Bukovina. Hluboký, původní karpatský les. Olga Kobyljanská (1863–1942), autorka píšící v tradici realismu, takový prales líčí jako jedno tělo; vlastně by se dalo říct, že její citlivý ženský pohled jasně vidí a dotváří to, co o půl století později vešlo do dějin environmentu jako Gaia. Jednota života v jeho mnohočetných projevech, takřka nekonečná škála variant, jež vzešla z dlouhých věků vegetace; Kobyljanská navíc jasně sugeruje, že tato vyšší bytost může vnímat fáze planet a že v určitých okamžicích, jež se zdají být organismu klíčové, je schopnost sebereflexe tohoto biokolosu ohromná, dokonce se ještě násobí.

V Bitvě, povídce zařazené do souboru nazvaného V zelených horách (edice Světová četba, r. 1954), nastala zvláštní dějinná situace: do nitra lesů pronikne člověk, zavede sem železnici a s ní i hordy dřevorubců; po tisíciletích samovolného vznikání a umírání nastává období těžby – tak trochu v duchu K. Klostermanna, ovšem s tím rozdílem, že Kobyljanská, velmi ostrá kritička kapitálové akumulace, vidí les jako zdroj peněz teprve až v poslední instanci. Nejprve je jí živou, cítící bytostí, která, postupně zutínána, mizí v nenávratnu. A teprve v druhém řádu, až když je hrdly ptáků vyzpívána píseň blížícího se konce, přichází ke slovu kritička společenských poměrů. Její styl se tak pohybuje na zlomu environmentální symboliky a klasického realismu, který chápe jednotlivce jako oběť poměrů. Dokud jí nejde o to vypracovat detailní obraz jednoho konkrétního lidského osudu, pod jehož tlakem se utváří i psychologie postav, staví proti sobě přírodu jako rezervoár hodnot a člověka budujícího. Je to zvláštní autorská poloha, podobající se jen v drobných rysech psaní o člověku heroickém, jehož údělem je vyrvat z přírody vlastní život a stát se autonomní kosmickou bytostí.

Snad proto se také její prózy, jež nás vracejí na hranu dávnověku, tolik odlišují od textů naší tradice; nejde tu o žádné potřeby národního písemnictví zachytit poslední výjevy z minulosti, zvyky nebo tradice; stejně tak jako autorka nutně nepotřebuje razit cestu emancipaci člověka. Jak se zdá z několika současných textů o autorce a jejím díle, sama nebývá chápana jako autorka realismu, ale feministka. Předmluva k českému výboru vydanému v padesátých letech je samozřejmě založena úplně jinak, nicméně i zde objevíme zmínku, která lecco prozrazuje: autor si cení její kritiky kapitalistické expanze, zároveň ale přiznává, že ač Kobyljanská znala Komunistický manifest, nestává se naráz vyznavačkou materialistického učení a váhá mezi idealismem a materialismem. Osmdesát let po smrti autorky se na její opus magnum (román Země, 1910, česky 1947) současná literární historie nedívá jako na společenský román, pozornost lákají spíš postavy samotné, pozoruhodně zpracované zejména u protagonistek.

Do předkládaném výboru byla zařazena povídka se zvláštním názvem Nekulturní. Její protagonistka, Huculka Paraska, je nezkrotná a divoká samotářka žijící pod vysokými horami Rungem a Magurou. Její příběh, který vypravěčka otevírá líčením vysokohorské scenérie, rozhodně nelze zúžit na téma boje o přežití v jícnu chudoby a násilí; je to především píseň o nezdolné svobodomyslné nátuře ženy, jež je stejně tak nepolapitelná a nezdolná jako hory, do nichž chodí krást z panského na otop. Její příběh je řetězem událostí, v nichž na pospas vydaná Paraska vítězí nad všemi, kdo se rozhodli ji zkrotit a podmanit; ženskost, jak bývá chápána, se v povídce ukáže nanejvýš v postavě ohleduplné, milostivé zákaznice, pro niž Paraska vyrábí jakési drobné zboží. Neznamená to, že by měla být Paraska jakýmsi prototypem znecitlivěné bojovnice. I ona může vyjevit své city, třebas vzpomínkou na zvuk píšťaly trembity. Její zvuk Parasku upomíná na smutek a příkoří divokého horského pastýře, který se rozhodl domoci se Parasky násilím a z boje s ní nakonec musel utéci. Paraska poslouchá trembitu a tluče se v ní touha po muži se vztekem válečnice, co se nikým nenechala znásilnit.

Přízvisko Nekulturní je zvláštně konstruováno a i dnes odkazuje ke stavu lidí, kteří prostě nemohou nikdy být součástí majority. Vyvrženi na okraj, odmítnuti záporkou, protloukají se na vlastní pěst světem nepřátel. Nekulturní a nepřizpůsobiví, věčný protiklad všem našim a občanům, sousedům, rozuměj lidem, kteří k nám patří, které předvídáme a známe, jako by to byly otisky univerzálních, vždy platných lidských typů. Když Kobyljanská popisuje Parasku, její vzhled, chování i zvyklosti, jako by šla proti všemu ustálenému – její postava je produkována vždy jako vnější vůči tradici, od počátku zpředmětňuje abstrakci jiného. Dnes tento tvůrčí princip, rozvíjející se od počátků moderního umění, je téměř všudypřítomný a zcela odpovídá matici liberálního individualismu. Rostl s námi, je to gesto vzdoru, vepsané do západního kulturního fondu. Kobyljanská (a spolu s ní i řada jiných) ho vystopovali až k jeho nejzazší mezi: k silné individualitě, která právě svou odlišností nikdy nemůže být přijata a zařazena do těla společnosti. Na drobném, bezejmenném osudu se ukazuje jeden z našich nejsilnějších kulturních mechanismů: to, co nás utváří, nemůže být nikdy přijato jako závazek pro všechny ostatní.

Zpět k autorce: možná to byl právě cit pro tuto paradoxní situaci, který ji tak dlouho udržel ve stavu váhání mezi idealismem a materialismem, a zároveň tedy také přispěl k dějinám moderní literatury. Vždyť jedině v neustálém vnitřním těkání nacházíme jistotu, že žádný problém spojený s lidským prožíváním existence nelze jednou provždy vyřešit; naopak, jako bychom právě pod tlakem váhání dokázali ukázat na rozpory, v nichž se udává podstatné, jako bychom vstřebávali, čím jsme obklopeni; co žijeme, ale čemu špatně rozumíme; vůči čemu se z nepochopitelných důvodů vymezujeme, a co naopak přijímáme jako danost.

Už dávno jsme se vzdálili pojmu národa jako jakési vyšší, jazykem uzavřené množiny lidí, už dávno nejsme schopni vzít vážně parametr národního vzdělání a jemu posluhující literární veteš, jíž je česká literatura 19. století doslova zavalena. Málokdy se podaří narazit na inspirativní, i dnes aktualizovatelné texty, svědčící nikoli jen o potřebách své vlastní doby. Jaké pak překvapení, když najdete v knize kapesního formátu – vydané navíc v době tuhé kulturní i politické diktatury – v postavě prosťačky z bukovinských hor obrysy jakéhosi ideálního typu, člověka, který tu s námi bude do té doby, bude-li Západ stále ještě Západem.