jsou kra­jiny přesné, po kte­rých cho­díme a o nichž poté i čteme; ve­dle nich pak exis­tují kra­jiny do­mnělé. ty mo­hou vzni­kat mnoha způ­soby, je­den z nich v prů­běhu 50. a 60. let mi­nu­lého sto­letí vy­mys­lel a k do­ko­na­losti při­vedl se­ve­ro­český bás­ník emil ju­liš. jeho po­hoří z texů, jeho pro­lákliny a vodní dravé proudy se ro­dily z nad­šení pro ex­pe­ri­ment, volně k tra­dici avant­gard­ních umě­lec­kých vý­bojů. a sa­mo­zřejmě že také v roz­tržce s teh­dejší ofi­ci­ální tvor­bou. proto také ne­ušly po­zor­nosti hlí­dačů dob­rého vkusu a ide­o­lo­gické čis­toty. teh­dejší i dnešní šmok totiž velmi dobře snáší, je-li kra­jina pře­psána do textu sro­zu­mi­telně, tak, aby se při četbě pří­liš ne­ris­ko­valo, aby se zby­tečně ne­blou­dilo a ne­vy­dá­vala se ener­gie, jíž je třeba zejména v kaž­do­den­ním za­měst­nání. ju­li­šovy texty tak udě­lány ne­byly; na­o­pak, jako by si je­jich au­tor li­bo­val v tom vo­dit čte­náře po těch nejméně pří­stup­ných mís­tech a ob­čas ho tam i za­ne­chat svému osudu. ať si po­radí! ať si vy­zkouší, jaké to je ocit­nout se upro­střed ni­kdy ne­po­zna­ných, abs­trakt­ních dálav.

knížka po­hledná po­ezie byla vy­dána v roce 1966 v li­be­rec­kém se­ve­ro­čes­kém na­kla­da­tel­ství a ju­liš se s ní po více než de­se­ti­letí do­čkal první možné ve­řejné pu­b­li­kace svých gra­fic­kých, ex­pe­ri­men­tál­ních veršů. před­tím i po­tom jeho jméno fi­gu­ro­valo na se­znamu těch, co si ne­směli škrt­nout; od roku 1956, kdy zve­řej­nil první ukázky své tvorby ve stro­jo­pis­ném sbor­níku bo­hu­mila hra­bala a ji­řího ko­láře (ži­vot je všude) až do roku 1965, kdy mu vy­šla sbírka pro­gre­sivní ne­po­hoda, se mu­sel spo­ko­jit s drob­nostmi typu ka­ta­log k vý­stavě. a po in­vazi mu ne­zbylo než pu­b­li­ko­vat v sa­mizdatu a exilu. bě­hem druhé po­lo­viny 60. let toho nicméně stihl vy­dat dost; a sbírka po­hledná po­ezie je tím nejdi­vo­čej­ším, co tehdy bylo ke čtení – ale­spoň tedy pro toho, kdo si uměl po­ří­dit knihy z ma­lého re­gi­o­nál­ního nakladatelství.

knížka vět­šího for­mátu (285 x 205 cm), s drob­nou ilu­strací mi­lana ja­náčka, je roz­dě­lena do čtyř od­dílů: „kra­jiny“, „pří­zemní mysté­ria“, „věčná in­spi­race“ a „li­bost“. jed­not­livé básně jsou po­každé sna­hou o po­hyb­livé, téměř fó­nické zá­znamy mlu­vené řeči. ode­hrává se mezi lidmi, na po­zadí udá­lostí anebo růz­ných kra­jin­ných re­li­éfů; a ty­též re­li­éfy jsou zá­ro­veň si­lou, která for­mo­vala je­jich ty­po­gra­fický zá­znam. svět za­chy­cený tam venku, je vy­já­d­řen nejen ve slo­vech, ale i své­bytně ply­noucí tex­tu­rou. v re­pe­ti­cích, pře­smyč­kách a transfi­gu­ra­cích tu bás­ník poin­tuje ty nej­zá­klad­nější lid­ské po­třeby roz­pro­střené na škále du­chovní re­flexe – se­xu­a­lita. na roz­díl od an­ti­kódů vác­lava havla, možná o něco zná­mější ex­pe­ri­men­tální / vi­zu­ální / ty­po­gra­fické po­ezii, je „po­hledná“ práce emila ju­liše ži­vější, méně ná­vodná, ale také epič­tější a dodnes či­telná i pro ty, jimž jsou vcelku ukra­dené pa­de­sát let staré touhy tvo­řit na psa­cím stroji jako v tu­še­ném tex­to­vém edi­toru. v rámci zdejší tvorby 60. let, hle­da­jící nové mož­nosti vy­ja­d­řo­vání a svou vi­zu­a­li­tou před­bí­ha­jící dobu ji­nak sta­tic­kých textů, je ju­li­šova sbírka je­di­neč­ným zá­zna­mem ži­votů. tam kdesi, v kra­ji­nách ne­za­rov­na­ných na levý praporek.

Knihu na­bí­zím ke koupi zde.