ne­chává cosi pod­stat­ného: gi­ge­rovy by­tosti sice mo­hou se­hrát hlavní úlohu ve fan­ta­zii člo­věka nejen jako ne­přá­tel­ští ve­třelci; stejně tak je lze na­hlí­žet jako svr­cho­vaně es­te­tické, ne­li­ne­ární, ta­kové, které na mysl di­váka pů­sobí svými svůd­nými křiv­kami a me­ta­morf­ním po­ten­ci­á­lem. člo­věk se v nich od­dě­luje od své lid­ské pod­staty a stává se mý­tem, je­hož po­čá­tek mů­žeme sto­po­vat až k před­sta­vám umělců starého egypta – a na­o­pak, me­cha­nický stroj se v nich po­lidš­ťuje do formy, ke které se lze po­sta­vit jako k tváři dru­hého člověka.

pře­mýš­lím ob­čas o umělci jako o člo­věku, který svým dí­lem spo­lu­u­tváří svět, resp. na­bízí mu tra­jek­to­rie, po nichž je možné vply­nout do bu­douc­nosti. je po­cho­pi­telné, že to­hoto po­sunu bý­vají nej­čas­těji schopni ti tvůrci, kteří se plně sou­středí na svůj vlastní kon­cept a jemu přísně pod­ři­zují celé své dílo. ta­ková pl­nost tvorby je stěží mys­li­telná tam, kde je kon­cept nebo stálý, va­ri­o­vaný mo­tiv vy­tla­čo­ván oka­mži­tým ná­pa­dem. a jak­koli může být uza­vřená, to­tální forma chá­pána jako mi­k­ro­kos­mos, v němž nelze se­pa­ro­vat kýč od je­di­neč­ného a pře­svěd­či­vého díla, je to pře­de­vším její uza­vře­nost, která nám na­bízí po­ten­ciál for­ma­tiv­ního pro­žitku umění: dílo při­jí­máme jako ne­díl­nou sou­část uměl­cova uni­verza, včetně všech jeho sou­částí, klonů a em­bryí po­ne­cha­ných ve sta­diu ex­pe­ri­mentu. a te­prve v ta­ko­vém sou­hrnu vzniká omni­morfní, sebe sama stále vy­ži­vu­jící me­cha­nis­mus, je­hož sou­částí se stává i pozorovatel.

spe­ci­fi­kum gi­ge­rovy tvorby na­chá­zím právě v tomto kon­taktu s di­vá­kem. po­zo­ro­vat slo­žité ob­razy or­ga­nic­kých srost­lic zá­ro­veň zna­mená při­chá­zet k nim jako au­to­nomní kon­stru­o­vaná by­tost, jako lid­ské tělo, je­hož funkč­nost stálo i v zá­kla­dech gi­ge­rovy umě­lecké vize. pro­ces po­zo­ro­vání je pak i od­bou­rá­vá­ním od­stupu – snad ni­kdy jsem se tváří tvář umě­lec­kému dílu ne­cí­til jako jeho po­hyb­livá část. ne­za­hr­nuje ná­ho­dou tento ele­men­tární zá­ži­tek pro­ces za­ni­kání di­fe­rence mezi sub­jek­tem a ob­jek­tem, který byl to­li­krát te­o­re­ticky dis­ku­to­ván v tex­tech mo­der­ních teoretiků?

gi­ge­rovo ma­líř­ské dílo tuto vazbu ze­si­luje mimo jiné i svou se­xu­ální pří­mo­ča­rostí. je to vlastně ozvuk nej­růz­něj­ších va­ri­ant surre­a­lis­tické tvo­ři­vosti, která kul­turní kon­text na­hra­zuje mo­ti­vem vy­sta­ve­ného, uží­va­ného lid­ského těla, ne­pře­kry­tého rastrem kon­vence. jen stěží lze zů­stat vůči pře­růs­tání gi­ge­ri­án­ských by­tostí do se­xu­ál­ních ob­jektů ne­tečný; bylo by to po­dobné, jako kdyby ses pro­chá­zel ne­zú­čast­něně sny, o nichž po pro­bu­zení ni­kdy ne­mů­žeš roz­hod­nout, zda byly spíše noční můrou, anebo per­ver­to­va­ným vy­já­d­ře­ním vlast­ních tu­žeb. že ovšem ta­kové snění pře­vrací re­álný svět, o tom přece ne­mů­žeš po­chy­bo­vat – a proto tě také v setmělé ga­le­rii až pří­liš často na­padá, zda gi­ge­rovi ne­cro­no­mové ne­vy­sta­vují di­váka pů­so­bení du­cha doby ne­ú­navně pra­cu­jí­cího ně­kde na švu vi­zu­ál­ních dysto­pic­kých fan­ta­zmat kaž­do­den­ního pro­ží­vání světa.

in­for­mace o vý­stavě zde.