Výstava obrazů vysočinského krajináře Jambora proběhla v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě ve dnech 16. 12. 2022 – 26. 2. 2023

Josef Jambor (1887–1964), známý jako “malíř Vysočiny”, patřil ke generaci, která měla ještě tu možnost naposledy zahlédnout svou krajinu předtím, než na ni vyjely traktory a než došlo k její přestavbě ve jménu maximalizace zemědělských výnosů. Na svých obrazech ji zachytil jako slatinný typ, jehož tmavá atmosféra je věčně jakoby ztěžkána všudypřítomnými vodními spoustami; jeho plátna jsou zejména malířskou vizí bohatě porostlých luk a čerstvých pastvin, na jejichž pozadí se často zvedají zaoblené kopce či dominanty Žďárských vrchů. Jamborova malba je orientována na detailní popis reality, opakovaně chce vyjádřit ideál podhorského kraje chápajíc se detailu chalupy, shluku venkovských obydlí, vyjadřujíc krásu vzrostlého solitérního stromu, úvozové cesty a jiných motivů, umožňujících zpětný prožitek vertikálního času na plátně dynamické přírodní organiky.

Je složité představit jeho tvorbu v ucelenějším tvaru, neboť tato základní tendence, malířovo nejoblíbenější gesto, se neustále vrací a vytváří stereotyp – už po shlédnutí několika obrazů nabývám pocitu, že řemeslně dobře odvedené práce jsou právě jen řemeslnými pracemi a že mi za žádnou cenu nechtějí klást odpor. Vše je tu nadosah, srozumitelně vyjádřeno a lokalizováno. Jambor měl technické vzdělání a jeho malba je vlastně také technicky dokonalá; je to v několika ohledech spíše dokument než malířská vize. Zprostředkovává krajinný detail, jemuž hrozí, že brzy zanikne, ovšem podřizuje jej potřebám ideální krajiny, stavu, v němž by se vše jevilo jaksi přirozeně, nebýt ovšem všudypřítomných výdobytků lidské práce.

O tom, jak ostrý pak může nastat náraz, vystoupíte-li z Jamborovy krajiny, svědčí kniha, kterou jsem si v galerii pořídil: Vcházení do krajin Josefa Jambora. Titul, podpořený Technickou agenturou České republiky, mapuje místa, na nichž Jambor pracoval, a srovnává je s jejich současným stavem. S malířovým dílem přitom zachází jako s dokumentem, nebo snad i fotografií. Srovnání, k nimž dochází – ač na mnoha místech ukazují, jak si malíř osvojuje krajinný ráz a upravuje ho potřebám svého díla –, nicméně vposledku destruují vše, co tato plátna nabízí k uměleckému prožitku. Odvádí od emblému krajiny a nutí k prožitku něčeho, co musí vždy zůstat jen torzem, zprostředkovaný pochopitelně jen fotograficky a strohým jazykem vědecké deskripce. Jak odlišné a nekompatibilní jsou tyto dva světy, je zřejmé snad každému, kdo si ještě uchoval alespoň elementární cit pro ideální krajiny nejrůznějších druhů.

Jamborovy vize Blatin, Sněžného, Křižánek a mnoha dalších míst by měla spíše zůstat jako příslib budoucích let; mohly by napájet radikální fantazie těch, kdož se rozhodují k tomu vyrvat ten či onen kout plošné zemědělské produkci a vrátit jej diverznímu, nezkojitelnému a věčně divokému životu. Svým způsobem je právě tenhle modus užití tou nejvyšší metou díla, jehož autor tak málo hleděl k vlastním tvůrčím prostředkům, byv jednou provždy upoután krajem, ve kterém žil a jehož ideální obraz se snažil přenášet na malířské plátno.