Ne­byl to jen Če­chov, kdo se po­ku­sil v tra­dici re­a­lis­tic­kého fi­gur­ka­ření za­chy­tit svou zemi a svůj čas na osu­dech sto­vek nej­běž­něj­ších ob­čanů car­ského Ruska. Jako spi­so­va­tel-so­ci­o­log-psy­cho­log ve­dle sebe po­sta­vil úřed­níka se sed­lá­kem, lo­kál­ního aris­to­krata po­mě­řil s gym­na­zis­tou a v krát­kých prózách svedl je­jich osudy do jed­noho dlou­hého vy­prá­vění o zemi, ve které je všechno krásné a zá­ro­veň taky dost na draka. Šlo tu právě jen o to v ně­ko­lika od­stav­cích pod­chy­tit ro­din­nou anamnézu (otec pil, man­žel hrál, syn se za­stře­lil), vy­stih­nout mar­nost kaž­do­den­ního ži­vota (ne­ko­nečné roz­ho­vory u čaje na dači, po­zo­ro­vání vlastní ne­schop­nosti po­sta­vit se k světu) a pře­de­vším pak na­črt­nout spo­le­čen­skou at­mo­sféru bez­časí spí­cího im­pé­ria. Po­vedlo se mu to skvěle; ještě po sto le­tech jeho ob­čan­ské ži­voty pů­sobí na čte­náře tís­nivě, a není k tomu po­třeba žádné pře­mrš­těné hys­te­rie jako u Do­sto­jev­ského. Vše je tu drobné a mělké, i ten mla­dík, který na­ko­nec jde a a střelí se ci­zím re­vol­ve­rem do hlavy, to udělá jen tak mi­mo­cho­dem, jako by se ještě di­vil, že je po­třeba na­táh­nout že­lezný ko­hou­tek. Ži­votní strázně se dějí bez pa­tosu, de­struk­tivní vý­buchy hněvu syna vůči matce pro­bí­hají ja­koby na­ho­dile, v ja­kémsi oka­mži­tém po­ma­tení mozku. Nic není pře­dem roz­myš­leno, udá­losti při­chá­zejí jen tak a ne­zřídka vy­vo­lá­vají pře­mrš­těné re­akce – ně­které vy­ústí do ro­dinné tragé­die, jiné se pře­klopí do krátké frašky. Tolstoj prý tvr­dil, že Če­chov své dílo „maže bez roz­myslu barvami, jak mu pad­nou do ruky, a zdán­livě není mezi těmi ba­rev­nými tahy na­vzá­jem žádné spo­jení. Ale když tro­chu po­od­stou­píš a po­dí­váš se, za­ži­ješ pře­kva­pu­jící do­jem: před te­bou je třpy­tivý, str­hu­jící ob­raz.“ Je ovšem zvláštní, že s od­stu­pem sto pa­de­sáti let zů­stává jeho dílo vý­ji­mečné právě tím, že ani když tři­krát po­od­stou­píš, nic vel­ko­le­pého ne­vi­díš; zbývá jen ta „celá Rus“, frag­men­tární, roz­tře­pená drob­no­kresba, jed­not­li­viny, jež se utápí v ná­levu pro­mar­ně­ných let. Možná právě ta­hle au­tor­ská-rá­mo­vací do­ved­nost re­a­listy byla tím, co fas­ci­no­valo; schop­nost roz­ví­jet dílo v jedné a téže ná­ladě, dr­žet se zá­klad­ního tónu a čmr­d­li­kat tuhle ob­chod­níčka, támhle ma­lo­měst­ského na­dutce, jako by to byla stále táž bez­vý­chozí, ne­smy­slná fi­gura. Ne­svo­bodná a zma­tená, člo­věk za­kletý v ci­zím světě, se­lhá­va­jící v dů­le­ži­tých ži­vot­ních zkouš­kách, cit­livý a měkký až k nesnesení.

Po všech zku­še­nos­tech s te­a­tra­li­tou ge­ne­race au­torů psy­cho­logů a so­ci­o­logů, oněch vědců velké li­te­ra­tury, kteří nej­spíš ne­měli nic ji­ného na práci, než svým čte­ná­řům ser­ví­ro­vat pro­to­typy lidí, při­po­míná Če­cho­vův svět am­bi­entní plo­chu vy­pl­ně­nou šu­mem a pras­ká­ním – a te­prve z té­hle ma­té­rie se na chvíli vy­no­řují lidé chvíli po­bu­dou a pak se na­vždy ztrácí. Jeho po­vídky se dají číst úplně volně, od­lo­žíte je, abyste se k nim po le­tech vrá­tili, a už po pár od­stav­cích si přesně vy­ba­víte vše: ná­ladu ma­lého světa, který se prostě nedá roz­vrá­tit; snad jen im­pe­ri­ál­ními vý­boji za hra­nice země, tam, kde by mohlo být o něco líp.

O au­to­rovi zde, něco z díla zde.