Romány a povídky anglického nobelisty Kazua Ishigura (*1954) u nás rozhodně nepatří k neznámým, naopak, už po dlouhá léta se objevují v edičních plánech českých nakladatelů. Ishigurova v pořadí čtvrtá kniha, vydaná v Anglii v roce 1995, se českého překladu dočkala teprve minulý rok; snad se na tomto zpoždění projevil její rozsah (český překlad čítá 619 stran) anebo rozpačité přijetí prózy anglickou literární kritikou. Ishiguro se už od konce 80. let počítá mezi spisovatele-celebrity, za román Soumrak dne (angl. 1989, český překlad 1997) získal Bookerovu cenu – to má jistě i své nevýhody: od takových autorů se očekává soustředěný tvůrčí výkon a tak trochu se počítá i s tím, že jejich dílo bude do jisté míry zachovávat tvůrčí kontinuitu.
Ishiguro právě tento předpoklad narušil, když se po prózách tematizujících aktuální problémy anglického kulturního impéria vrhl na cestu literárního experimentu. Je zřejmé, že i v Neutěšencích předkládá poměrně zásadní zprávu o stavu západního světa – ovšem předává ji čtenáři v takové formě, která čtenářská očekávání dost hrubě narušuje. Neutěšenci jsou především obšírným vyprávěním pianisty Rydera o několika dnech strávených v jednom nejmenovaném evropském městě, do něhož vypravěč přijíždí zejména proto, aby zde vystoupil jako jeden z protagonistů velkého hudebního večera pořádaného městským zastupitelstvem. Jeho pobyt začíná v hotelu; a jak je zřejmé už po prvních hodinách, které Ryder stráví mezi jeho zaměstnanci, budou se postupně do těch několika dní promítat záměry kdekoho z obyvatel města. Ryder, který se měl původně soustředit na své vystoupení, nakonec putuje napříč různými zákoutími, navštěvuje oslavy, kavárny, rodinné příslušníky mnoha postav a stává součástí městských občanských orgánů.
Jeho tragikomická cesta městem je vlastně sérií pokusů zdolat nejrůznější úkoly a role, v nichž se nikoli svým zapříčiněním ocitá, a svou absurditou připomíná některé velmi známé polohy literární tvorby minulého století. Ishiguro je – zdá se – navíc skvěle vybaven k takovému způsobu vyprávění, které na tradici moderní podvratné literatury zcela zjevně navazuje. V rozsáhlém předivu událostí je schopen neustále překračovat hranice mezi realisticky orientovaným psaním a jeho velmi působivou subverzí. Jím líčený svět se jemně pokřivuje; a Ryder, jakkoli je motivován hlavně dobrou vůlí vyhovět lidem okolo sebe, se z jednoho průšvihu vysekává jen proto, aby ho jakési neovladatelné a značně roztřepené siločáry vzápětí strhly do druhého.
Tento námět – který by se sám o sobě mohl jevit jako vyčerpaný – autor formuluje tak, aby za všech okolností vynikaly jemné jazykové nuance řečových proudů jednajících postav. Největším čtenářským dobrodružstvím, velmi rychle se zvrhávajícím do kontinuálního silného požitku, je nakonec možnost sledovat autorovo zacházení s jazykovými figurami; to jak se dokáže od objektivistického popisu přehoupnout k ironickému náznaku, a zároveň ovšem nikdy nesklouzne k sarkastickým komentářům, které by spíše než Ryderův postoj za všech okolností toho nejslušnějšího muže v okolí umožnily nahlédnout románový svět optikou autora. Tato schopnost využít celou paletu barevných tónů, a přesto zůstat podřízen románové látce (a zejména její formě), dělá z Ishigura neviditelného, disciplinovaného mistra. Jeho schopnost ohlídat si míru vlastní tvůrčí intervence tam, kde se téměř vyjevuje krystalicky čistá logika díla, je působivá; a co je důležité: plně otevírá cestu čtenářské vášni dovnitř do světa Neutěšenců.
Z toho ovšem nijak nevyplývá, že by Neutěšenci měli být jen jakýmsi nadčasovým dílem zachycujícím příkladnou práci s literární formou. Ryderovo dobrodružství je mnohé vypovídá o pozici nadaného individua ve světě demokratických zásad a povinností. Čím hlouběji Ryder zabředá do sítě úkolů a odevzdává čas občanům města, tím spíš se jeho osobnost rozpadá. Jeho vůle se podřizuje potřebám kolektivu. Tato ztráta sebe sama dost hutně zobrazuje stav světa, v němž se západní člověk rád – a někdy možná i proti sobě samému – ocitá. Jeho povinností je vycházet občanům vstříc, byť na něj kladou sebenesmyslnější požadavky a sami se chovají jako největší pitomci a nádivové.
Celý ten zvláštní stresující mišmaš tužeb a nároků nabere tu správnou rychlost teprve v okamžiku, kdy Ryder narazí na meze odporu; nevyjít vstříc občanům je totiž v tomto městě docela ožehavé. Tak jako jsou nejisté vzdálenosti mezi budovami, stejně i vztahy mezi lidmi, zdánlivě přímočaré, se v těch nejméně vhodných okamžicích prohlubují tak, že už je nelze bezpečně obejít. Tytéž mezilidské problémy se pak pochopitelně projevují i na úrovni občanského soužití, a především v nejasném směřování místní politické reprezentace. Událost, která měla být původně zlomovým okamžikem pro celé město, se musí zákonitě změnit v drsnou frašku; to je zřejmé téměř od počátku. – Jak z toho ovšem vyjde Ryder samotný, to už přenechejme čtenářům.
Doplňme jen, že v roce 2017 autor získal Nobelovu cenu za literaturu.
Kazuo Ishiguro – Neutěšenci. Argo, edice Angloameričtí autoři (AAA), přeložila Alena Dvořáková, Praha 2020, 637 s.