Doktor Garin ze Sorokinovy Vánice je zpět. Má za sebou trauma z nezvládnuté epidemie a pohybuje se po titanových nohách. Je to zvláštní hrdina uprostřed dynamicky se proměňujícího světa.

Sorokinův poslední román začíná jako politická satira, sestavená z bizarních situací, jejichž protagonisty jsou vrcholní politici spravující evropské státy (a Rusko) přibližně do doby dnešní expanze Ruska na Ukrajinu. Republika Altaj, soukromé luxusní sanatorium, ostrůvek starých časů uprostřed politicky destabilizované postmoderní civilizace. Samotný Garin tu vystupuje jako sebejistý pečovatel, jehož hlavním úkolem je dohlížet na zvláštní bytosti – těžko je popsat, jsou to jakési chodící hýždě, speciálové vyšlechtění k politicko-vůdcovské práci: Putin, Macron, Merkelová, Johnson, Trump aj. Karikatury kdysi nejmocnějších politiků v Sorokinově podání jako by jen uzavíraly někdejší kariéry politiků, kteří selhali pokaždé, kdy to bylo jen trochu možné. Jejich pobyt v sanatoriu je omezen na existenční minimum – společně tam žerou, hádají se a vzpomínají na doby slávy. Sorokin na nich očividně tříští své síly; experiment je jen poloviční a nudit se bude i ten, kdo čeká obyčejnou zábavu. Chování bizarních expolitiků se tu až příliš doslovně odvozuje ze skutečnosti a spokojuje se s nejrůznějšími klišé, vtipkuje se průhledně, jakoby s úlitbou těm čtenářům, kteří si občas přečtou něco z politické publicistiky. Navíc je tak nějak samo sebou, že srandičky ze sanatoria nebudou nakonec ničím jiným než „provokativní“ demontáží kulis a logiky starého (rozuměj liberálního) světa.

Pak ovšem dojde k napadení Altaje Kazašskou republikou, nedaleko sanatoria je použita taktická jaderná hlavice a sanatorium zničeno. Garin se svou suitou se dává na pochod do bezpečí – začíná příběh cesty, dobrodružné putování psychiatra napříč troskami ruského impéria.

Jak si poradí v černoušských močálech, jak vyjde se zombiemi, to ať si přečte každý sám; mě nakonec zajímá už jen to, nakolik si vypravěč dovolí naleptat lineárně koncipovanou zápletku a jak naloží s poněkud tezovitými charaktery postav. Sám Garin je proveden jako poslední velký muž liberální epochy; hrdina proti své vůli, jemuž nezbývá než v nových poměrech zachránit život sobě, ženě a svěřencům. Je to člověk požitku a osobní odpovědnosti, jeho charakter je jako kontrastní kapalina, kterou autor vstříknul do krevního řečiště upadajícího světa; humanistická ohleduplnost jeho činů soupeří s násilnými monstry nových dobyvačných vládců světa. Jakkoli je Sorokinovo tvůrčí gesto namířeno do budoucnosti, postava Garina ji nasvěcuje tak, aby i té její nejpodivuhodnější části mohlo být rozuměno z našeho úhlu pohledu.

To ovšem vytváří zvláštní dojem i ve vztahu k Sorokinově tvůrčí metodě. Vzpomeň si na Telurii nebo Den opričníka; i v těchto románech prorůstá minulost s ponurými vizemi nového středověku. Doktor Garin ukazuje, že Sorokinova oblíbená forma se jaksi zvláštně vyprazdňuje. Pod vrstvou pestrých obrazů se čím dál silněji rozpíná prázdnota, zde vlastně perfektně vyjádřená motivem cesty. Doktor Garin předkládá tu nejklasičtější lineární zápletku, její hrdina musí přejít půl světa ke svému jasně danému cíli. Chvílemi máš pocit, že se Garin nijak nevyvíjí, nedočkáš se žádného zasvěcení nové zkušenosti, byť je na několika místech vyvoláván dojem jakéhosi okultního vhledu. Kam se vytratila vypravěčova touha ohýbat formu, tak aby chvílemi ztrácela na srozumitelnosti, kde je ten zvláštní pud k vršení obscenit? Že by snad nějaký časový a dějový posun, proběhnuvší mimo uzavřené světy románů, ukázal, že i estetický exces může nakonec být tak trochu zbytný? Anebo se Sorokin vyčerpal?

Ať jsou dobrodružství doktora Garina sebepoutavější, román jako celek, obraznost a schopnost zrcadlit současný svět, nijak zvláštně nerozvíjí Sorokinova minulá díla, a v mnohém vlastně oproti nim spíše pokulhává. Jasně, stále máme co dělat se skvělým tvůrcem postapokalyptických pláten, a nikdo, kdo po téhle stravě touží (a kdo v nejlepším případě ještě neměl s autorem tu čest), nebude ve svém očekávání nijak významně zklamán. Možná ale také; knihu odložíš s dvojakými pocity; jako by nad ní přestávalo platit, že i dílo umělce se podílí na proměně světa. Sorokinův nesporný talent, mnohokrát replikovaný a opakovaně stvrzovaný, stvrzuje skeptický názor, podle nějž může umění nabývat jen takových forem, jež jsou jim dovoleny či umožněny společenskými poměry, a obraznost autora jen stěží unikne přes hranice obecně sdílených obrazů světa; světa roztříštěného v agresi a zdevastovaného nihilismem. Dál není moc kam jít. Na Garina čeká happyend, ty sám ovšem od autora Sorokinova formátu žádáš dílo úplně jiné konzistence.