blíží se po­lo­vina března a v kra­jině, do níž po krátké pře­stávce znovu, a le­tos možná i na­po­sledy na­padl sníh, se pod mdlými pa­prsky slunce hro­madí voda. jdeš. vy­soké boty se boří místy až po kot­níky. louka vy­brou­šená ža­cím au­to­ma­tem pře­mě­něná na krátký tvrdý tráv­ník na­sála všechnu tu zimní vláhu, když se za­sta­víš, mů­žeš po­zo­ro­vat, jak pra­meny zurčí ko­lem drnů, sté­kají na­příč plání a mizí ve strouze, za­ře­zané mezi bílé ver­ti­kály út­lých kmenů bříz. jdeš tak ně­jak ná­hodně, vítr tě ni­kam ne­žene, ob­loha ne­tlačí k zemi, su­neš se do­čas­ným mokřa­dem a vní­máš všu­dypří­tomnou vlh­kost. rok jsi tu ne­byl. na pro­těj­ším kopci se bě­lají meze, bílé šra­fo­vání vy­drží ještě ně­ko­lik dní a pak zmizí. proti černé, ne­pro­pustné mase lesa se ti těch ně­ko­lik proužků jeví jako něco ne­sku­tečně ži­vou­cího. znáš to tam, pásy tratí od­dě­lují te­rénní zlomy, šíp­kové keře stří­dají akáty, po­každé, když se tam vy­pra­víš, si při­po­me­neš práci těch, co se na zdej­ších me­zích po sta­letí lopotili.

hrana pole

čas for­muje li­nie v kra­jině podle zvlášt­ního klíče. ni­kdy jsi tomu ne­při­šel na kloub. upro­střed léta bys mys­lel, že hra­nice polí a luk jde tak, aby byla co nej­hezčí, aby se cesta krou­tila, aby se ne­šlo jen rovně a land­s­cape aby ne­bylo lze vy­klá­dat jako čtve­reč­kový pod­klad k hos­po­dář­ské mapě. na konci zimy, když se země zrovna houpe pod no­hama jak tenká vrstva hlíny na po­malu se vl­ní­cím oce­ánu kra­jiny, má na­jed­nou cesta úplně jiný ryt­mus. ob­chá­zíš bílé skvrny a po­zvolna se stá­číš proti lesu.

strom-mapa

po­kra­ču­ješ po zlomu lesa a ote­vřené kra­jiny. hle­dáš, kudy bys mohl vstou­pit. tu­šíš, že tam ně­kde uvnitř se bu­dou v přítmí sté­kat všechny stružky a pra­meny. a pak na­jed­nou sto­jíš před stro­mem-ma­pou. jeho větve, toť pří­toky, jeho tělo, toť masa, kte­rou ožívá celý les. po­malu je­deš očima od vlá­seč­nic, abys na­ko­nec splý­val po jeho út­lém kmeni a vy­tu­šil, že v zemi te­nhle ob­raz po­kra­čuje, snad ji­nak na­to­čen, ji­nak vy­zr­ca­dlen, kaž­do­pádně ale ukot­ven do věč­nosti. ne­mu­síš vlastně cho­dit da­leko od domu, aby se ti zá­kladní ob­razy uká­zaly v os­t­rém kon­trastu k hmotě.

severní cesta

zá­věj. jako by ji obří dítě olí­zalo až ke hraně cesty. jako by v tep­lých dnech ode­všad sníh zmi­zel a jen tady, v zá­řezu úvo­zové cesty, zů­stal le­žet. vlastně ne­leží jen tak, po­malu od­téká, máš už jen pár dní na to, aby sis při­po­mněl, jak prudký byl v lednu vítr, jak hnal kra­ji­nou ob­laka sněhu. jeho moc­nost je tu na chvíli za­sta­vena v čase, na­pájí po­malu ryb­ník, který o pár sto­vek me­trů níže právě za­žívá ob­dobí nej­větší hoj­nosti. a opět, to, co je všem před­jar­ním ob­ra­zům kra­jiny spo­lečné: i tady, v zá­řezu staré vo­zové cesty, se plně uka­zuje, jak os­trý kon­trast vzniká tam, kde o dva nebo tři mě­síců poz­ději zů­sta­nou jen jemné od­stíny ze­leně a hnědi.

záznam

ně­kdy kra­jinu vi­díš jako starý ozvučný vá­lec. je to před­stava ryze me­cha­nická, s výčnělky a zá­řezy, nic, co by tě do­ká­zalo vzru­šit. jak tě pak ovšem doma pře­kvapí fo­to­gra­fie! aniž bys to za­re­gis­tro­val, pro­chá­zels ko­lem stromu, v je­hož sotva vi­di­tel­ných líst­cích, od pod­zimu ne­serva­ných, se vy­je­vil gra­fický ná­črt zvuku, zá­znam, který měl spíš zů­stat ve skrytu. zpětně si vy­ba­vu­ješ, co při­bližně jsi tam dole pod ves­nicí cí­til, ač­ko­liv dobře víš, že tyto zpětné pro­jekce ne­mají za ko­runu ceny. a až se tam vrá­tíš, to už bude onen okraj lesa s ryb­ní­kem žít kři­kem ptáků. teď ještě jen slabý svis­tot vě­tru a ti­cho, které na­nej­výš ob­čas rozřízne mňou­ka­vým kři­kem káně.