ob­chá­zíš ryb­ník, u kte­rého stojí dře­věná chata dlouhá jako nudle. bíle na­třené oke­nice proti vodní ploše v pra­vi­del­ném rastru, skoro by ses ptal, kde se v to­mhle kraji vzala stavba v de­tailu při­po­mí­na­jící třeba letní pře­vlé­kárny na li­to­myšl­ském kou­pa­lišti. ještě je pří­liš chladno na to, abys tam šel a ob­jed­nal si pivo, za­tím je za okny tma a ko­lem jdou osa­mělí tři ko­lemjdoucí. v létě tu bývá plno, lidi se tlačí v dře­vě­ném in­te­ri­éru, špa­líř ně­kdy až ven, tlačí se i venku. jenže v létě je už ryb­ník taky dost cí­tit ry­bi­nou a voda na jeho okra­jích je ze­lená jak hra­chová po­lévka. ne tak za­čát­kem dubna, kdy se ze se­verní stráně valí proudy vody jako po­slední pozdrav zimy ze zdej­ších ba­by­lon­ských lesů. pozdrav, který syčí, klo­kotá a po­de­bírá břehy.

ne­cháš hos­podu za zády, na konci hráze pře­jdeš přes ple­chový můs­tek, chvíli po­zo­ru­ješ silný proud vody va­lící se pře­pustí a tříš­tící se v ka­men­ném řečišti.

stou­páš do kopce níz­kou bu­či­nou a vy­hý­báš se drob­ným dí­rám pl­ným vody; les je jimi do­slova vy­dláž­děn, zr­cátky, co věrně od­rá­žejí pa­řáty do­sud ho­lých větví proti svět­lému nebi. mezi nimi leží de­sítky, stovky ka­menů, vy­sy­pané ka­menné moře, přes nějž ně­kdo pře­ho­dil hustý ko­be­rec li­šej­níku. když na je­den z nich při­lo­žíš dlaň a při­tla­číš, cí­tíš, jak ti ruku po­hl­cuje měkké, pří­vě­tivé lůžko. chví­lemi jako bys ani ne­měl kam šláp­nout, voda a ka­mení, ze­lená spousta, kam se po­dí­váš, všude tu vládne, ob­růstá pa­řezy, žene se do výšky po sta­rých stro­mech a chví­lemi jako by se sá­pala i po tobě.

sta­čilo na­stou­pat pár de­sí­tek me­trů a jsi tu, ši­roko da­leko ni­kdo, jen pře­há­zené hro­mady hlíny, po­zůstatky di­vo­kých tě­žeb stře­do­věku. pro­táh­neš se mlá­zím a les se ote­vře. oblé kopce a na nich do­růstá mla­dina ko­lem osa­mo­ce­ných jedlí a bo­ro­vic; nad hla­vou tě hla­si­tým kři­kem zdraví kr­kavci, asi ne­mile zaskočení.

vy­be­reš si jednu z cest a po ní se pus­tíš. ja­ká­pak cesta vlastně, spíš pě­šina, pěkně kli­katá, dr­žíš se jí, jako bys na­kra­čo­val po hraně, za kte­rou leží jiný svět. roz­lehlý, ne­známý, za­byd­lený zvlášt­ními zví­řaty. když se za­sta­víš a za­po­slou­cháš se do zvuků lesa, máš po­cit, že právě od­tam­tud, z oné tu­šené od­lehlé části kopce k tobě do­léhá slabé hou­kání. a pak, ještě o něco dále, jako bys za­sle­chl zvo­nivé údery ně­ja­kého mo­hut­ného ná­řadí. tu­šíš, že stráň se tím smě­rem bude pro­pa­dat dolů k tů­ním, a ne­chce se ti tam, ne­chce se ti za­chá­zet do hloubky pod­má­če­ného lesa v pod­ve­čer­ních ho­di­nách, všude to­lik bláta a kluz­kých po­va­le­ných kmenů. sto­jíš tedy a na­slou­cháš a pak už jsi vcelku si jist, že mezi ko­vo­vými údery k tobě z lesa pro­niká i hla­sitá, na tu dálku ovšem ne­sro­zu­mi­telná řeč.

není to nic zvlášt­ního; v těchto kon­či­nách se pra­cuje ne­u­stále, už celá dlouhá sta­letí. jedny stromy jdou k zemi, aby se ko­lem hnaly do vý­šek jiné. skalky jsou pro jed­nou skryté v hlu­bo­kém smrčí, aby po pár ge­ne­ra­cích lá­kaly ko­lemjdoucí svými os­t­rými si­lu­e­tami proti ši­ro­kému ho­ri­zontu. lid­ské cesty chvíli drží, aby i ony ča­sem ze­slábly a na­ko­nec se vy­tra­tily do­cela. val­ného smyslu to nemá, to jen roční doby se stří­dají, voda se v zimě na­hro­madí a když sníh opadne, steče dolů do ohrom­ných ra­še­li­ništ­ních polí a tam pak stojí a za­me­zuje li­dem v po­hybu a v práci. a v tu chvíli vy­jíždí rol­ník, aby za­o­pat­řil sebe i svou ro­dinu? vezme ver­cajk a táhne na­horu do kopců pro­brat les, za­lo­žit cestu, na­lá­mat šutr a vy­spra­vit most přes říčku. vždycky tomu tak bylo, a proto bys nic za to ne­dal, že ony hlasy k to­muto lesu patří stejně tak jako stromy, vzduch a kamení.

když se ti na chvíli skrze prů­sek ukáže vodní plo­cha, od které jsi při­šel, je to, jako bys na chvíli kou­kal do ji­ného světa; ostatně stačí ti chvíle, a už jako by ses stá­val ces­tu­jí­cím. stačí jen na to po­mys­let, vy­brat si je­den z kopců na se­verní straně a vy­dat se na něj. obe­jít horu pod je­jím vr­cho­lem a vy­brat si místo, ze kte­rého se vy­pa­říš rov­nou do tmy.

dnes ale ještě ne. v po­sled­ním světle se vra­cíš se zpět, ten­to­krát už ne­pů­jdeš na hráz a k let­nímu dře­vě­nému sta­vení, vez­meš to z vrchu z ho­ro­viny, přímo do ra­še­li­niště přes cho­botní pole, jak tu ří­kají. kra­jina se opět ote­vře a skrze vzdutá mračna pro­svitne mě­síc. jdeš po­dél říčky, do které se ze všech stran sté­kají úzké ka­nály pří­toků. ten od ves­nice při­vádí pěkně pění, asi od sa­po­nátu; těsně před­tím, než jej po­hltí moc­nější, temná doubrava, při­po­míná ti opět dílo člo­věka. přesně toho člo­věka, který už dávno roz­vá­zal pouto, jež ho vá­zalo ke kraji; za­tímco tam na­hoře v le­sích jeho práce ještě ob­čas cosi klade na stůl zdej­šímu kraji, pod ves­nicí už leží a je­nom zmar. leží a za­hnívá. be­to­nové pa­láce ze­mě­dělců, které záhy se­žere čas. ryb­ník na­pl­něný ka­lem z roz­růs­ta­jící se zá­stavby. v ka­luži na kraji lesa stojí za­ku­tá­lený vá­lec si­láže. pro­růstá jím houba, vzlíná jím voda. ani on ne­bude odo­lá­vat dlouho, stejně jako všechny ty pa­řezy, co tu bez­tak v noci svítí na cestu všem těm, co za ty dlouhé roky ne­vy­šli z lesa ven a vy­ště­ká­vají tam na sebe ne­sro­zu­mi­telné povely. 

•