Bu­ko­vina. Hlu­boký, pů­vodní kar­pat­ský les. Olga Ko­byljan­ská (1863 – 1942), au­torka pí­šící v tra­dici re­a­lismu, ta­kový pra­les líčí jako jedno tělo; vlastně by se dalo říct, že její cit­livý žen­ský po­hled jasně vidí a do­tváří to, co o půl sto­letí poz­ději ve­šlo do dě­jin en­vi­ron­mentu jako Gaia. Jed­nota ži­vota v jeho mno­ho­čet­ných pro­je­vech, takřka ne­ko­nečná škála va­ri­ant, jež vze­šla z dlou­hých věků ve­ge­tace; Ko­byljan­ská na­víc jasně su­ge­ruje, že tato vyšší by­tost může vní­mat fáze pla­net a že v ur­či­tých oka­mži­cích, jež se zdají být or­ga­nismu klí­čové, je schop­nost se­be­re­flexe to­hoto bi­o­ko­losu ohromná, do­konce se ještě násobí.

V Bitvě, po­vídce za­řa­zené do sou­boru na­zva­ného V ze­le­ných ho­rách (edice Svě­tová četba, r. 1954), na­stala zvláštní dě­jinná si­tu­ace: do nitra lesů pro­nikne člo­věk, za­vede sem že­lez­nici a s ní i hordy dře­vo­rubců; po ti­sí­ci­le­tích sa­mo­vol­ného vzni­kání a umí­rání na­stává ob­dobí těžby – tak tro­chu v du­chu K. Klos­ter­manna, ovšem s tím roz­dí­lem, že Ko­byljan­ská, velmi os­trá kri­tička ka­pi­tá­lové aku­mu­lace, vidí les jako zdroj pe­něz te­prve až v po­slední in­stanci. Nej­prve je jí ži­vou, cí­tící by­tostí, která, po­stupně zutí­nána, mizí v ne­ná­vratnu. A te­prve v dru­hém řádu, až když je hr­dly ptáků vy­zpí­vána pí­seň blí­ží­cího se konce, při­chází ke slovu kri­tička spo­le­čen­ských po­měrů. Její styl se tak po­hy­buje na zlomu en­vi­ron­men­tální sym­bo­liky a kla­sic­kého re­a­lismu, který chápe jed­not­livce jako oběť po­měrů. Do­kud jí nejde o to vy­pra­co­vat de­tailní ob­raz jed­noho kon­krét­ního lid­ského osudu, pod je­hož tla­kem se utváří i psy­cho­lo­gie po­stav, staví proti sobě pří­rodu jako re­zer­voár hod­not a člo­věka bu­du­jí­cího. Je to zvláštní au­tor­ská po­loha, po­do­ba­jící se jen v drob­ných ry­sech psaní o člo­věku he­ro­ic­kém, je­hož údě­lem je vy­rvat z pří­rody vlastní ži­vot a stát se au­to­nomní kos­mic­kou bytostí.

Snad proto se také její prózy, jež nás vra­cejí na hranu dáv­no­věku, to­lik od­li­šují od textů naší tra­dice; nejde tu o žádné po­třeby ná­rod­ního pí­sem­nic­tví za­chy­tit po­slední vý­jevy z mi­nu­losti, zvyky nebo tra­dice; stejně tak jako au­torka nutně ne­po­tře­buje ra­zit cestu eman­ci­paci člo­věka. Jak se zdá z ně­ko­lika sou­čas­ných textů o au­torce a je­jím díle, sama ne­bývá chá­pana jako au­torka re­a­lismu, ale fe­mi­nistka. Před­mluva k čes­kému vý­boru vy­da­nému v pa­de­sá­tých le­tech je sa­mo­zřejmě za­lo­žena úplně ji­nak, nicméně i zde ob­je­víme zmínku, která lecco pro­zra­zuje: au­tor si cení její kri­tiky ka­pi­ta­lis­tické ex­panze, zá­ro­veň ale při­znává, že ač Ko­byljan­ská znala Ko­mu­nis­tický ma­ni­fest, ne­stává se na­ráz vy­zna­vač­kou ma­te­ri­a­lis­tic­kého učení a váhá mezi ide­a­lis­mem a ma­te­ri­a­lis­mem. Osm­de­sát let po smrti au­torky se na její opus mag­num (ro­mán Země, 1910, česky 1947) sou­časná li­te­rární his­to­rie ne­dívá jako na spo­le­čen­ský ro­mán, po­zor­nost lá­kají spíš po­stavy sa­motné, po­zo­ru­hodně zpra­co­vané zejména u protagonistek.

Do před­klá­da­ném vý­boru byla za­řa­zena po­vídka se zvlášt­ním ná­zvem Ne­kul­turní. Její pro­ta­go­nistka, Hu­culka Pa­raska, je ne­zkrotná a di­voká sa­mo­tářka ži­jící pod vy­so­kými ho­rami Run­gem a Ma­gu­rou. Její pří­běh, který vy­pra­věčka ote­vírá lí­če­ním vy­so­ko­hor­ské sce­né­rie, roz­hodně nelze zú­žit na téma boje o pře­žití v jícnu chu­doby a ná­silí; je to pře­de­vším pí­seň o ne­zdolné svo­bo­do­my­slné ná­tuře ženy, jež je stejně tak ne­po­la­pi­telná a ne­zdolná jako hory, do nichž chodí krást z pan­ského na otop. Její pří­běh je ře­tě­zem udá­lostí, v nichž na po­spas vy­daná Pa­raska ví­tězí nad všemi, kdo se roz­hodli ji zkro­tit a pod­ma­nit; žen­skost, jak bývá chá­pána, se v po­vídce ukáže na­nej­výš v po­stavě ohle­du­plné, mi­los­tivé zá­kaz­nice, pro niž Pa­raska vy­rábí ja­kési drobné zboží. Ne­zna­mená to, že by měla být Pa­raska ja­kýmsi pro­to­ty­pem zne­cit­li­věné bo­jov­nice. I ona může vy­je­vit své city, tře­bas vzpo­mín­kou na zvuk píš­ťaly trem­bity. Její zvuk Pa­rasku upo­míná na smu­tek a pří­koří di­vo­kého hor­ského pas­týře, který se roz­hodl do­moci se Pa­rasky ná­si­lím a z boje s ní na­ko­nec mu­sel utéci. Pa­raska po­slou­chá trem­bitu a tluče se v ní touha po muži se vzte­kem vá­leč­nice, co se ni­kým ne­ne­chala znásilnit.

Pří­z­visko Ne­kul­turní je zvláštně kon­stru­o­váno a i dnes od­ka­zuje ke stavu lidí, kteří prostě ne­mo­hou ni­kdy být sou­částí ma­jo­rity. Vy­vr­ženi na okraj, od­mít­nuti zá­por­kou, pro­tlou­kají se na vlastní pěst svě­tem ne­přá­tel. Ne­kul­turní a ne­při­způ­so­biví, věčný pro­ti­klad všem na­šim a ob­ča­nům, sou­se­dům, ro­zu­měj li­dem, kteří k nám patří, které před­ví­dáme a známe, jako by to byly otisky uni­ver­zál­ních, vždy plat­ných lid­ských typů. Když Ko­byljan­ská po­pi­suje Pa­rasku, její vzhled, cho­vání i zvyk­losti, jako by šla proti všemu ustá­le­nému – její po­stava je pro­du­ko­vána vždy jako vnější vůči tra­dici, od po­čátku zpřed­mět­ňuje abs­trakci ji­ného. Dnes tento tvůrčí prin­cip, roz­ví­je­jící se od po­čátků mo­der­ního umění, je téměř všu­dypří­tomný a zcela od­po­vídá ma­tici li­be­rál­ního in­di­vi­du­a­lismu. Rostl s námi, je to gesto vzdoru, ve­psané do zá­pad­ního kul­tur­ního fondu. Ko­byljan­ská (a spolu s ní i řada ji­ných) ho vy­sto­po­vali až k jeho nej­zazší mezi: k silné in­di­vi­du­a­litě, která právě svou od­liš­ností ni­kdy ne­může být při­jata a za­řa­zena do těla spo­leč­nosti. Na drob­ném, be­ze­jmen­ném osudu se uka­zuje je­den z na­šich nej­sil­něj­ších kul­tur­ních me­cha­nismů: to, co nás utváří, ne­může být ni­kdy při­jato jako zá­va­zek pro všechny ostatní.

Zpět k au­torce: možná to byl právě cit pro tuto pa­ra­doxní si­tu­aci, který ji tak dlouho udr­žel ve stavu vá­hání mezi ide­a­lis­mem a ma­te­ri­a­lis­mem, a zá­ro­veň tedy také při­spěl k dě­ji­nám mo­derní li­te­ra­tury. Vždyť je­dině v ne­u­stá­lém vnitř­ním tě­kání na­chá­zíme jis­totu, že žádný pro­blém spo­jený s lid­ským pro­ží­vá­ním exis­tence nelze jed­nou pro­vždy vy­ře­šit; na­o­pak, jako bychom právě pod tla­kem vá­hání do­ká­zali uká­zat na roz­pory, v nichž se udává pod­statné, jako bychom vstře­bá­vali, čím jsme ob­klo­peni; co ži­jeme, ale čemu špatně ro­zu­míme; vůči čemu se z ne­po­cho­pi­tel­ných dů­vodů vy­me­zu­jeme, a co na­o­pak při­jí­máme jako danost.

Už dávno jsme se vzdá­lili pojmu ná­roda jako ja­kési vyšší, ja­zy­kem uza­vřené mno­žiny lidí, už dávno nejsme schopni vzít vážně pa­ra­metr ná­rod­ního vzdě­lání a jemu po­slu­hu­jící li­te­rární ve­teš, jíž je česká li­te­ra­tura 19. sto­letí do­slova za­va­lena. Má­lo­kdy se po­daří na­ra­zit na in­spi­ra­tivní, i dnes ak­tu­a­li­zo­va­telné texty, svěd­čící ni­koli jen o po­tře­bách své vlastní doby. Jaké pak pře­kva­pení, když na­jdete v knize ka­pes­ního for­mátu – vy­dané na­víc v době tuhé kul­turní i po­li­tické dik­ta­tury – v po­stavě pros­ťačky z bu­ko­vin­ských hor ob­rysy ja­ké­hosi ide­ál­ního typu, člo­věka, který tu s námi bude do té doby, bude-li Zá­pad stále ještě Západem.