u nich v ka­me­nič­kách. může se stát, že ti ka­me­ničky a je­jich okolí bu­dou od za­čátku při­pa­dat jako země, jež je z pod­staty cizí, je­jich. všechny ty tůně, zbytky sněhu, anebo or­vané stromy z pod­zimu jako by tě uná­šely do fan­ta­zij­ního světa. stačí znát ně­ko­lik plá­ten a. sla­víčka, na kte­rých jsou tyto druhé, ide­ální ka­me­ničky utvá­řeny v ta­ko­vém stupni osobní vize, že jej už nej­spíš nelze ani zpětně do­sáh­nout vlast­ním pro­žit­kem, stačí jen na­zřít sou­čas­nou po­dobu kraje, a už se cí­tíš tak tro­chu ne­pa­t­řičně. vtrhl jsi snad do vy­kra­de­ného ate­li­éru v ne­pří­tom­nosti ma­líře a hle­dáš po­slední stopy jeho práce? chtěl by ses ale­spoň na chvíli pře­houp­nout na dru­hou stranu a za­hléd­nout, co vy­tvo­řil a čím ur­čil vzhled zdejší kra­jiny na de­sítky let do­předu? to bys chtěl? jen se při­znej, a uleví se ti, až bu­deš pro­chá­zet tou dnešní oby­čej­nou vsí, mí­jet skládku užit­ného ha­ram­pádí (které tam snad ně­kdo roz­há­zel, aby se vy­smál všem ta­ko­vým, jako jsi ty), uleví se ti, zba­víš se zby­teč­ných oče­ká­vání a mů­žeš vy­ra­zit na­horu do vo­lá­kova kopce smě­rem na chlumětín.

od hlin­ska až ke svratce pro­chá­zíš pá­sem ote­vřené kra­jiny, pro­rostlé říd­kými shluky bříz. je ještě brzy, stromy do­sud bez­listé, ve vzdu­chu cí­tíš vlh­kost a ranní chlad, kra­jina je prázdná a po sil­nici za ce­lou tu dobu, než do­jdeš k chlumětínu, pře­je­dou dvě auta.

ně­jak si ne­mů­žeš po­moci, ale v té­hle kra­jině bys chtěl jen hustá mračna a drobný déšť, ne­mů­žeš-li se tedy rov­nou bro­dit sně­hem. těch ně­ko­lik stříd­mých ba­rev klade na okolní svět velké po­ža­davky: stromy s ho­lými vět­vemi trčí do pro­storu a tak jak se na vý­chodě schy­luje k prv­nímu záblesku do­sud jen tu­še­ného slunce, po­malu se proti nebi vy­kres­lují v kon­trastní síle. louky do­sud žluté, zů­staly tak od pod­zimu, na­krátko vy­se­čené, plo­ché až hanba. les na te­meni kopce jim už brzy učiní pří­trž a vy­tváří po­my­sl­nou clonu, hra­nici, za kte­rou se už lze jen do­mýš­let. sto­jíš ně­kde upro­střed, ze se­veru kra­jina volná a ote­vřená, proti hřbety kopců s tem­nou lin­kou hlu­bo­kého žďár­ského lesa. nebe za­ta­žené leh­kými ran­ními mraky, už teď ale mů­žeš tu­šit, že ani ony tu s te­bou ne­vy­drží dlouho. brzy zmizí a všechna zá­koutí, do­sud za­ha­lená v šeru, se spojí v je­den velký pro­svět­lený kraj.

za chlumětí­nem, stále ještě v pe­ri­me­tru ka­me­ni­ček a je­jich cha­rak­te­ris­tické kra­jiny, na­ra­zíš na mokřiny na­pá­jené po­to­kem, jenž se sbírá o něco výše v pod­má­če­ných re­míz­cích na kopci u obě­še­ného. na ža­bárně, na staré ci­helně, lidé tu kdysi tě­žili hlínu, ze které vy­pa­lo­vali ke­ra­miku a po­ři­zo­vali cihly, aby se jed­nou pro­vždy zba­vili ži­votů v rou­be­ných cha­lu­pách. dnes tu na­jdeš ně­ko­lik za­li­tých jam a nově vy­hlou­be­ných ryb­níků; pře­kvapí tě zpěv ptáků, o dost hla­si­tější, než bývá zvy­kem v kraji stro­jově se­če­ných luk. do­ká­žeš si před­sta­vit, že kou­sek ta­kové země by mohl za­bí­rat spodní konce všech vy­so­čin­ských vsí, že všechny ty la­vičky a stolky a vý­hledy na vodní plo­chy by zvláště v let­ních mě­sí­cích od­vedly ná­le­ži­tou službu nejen li­dem, ale pře­de­vším pří­rodě a míst­nímu po­větří. a že v pod­zim­ních ča­sech by se od­tam­tud mohl ší­řit kra­jem zá­voj mlh a za tím zá­vo­jem že by táhla ar­máda ma­lířů stejně jako před lety.

po roz­bité as­fal­tové sil­nici při­jdeš až do svratky, města, které vy­rostlo ko­lem řeky a tou­též ře­kou také bylo od po­čátku roz­dě­leno na čes­kou a mo­rav­skou část. po­malé a li­du­prázdné, na po­čátku dva­cá­tého sto­letí si svra­tečtí za­žili roz­voj, dnes aby ses tu učil, jak má vy­pa­dat zdravý ne­růst. po­čet oby­va­tel po­malu klesá, služby těm zbý­va­jí­cím se zlep­šují, okolí je ti­ché a ne­z­de­ci­mo­vané prů­mys­lem. až pro­jdeš měs­tem, čeká tě ko­pec, z je­hož te­mene ve­jdeš do lesa. vlastně nejde ani tak o les, na jaký jsme zvyklý, je to mo­no­lit, ši­roký pás, který se táhne od­ně­kud od jihu, od sá­zavy, od no­vého ve­selí, a jímž mů­žeš pro­jít kus cesty až k mašta­lím u no­vých hradů; žďár­ské vrchy po­krývá takřka celé a končí až tam, kde vr­cho­vin sklouzává do po­labské ní­žiny. je to les protkaný sítí cest, a přesto li­du­prázdný, snad že v něm ob­čas na­ra­zíš na sa­motu anebo drob­nou osadu; stejně tak často ale po­tkáš ohniště anebo jiné po­zůstatky dří­věj­ších způ­sobů po­bytu v pří­rodě, tu­ris­tická od­po­čí­va­dla a vy­as­fal­to­vané cesty pro cyk­listy. těm se tu ovšem chceš vy­hnout, na­o­pak hle­dáš úvozy a zkratky, místa, na nichž lze ale­spoň na chvíli za­hléd­nout hru světla stále ještě po­čí­na­jí­cího se dne. 

v tomto lese mů­žeš spat­řit ce­lou řadu po­zo­ru­hod­ných skal­ních útvarů, vět­ši­nou dobře scho­va­ných mezi stromy na kop­cích. když k jedné z nich při­jdeš, za­skočí tě, jak je na­pa­so­vaná mezi stromy, jako by tam uvízla a ne­mohla se ku­tá­let ně­kam níž a za­ra­zit se o pro­tější svah. 

se­sklá­daná z drob­ných, hustě stla­če­ných dílků, po­krytá sil­nými vrst­vami me­chu, už na první po­hled víš, že sto­jíš před hodně zku­še­nou pa­mět­nicí času. hlava při­léhá k mo­hut­nému tělu ka­menné bes­tie, na­to­čená k zá­padu, snad chrání svou sestru před tem­nou hroz­bou, jež zní vzdá­le­ným ře­vem mo­to­ro­vých pil a ob­čas­ným du­ně­ním pa­da­jí­cích stromů. co všechno od­sud uvi­díš, až zmizí les? až se kra­jina ote­vře a z jed­noho kopce bude možné ob­hléd­nout ho­ri­zont; lucký vrch na se­veru, brá­nící ve vý­hledu na krá­lický sněž­ník, a de­vět skal nebo ma­lín­skou skálu z opačné strany. po­malu vy­stou­páš na její vrch, na chvíli si sed­neš a hle­díš do větví okol­ních smrků.

od skal­ních bloků je to už jen kou­sek k ves­nici za­rostlé mezi kopce při­po­mí­na­jící pecny chleba. ovšem ještě než se spus­tíš po cestě ke staré sto­dole, mu­síš se pro­táh­nout po kraji lesa ko­lem pa­mět­ního ka­mene upo­mí­na­jí­cího na li­do­vou vzpouru míst­ních pro­tes­tantů. podle zprávy na ka­meni vy­ra­žené až sem do­ra­zily ideje fran­couz­ské re­vo­luce, aby byly poz­ději na čas udo­lány v okol­ních lesích.

jak se to tehdy ve zdej­ších le­sích semlelo, asi není dodnes úplně jasné. pár de­sí­tek mla­dých mužů se chtělo vy­hnout od­vodu a pod ve­de­ním dvou vůdců se scho­vá­vali v le­sích. po zá­sahu cí­sař­ských vojsk se je­jich sku­piny roz­padly, ně­kteří vzbou­řenci radši na­ru­ko­vali, jiné po­vo­laní vo­jáci es­kor­to­vali do rychm­burku. ti, co je re­be­lii vedli, spáchali v ob­klí­čení se­be­vraždu. při poz­děj­ších bru­tál­ních vý­sle­ších, je­jichž vý­sledky měly pře­de­vším vy­nést slávu agil­nímu ko­mi­saři, zlo­činci par ex­cellence, vznikla fikce o po­vstal­cích, kteří si to chtěli vy­ří­kat s vrch­ností, mys­livci, ka­to­lic­kými du­chov­ními a dal­šími. z ně­ko­lika de­sí­tek ven­ko­vanů oz­bro­je­ných ho­lemi rá­zem byly stovky mužů s puš­kami a se sym­bo­lem zed­nické lžíce a troj­ú­hel­níku v kapse – mělo to být velké spik­nutí proti cí­saři, re­be­lie hel­vét­ská a pře­de­vším fraj­mauer­ská, zed­nář­ská. za da­leko dů­le­ži­tější sku­teč­nost ovšem po­va­žu­ješ zá­vě­reč­nou for­mu­laci pa­mát­níku: že totiž celý te­nhle vzdor proti sys­té­mo­vému útlaku vy­rostl ze zdej­ších lesů, v nich na­bral na síle a poz­ději se stal pro zdejší oby­va­tele le­gen­dou. tedy pro ně­které le­gen­dou, ji­ným zase hroz­bou. ja­koby tělo lesa se zvy­šu­jící se mí­rou po­li­tic­kého te­roru na­bí­zelo vý­cho­disko nejen sku­tečné, ale i fan­ta­zijní. jedni z něj čer­pají svo­bodu, jiní se po­kou­šejí zlo­mit jeho moc. na­ši­nec kaž­do­pádně musí mít pro fraj­mauery po­cho­pení, byť se tu ni­kdy nej­spíš ne­ob­je­vil ani je­diný z nich. 

se­běh­neš do vsi a za­sta­víš na plácku před po­to­kem hlu­čá­lem. jeho hezký ná­zev dobře znají hosté místní hos­pody, po hlu­čálu po­jme­no­vané, a ještě lépe ti, kdo četli dra­šara te­rézy no­vá­kové, ro­mán z roku 1914 vě­no­vaný osudu ne­šťast­ného vzdě­lance michla. hos­poda je v re­kon­strukci, na po­lič­ské si tedy ještě pár ho­din po­čkáš. cesta k luc­kému vrchu tě zas žene do kopce, kroutí se ko­lem ko­bylí a lan­drátů, pod se­bou máš te­lecí, a když za­litý po­tem při­táh­neš na po­slední ko­pec své cesty, na­hléd­neš pa­no­rama po­mezí čech a mo­ravy: or­lické hory, krá­lický sněž­ník a hrubý je­se­ník. bílé špičky hor nad temně mod­rou lin­kou ho­ri­zontu. ne­po­se­díš dlouho, v před­jar­ních dnech tu fičí stu­dený vítr. vy­so­činu ne­chá­váš za zády a ko­lem kopců se­stu­pu­ješ k po­ličce. lesy stří­dají ši­roká pole, pro­stor se ote­vírá. z dálky k tobě do­léhá hluk že­lez­nice, vlak pro­jíždí ně­kde mezi bo­ro­vou a oldřiší.

na cestu z ka­me­ni­ček ne­za­po­me­neš už jen proto, že tě vede po se­verní hraně vy­so­činy s je­jími ku­po­vi­tými kopci, to­lik od­liš­nými ode všech těch dlou­hých pro­vazů v cen­t­rální části vy­so­čin­ského masivu. od pod­zimu až do jara tu často ne­na­ra­zíš za celý den na je­di­ného člo­věka, snad jen že po­tkáš lesní děl­níky, kteří tu zá­pasí s kůrov­cem. ten zvláštní pa­ra­dox: po­hy­bu­ješ se upro­střed země, ale máš ne­u­stále po­cit, jako bys špa­cí­ro­val po za­pad­lých kou­tech pohraničí.