Vý­stava ob­razů vy­so­čin­ského kra­ji­náře Jam­bora pro­běhla v Ga­le­rii vý­tvar­ného umění v Havlíč­kově Brodě ve dnech 16. 12. 2022 – 26. 2. 2023

Jo­sef Jam­bor (1887 – 1964), známý jako „ma­líř Vy­so­činy“, pa­t­řil ke ge­ne­raci, která měla ještě tu mož­nost na­po­sledy za­hléd­nout svou kra­jinu před­tím, než na ni vy­jely trak­tory a než do­šlo k její pře­stavbě ve jménu ma­xi­ma­li­zace ze­mě­děl­ských vý­nosů. Na svých ob­ra­zech ji za­chy­til jako sla­tinný typ, je­hož tmavá at­mo­sféra je věčně ja­koby ztěž­kána všu­dypří­tom­nými vod­ními spoustami; jeho plátna jsou zejména ma­líř­skou vizí bo­hatě po­rost­lých luk a čer­s­tvých pas­t­vin, na je­jichž po­zadí se často zve­dají za­ob­lené kopce či do­mi­nanty Žďár­ských vrchů. Jam­bo­rova malba je ori­en­to­vána na de­tailní po­pis re­a­lity, opa­ko­vaně chce vy­já­d­řit ideál pod­hor­ského kraje chá­pa­jíc se de­tailu cha­lupy, shluku ven­kov­ských obydlí, vy­ja­dřu­jíc krásu vzrost­lého so­li­tér­ního stromu, úvo­zové cesty a ji­ných mo­tivů, umož­ňu­jí­cích zpětný pro­ži­tek ver­ti­kál­ního času na plátně dy­na­mické pří­rodní organiky.

Je slo­žité před­sta­vit jeho tvorbu v uce­le­něj­ším tvaru, ne­boť tato zá­kladní ten­dence, ma­lí­řovo nej­ob­lí­be­nější gesto, se ne­u­stále vrací a vy­tváří ste­re­o­typ – už po shléd­nutí ně­ko­lika ob­razů na­bý­vám po­citu, že ře­me­slně dobře od­ve­dené práce jsou právě jen ře­me­sl­nými pra­cemi a že mi za žád­nou cenu ne­chtějí klást od­por. Vše je tu nadosah, sro­zu­mi­telně vy­já­d­řeno a lo­ka­li­zo­váno. Jam­bor měl tech­nické vzdě­lání a jeho malba je vlastně také tech­nicky do­ko­nalá; je to v ně­ko­lika ohle­dech spíše do­ku­ment než ma­líř­ská vize. Zpro­střed­ko­vává kra­jinný de­tail, je­muž hrozí, že brzy za­nikne, ovšem pod­ři­zuje jej po­tře­bám ide­ální kra­jiny, stavu, v němž by se vše je­vilo jaksi při­ro­zeně, ne­být ovšem všu­dypří­tom­ných vý­do­bytků lid­ské práce.

O tom, jak os­trý pak může na­stat ná­raz, vy­stou­píte-li z Jam­bo­rovy kra­jiny, svědčí kniha, kte­rou jsem si v ga­le­rii po­ří­dil: Vchá­zení do kra­jin Jo­sefa Jam­bora. Ti­tul, pod­po­řený Tech­nic­kou agen­tu­rou České re­pub­liky, ma­puje místa, na nichž Jam­bor pra­co­val, a srov­nává je s je­jich sou­čas­ným sta­vem. S ma­lí­řo­vým dí­lem při­tom za­chází jako s do­ku­men­tem, nebo snad i fo­to­gra­fií. Srov­nání, k nimž do­chází – ač na mnoha mís­tech uka­zují, jak si ma­líř osvo­juje kra­jinný ráz a upra­vuje ho po­tře­bám svého díla –, nicméně vpo­sledku de­stru­ují vše, co tato plátna na­bízí k umě­lec­kému pro­žitku. Od­vádí od em­blému kra­jiny a nutí k pro­žitku ně­čeho, co musí vždy zů­stat jen tor­zem, zpro­střed­ko­vaný po­cho­pi­telně jen fo­to­gra­ficky a stro­hým ja­zy­kem vě­decké deskripce. Jak od­lišné a ne­kom­pa­ti­bilní jsou tyto dva světy, je zřejmé snad kaž­dému, kdo si ještě ucho­val ale­spoň ele­men­tární cit pro ide­ální kra­jiny nej­růz­něj­ších druhů.

Jam­bo­rovy vize Bla­tin, Sněž­ného, Kři­žá­nek a mnoha dal­ších míst by měla spíše zů­stat jako pří­slib bu­dou­cích let; mohly by na­pá­jet ra­di­kální fan­ta­zie těch, kdož se roz­ho­dují k tomu vy­rvat ten či onen kout plošné ze­mě­děl­ské pro­dukci a vrá­tit jej di­verz­nímu, ne­zko­ji­tel­nému a věčně di­vo­kému ži­votu. Svým způ­so­bem je právě te­nhle mo­dus užití tou nej­vyšší me­tou díla, je­hož au­tor tak málo hle­děl k vlast­ním tvůr­čím pro­střed­kům, byv jed­nou pro­vždy upou­tán kra­jem, ve kte­rém žil a je­hož ide­ální ob­raz se sna­žil pře­ná­šet na ma­líř­ské plátno.