Dok­tor Ga­rin ze So­ro­ki­novy Vá­nice je zpět. Má za se­bou trauma z ne­zvlád­nuté epi­de­mie a po­hy­buje se po ti­ta­no­vých no­hách. Je to zvláštní hr­dina upro­střed dy­na­micky se pro­mě­ňu­jí­cího světa.

So­ro­ki­nův po­slední ro­mán za­číná jako po­li­tická sa­tira, se­sta­vená z bi­zar­ních si­tu­ací, je­jichž pro­ta­go­nisty jsou vr­cholní po­li­tici spra­vu­jící ev­rop­ské státy (a Rusko) při­bližně do doby dnešní ex­panze Ruska na Ukra­jinu. Re­pub­lika Al­taj, sou­kromé lu­xusní sa­na­to­rium, os­t­růvek sta­rých časů upro­střed po­li­ticky desta­bi­li­zo­vané post­mo­derní ci­vi­li­zace. Sa­motný Ga­rin tu vy­stu­puje jako se­be­jistý pe­čo­va­tel, je­hož hlav­ním úko­lem je do­hlí­žet na zvláštní by­tosti – těžko je po­psat, jsou to ja­kési cho­dící hýždě, spe­ci­á­lové vy­šlech­tění k po­li­ticko-vůd­cov­ské práci: Pu­tin, Ma­cron, Mer­ke­lová, John­son, Trump aj. Ka­ri­ka­tury kdysi nej­moc­něj­ších po­li­tiků v So­ro­ki­nově po­dání jako by jen uza­ví­raly ně­kdejší ka­ri­éry po­li­tiků, kteří se­lhali po­každé, kdy to bylo jen tro­chu možné. Je­jich po­byt v sa­na­to­riu je ome­zen na exis­tenční mi­ni­mum – spo­lečně tam že­rou, há­dají se a vzpo­mí­nají na doby slávy. So­ro­kin na nich oči­vidně tříští své síly; ex­pe­ri­ment je jen po­lo­viční a nu­dit se bude i ten, kdo čeká oby­čej­nou zá­bavu. Cho­vání bi­zar­ních ex­po­li­tiků se tu až pří­liš do­slovně od­vo­zuje ze sku­teč­nosti a spo­ko­juje se s nej­růz­něj­šími klišé, vtip­kuje se prů­hledně, ja­koby s úlit­bou těm čte­ná­řům, kteří si ob­čas pře­čtou něco z po­li­tické pu­b­li­cis­tiky. Na­víc je tak ně­jak samo se­bou, že sran­dičky ze sa­na­to­ria ne­bu­dou na­ko­nec ni­čím ji­ným než „pro­vo­ka­tivní“ de­mon­táží ku­lis a lo­giky starého (ro­zu­měj li­be­rál­ního) světa.

Pak ovšem do­jde k na­pa­dení Al­taje Ka­zaš­skou re­pub­li­kou, ne­da­leko sa­na­to­ria je po­u­žita tak­tická ja­derná hla­vice a sa­na­to­rium zni­čeno. Ga­rin se svou su­i­tou se dává na po­chod do bez­pečí – za­číná pří­běh cesty, dob­ro­družné pu­to­vání psy­chi­atra na­příč tros­kami rus­kého impéria.

Jak si po­radí v čer­nouš­ských mo­čá­lech, jak vy­jde se zom­bi­emi, to ať si pře­čte každý sám; mě na­ko­nec za­jímá už jen to, na­ko­lik si vy­pra­věč do­volí na­leptat li­ne­árně kon­ci­po­va­nou zá­pletku a jak na­loží s po­ně­kud te­zo­vi­tými cha­rak­tery po­stav. Sám Ga­rin je pro­ve­den jako po­slední velký muž li­be­rální epo­chy; hr­dina proti své vůli, je­muž ne­zbývá než v no­vých po­mě­rech za­chrá­nit ži­vot sobě, ženě a svě­řen­cům. Je to člo­věk po­žitku a osobní od­po­věd­nosti, jeho cha­rak­ter je jako kon­trastní ka­pa­lina, kte­rou au­tor vstřík­nul do krev­ního ře­čiště upa­da­jí­cího světa; hu­ma­nis­tická ohle­du­pl­nost jeho činů sou­peří s ná­sil­nými mon­stry no­vých do­by­vač­ných vládců světa. Jak­koli je So­ro­ki­novo tvůrčí gesto na­mí­řeno do bu­douc­nosti, po­stava Ga­rina ji na­svě­cuje tak, aby i té její nej­po­di­vu­hod­nější části mohlo být ro­zu­měno z na­šeho úhlu pohledu.

To ovšem vy­tváří zvláštní do­jem i ve vztahu k So­ro­ki­nově tvůrčí me­todě. Vzpo­meň si na Te­lu­rii nebo Den oprič­níka; i v těchto ro­má­nech pro­růstá mi­nu­lost s po­nurými vi­zemi no­vého stře­do­věku. Dok­tor Ga­rin uka­zuje, že So­ro­ki­nova ob­lí­bená forma se jaksi zvláštně vy­prazd­ňuje. Pod vrst­vou pes­t­rých ob­razů se čím dál sil­něji rozpíná prázd­nota, zde vlastně per­fektně vy­já­d­řená mo­ti­vem cesty. Dok­tor Ga­rin před­kládá tu nej­kla­sič­tější li­ne­ární zá­pletku, její hr­dina musí pře­jít půl světa ke svému jasně da­nému cíli. Chví­lemi máš po­cit, že se Ga­rin ni­jak ne­vy­víjí, ne­do­čkáš se žád­ného za­svě­cení nové zku­še­nosti, byť je na ně­ko­lika mís­tech vy­vo­lá­ván do­jem ja­ké­hosi okult­ního vhledu. Kam se vy­tra­tila vy­pra­vě­čova touha ohý­bat formu, tak aby chví­lemi ztrá­cela na sro­zu­mi­tel­nosti, kde je ten zvláštní pud k vr­šení ob­sce­nit? Že by snad ně­jaký ča­sový a dě­jový po­sun, pro­běh­nuvší mimo uza­vřené světy ro­mánů, uká­zal, že i es­te­tický ex­ces může na­ko­nec být tak tro­chu zbytný? Anebo se So­ro­kin vyčerpal?

Ať jsou dob­ro­druž­ství dok­tora Ga­rina se­be­pou­ta­vější, ro­mán jako ce­lek, ob­raz­nost a schop­nost zr­cadlit sou­časný svět, ni­jak zvláštně ne­roz­víjí So­ro­ki­nova mi­nulá díla, a v mno­hém vlastně oproti nim spíše po­kul­hává. Jasně, stále máme co dě­lat se skvě­lým tvůr­cem po­sta­po­ka­lyp­tic­kých plá­ten, a ni­kdo, kdo po té­hle stravě touží (a kdo v nej­lep­ším pří­padě ještě ne­měl s au­to­rem tu čest), ne­bude ve svém oče­ká­vání ni­jak vý­znamně zkla­mán. Možná ale také; knihu od­lo­žíš s dvoja­kými po­city; jako by nad ní pře­stá­valo pla­tit, že i dílo umělce se po­dílí na pro­měně světa. So­ro­ki­nův ne­sporný ta­lent, mno­ho­krát repli­ko­vaný a opa­ko­vaně stvr­zo­vaný, stvr­zuje skep­tický ná­zor, podle nějž může umění na­bý­vat jen ta­ko­vých fo­rem, jež jsou jim do­vo­leny či umož­něny spo­le­čen­skými po­měry, a ob­raz­nost au­tora jen stěží unikne přes hra­nice obecně sdí­le­ných ob­razů světa; světa roz­tříš­tě­ného v agresi a zde­vas­to­va­ného ni­hi­lis­mem. Dál není moc kam jít. Na Ga­rina čeká hap­pyend, ty sám ovšem od au­tora So­ro­ki­nova for­mátu žá­dáš dílo úplně jiné konzistence.