Narozen roku 1884, autor básnických sbírek a řady překladů z ruštiny. Jeho vlastní tvorba je napjata mezi tři polohy: ta první je realistická, druhá přírodně lyrická, třetí bod leží v tradici české duchovní lyriky. Křička strávil část dětství v Maršovicích u Nového Města na Moravě, odsud si také odnesl životní zkušenost z řídce zabydleného, a především kamenitého, chudého kraje, k níž se později vracel a která jakoby kalibrovala jeho nejlepší básnické texty. K ní se melancholicky upínal v době po první světové válce a o třicet let později se ji pokusil oživit v básních zralého věku – snad s postupujícím časem stále ověřoval, jak hluboké otisky v něm zanechaly dětské dojmy z tehdy ještě divoké horské přírody.

Jeho první básnické sbírky až příliš často prozrazovaly tvůrčí zdroj: tím byla především východní lidová tvorba oslavující životy bohatýrů. Hodně z té rekovné pompy, kterou Křička dlouhá léta překládal, uvízlo v básníkově vlastní písni, takže ji po sto letech nemůžeš nečíst s úšklebkem; co ovšem zní poněkud dutě tam, kde Křička oslavoval oběti válečných polí, zvláštním kouzlem obohacuje jeho vlastní dojmy z přírody. Potok, houština, zbytky sněhu rozpouštěného jarním sluncem, soumrak v lese nebo déšť, co se žene krajinou – oblíbené motivy všech básníků-krajinářů tě v Křičkově podání občas zasáhnou svou zvláštní patetickou kresbou, provedenou s citem pro detail a především v melancholické náladě uplývajícího času. Nejde o pouhou expresi básníkova citu, v jejím základě se znovu a znovu ozývá (ne)zkušenost chlapce, moment dětského zraku, které je ještě velmi úzce navázáno k prvotnímu, ohromenému prožitku vnějších, přírodních sil. Básnické gesto Petra Křičky se tu rozmachuje z paradoxního spojení prvotního, řekl bys přirozeného ohromení a monumentální formy nabíhající místy až k jambickému hexametru. Vznikají tak zvláštní disproporce, jež se později nevzpěčovaly ani pokusům verše zhudebnit.

Realističnost Křičkovy tvorby je naprosto zřejmá a opět se v ní ozývá básníkovo dětství: obrazy chlapců-pastevců, lesních dělníků a divokých horalů

šli vrženinou rovnou řadou / jim v čele mladý Louba-Žák. / Byl kabrňák, byl kabrňák! / Chlap drsný, prudký, časem zlobil, / rád zavdal si, s ženou se pobil / a dlouho se pak lidí styděl. / Leč nebe nevinné v nich viděl, / kdo v oči jeho pohleděl. / Šíj schýliv tuří, mlčky šel / a žilovatou pravicí / jak rozháněl se hrabicí / jak bohatýr, těch polí vládce

jsou rozesety v jeho díle, někdy až příliš ilustrativní, jindy jen načrtnuté a silné.

Křička svou sbírku nazvanou Bílý štít a vydanou v roce 1919 u Aloise Srdce napsal v době, kdy se zotavoval ze svých zranění, která utrpěl na haličské frontě, a hlavně kdy se psychicky sbíral z válečných hrůz. Později ji přepracoval (Kvasnička a Hampl, 1944), doplnil a znovu uspořádal. Ačkoli v ní přibylo pár pěkných pasáží, jako celek nové vydání působí až příliš vypočítavě – a to se týká i její grafické výzdoby pořízené Josefem Vacke. Její první vydání, vyzdobené dřevoryty Karla Němce, Křičkova přítele z Nového Města, si zachovalo kouzlo do dneška. Můžeš se k ní vracet jako k tomu nejlepšímu, co po sobě básník zanechal, co je živeno z těch mnoha jarních, silných pramenů kraje.