Na­ro­zen roku 1884, au­tor bás­nic­kých sbí­rek a řady pře­kladů z ruš­tiny. Jeho vlastní tvorba je na­pjata mezi tři po­lohy: ta první je re­a­lis­tická, druhá pří­rodně ly­rická, třetí bod leží v tra­dici české du­chovní ly­riky. Křička strá­vil část dět­ství v Mar­šo­vi­cích u No­vého Města na Mo­ravě, od­sud si také od­nesl ži­votní zku­še­nost z řídce za­byd­le­ného, a pře­de­vším ka­me­ni­tého, chudého kraje, k níž se poz­ději vra­cel a která ja­koby ka­lib­ro­vala jeho nej­lepší bás­nické texty. K ní se me­lan­cho­licky upí­nal v době po první svě­tové válce a o tři­cet let poz­ději se ji po­ku­sil oži­vit v bás­ních zra­lého věku – snad s po­stu­pu­jí­cím ča­sem stále ově­řo­val, jak hlu­boké otisky v něm za­ne­chaly dět­ské do­jmy z tehdy ještě di­voké hor­ské přírody.

Jeho první bás­nické sbírky až pří­liš často pro­zra­zo­valy tvůrčí zdroj: tím byla pře­de­vším vý­chodní li­dová tvorba osla­vu­jící ži­voty bo­ha­týrů. Hodně z té re­kovné pompy, kte­rou Křička dlouhá léta pře­klá­dal, uvízlo v bás­ní­kově vlastní písni, takže ji po sto le­tech ne­mů­žeš ne­číst s úškleb­kem; co ovšem zní po­ně­kud dutě tam, kde Křička osla­vo­val oběti vá­leč­ných polí, zvlášt­ním kouz­lem obo­ha­cuje jeho vlastní do­jmy z pří­rody. Po­tok, houš­tina, zbytky sněhu roz­pouš­tě­ného jar­ním slun­cem, sou­mrak v lese nebo déšť, co se žene kra­ji­nou – ob­lí­bené mo­tivy všech bás­níků-kra­ji­nářů tě v Křič­kově po­dání ob­čas za­sáh­nou svou zvláštní pa­te­tic­kou kresbou, pro­ve­de­nou s ci­tem pro de­tail a pře­de­vším v me­lan­cho­lické ná­ladě uplý­va­jí­cího času. Nejde o pou­hou ex­presi bás­ní­kova citu, v je­jím zá­kladě se znovu a znovu ozývá (ne)zkušenost chlapce, mo­ment dět­ského zraku, které je ještě velmi úzce na­vá­záno k pr­vot­nímu, ohro­me­nému pro­žitku vněj­ších, pří­rod­ních sil. Bás­nické gesto Petra Křičky se tu roz­ma­chuje z pa­ra­dox­ního spo­jení pr­vot­ního, řekl bys při­ro­ze­ného ohro­mení a mo­nu­men­tální formy na­bí­ha­jící místy až k jam­bic­kému he­xa­me­tru. Vzni­kají tak zvláštní dispro­porce, jež se poz­ději ne­vzpě­čo­valy ani po­ku­sům verše zhudebnit.

Re­a­lis­tič­nost Křič­kovy tvorby je na­prosto zřejmá a opět se v ní ozývá bás­ní­kovo dět­ství: ob­razy chlapců-pas­tevců, les­ních děl­níků a di­vo­kých horalů

šli vr­že­ni­nou rov­nou řa­dou / jim v čele mladý Louba-Žák. / Byl ka­br­ňák, byl ka­br­ňák! / Chlap drsný, prudký, ča­sem zlo­bil, / rád za­vdal si, s že­nou se po­bil / a dlouho se pak lidí sty­děl. / Leč nebe ne­vinné v nich vi­děl, / kdo v oči jeho po­hle­děl. / Šíj schý­liv tuří, mlčky šel / a ži­lo­va­tou pra­vicí / jak roz­há­něl se hra­bicí / jak bo­ha­týr, těch polí vládce

jsou ro­ze­sety v jeho díle, ně­kdy až pří­liš ilu­stra­tivní, jindy jen na­črt­nuté a silné.

Křička svou sbírku na­zva­nou Bílý štít a vy­da­nou v roce 1919 u Aloise Srdce na­psal v době, kdy se zo­ta­vo­val ze svých zra­nění, která utr­pěl na ha­lič­ské frontě, a hlavně kdy se psy­chicky sbí­ral z vá­leč­ných hrůz. Poz­ději ji pře­pra­co­val (Kvas­nička a Hampl, 1944), do­pl­nil a znovu uspo­řá­dal. Ač­koli v ní při­bylo pár pěk­ných pa­sáží, jako ce­lek nové vy­dání pů­sobí až pří­liš vy­po­čí­tavě – a to se týká i její gra­fické vý­zdoby po­ří­zené Jo­se­fem Vacke. Její první vy­dání, vy­zdo­bené dře­vo­ryty Karla Němce, Křič­kova pří­tele z No­vého Města, si za­cho­valo kouzlo do dneška. Mů­žeš se k ní vra­cet jako k tomu nej­lep­šímu, co po sobě bás­ník za­ne­chal, co je ži­veno z těch mnoha jar­ních, sil­ných pra­menů kraje.