Nebyl to jen Čechov, kdo se poku­sil v tra­dici rea­lis­tic­kého figur­ka­ření zachy­tit svou zemi a svůj čas na osu­dech sto­vek nej­běž­něj­ších občanů car­ského Ruska. Jako spi­so­va­tel-soci­o­log-psy­cho­log vedle sebe posta­vil úřed­níka se sed­lá­kem, lokál­ního aris­to­krata pomě­řil s gym­na­zis­tou a v krát­kých prózách svedl jejich osudy do jed­noho dlou­hého vyprá­vění o zemi, ve které je všechno krásné a záro­veň taky dost na draka. Šlo tu právě jen o to v něko­lika odstav­cích pod­chy­tit rodin­nou anamnézu (otec pil, man­žel hrál, syn se zastře­lil), vystih­nout mar­nost kaž­do­den­ního života (neko­nečné roz­ho­vory u čaje na dači, pozo­ro­vání vlastní neschop­nosti posta­vit se k světu) a pře­de­vším pak načrt­nout spo­le­čen­skou atmo­sféru bez­časí spí­cího impé­ria. Povedlo se mu to skvěle; ještě po sto letech jeho občan­ské životy působí na čte­náře tís­nivě, a není k tomu potřeba žádné pře­mrš­těné hys­te­rie jako u Dosto­jev­ského. Vše je tu drobné a mělké, i ten mla­dík, který nako­nec jde a a střelí se cizím revol­ve­rem do hlavy, to udělá jen tak mimo­cho­dem, jako by se ještě divil, že je potřeba natáh­nout železný kohou­tek. Životní strázně se dějí bez patosu, destruk­tivní výbuchy hněvu syna vůči matce pro­bí­hají jakoby naho­dile, v jakémsi oka­mži­tém poma­tení mozku. Nic není pře­dem roz­myš­leno, udá­losti při­chá­zejí jen tak a nezřídka vyvo­lá­vají pře­mrš­těné reakce – některé vyústí do rodinné tragé­die, jiné se pře­klopí do krátké frašky. Tolstoj prý tvr­dil, že Čechov své dílo „maže bez roz­myslu barvami, jak mu pad­nou do ruky, a zdán­livě není mezi těmi barev­nými tahy navzá­jem žádné spo­jení. Ale když tro­chu pood­stou­píš a podí­váš se, zaži­ješ pře­kva­pu­jící dojem: před tebou je třpy­tivý, str­hu­jící obraz.“ Je ovšem zvláštní, že s odstu­pem sto pade­sáti let zůstává jeho dílo výji­mečné právě tím, že ani když tři­krát pood­stou­píš, nic vel­ko­le­pého nevi­díš; zbývá jen ta „celá Rus“, frag­men­tární, roz­tře­pená drob­no­kresba, jed­not­li­viny, jež se utápí v nálevu pro­mar­ně­ných let. Možná právě tahle autor­ská-rámo­vací doved­nost rea­listy byla tím, co fas­ci­no­valo; schop­nost roz­ví­jet dílo v jedné a téže náladě, držet se základ­ního tónu a čmr­d­li­kat tuhle obchod­níčka, támhle malo­měst­ského nadutce, jako by to byla stále táž bez­vý­chozí, nesmy­slná figura. Nesvo­bodná a zma­tená, člo­věk zakletý v cizím světě, selhá­va­jící v důle­ži­tých život­ních zkouš­kách, cit­livý a měkký až k nesne­sení.

Po všech zku­še­nos­tech s tea­tra­li­tou gene­race autorů psy­cho­logů a soci­o­logů, oněch vědců velké lite­ra­tury, kteří nej­spíš neměli nic jiného na práci, než svým čte­ná­řům ser­ví­ro­vat pro­to­typy lidí, při­po­míná Čecho­vův svět ambi­entní plo­chu vypl­ně­nou šumem a pras­ká­ním – a teprve z téhle maté­rie se na chvíli vyno­řují lidé chvíli pobu­dou a pak se navždy ztrácí. Jeho povídky se dají číst úplně volně, odlo­žíte je, abyste se k nim po letech vrá­tili, a už po pár odstav­cích si přesně vyba­víte vše: náladu malého světa, který se prostě nedá roz­vrá­tit; snad jen impe­ri­ál­ními výboji za hra­nice země, tam, kde by mohlo být o něco líp.

O auto­rovi zde, něco z díla zde.