Ro­mány a po­vídky an­g­lic­kého no­be­listy Ka­zua Ishi­gura (*1954) u nás roz­hodně ne­patří k ne­zná­mým, na­o­pak, už po dlouhá léta se ob­je­vují v edič­ních plá­nech čes­kých na­kla­da­telů. Ishi­gu­rova v po­řadí čtvrtá kniha, vy­daná v An­g­lii v roce 1995, se čes­kého pře­kladu do­čkala te­prve mi­nulý rok; snad se na tomto zpož­dění pro­je­vil její roz­sah (český pře­klad čítá 619 stran) anebo roz­pa­čité při­jetí prózy an­g­lic­kou li­te­rární kri­ti­kou. Ishi­guro se už od konce 80. let po­čítá mezi spi­so­va­tele-ce­lebrity, za ro­mán Sou­mrak dne (angl. 1989, český pře­klad 1997) zís­kal Boo­ke­rovu cenu – to má jistě i své ne­vý­hody: od ta­ko­vých au­torů se oče­kává sou­stře­děný tvůrčí vý­kon a tak tro­chu se po­čítá i s tím, že je­jich dílo bude do jisté míry za­cho­vá­vat tvůrčí kontinuitu.

Ishi­guro právě tento před­po­klad na­ru­šil, když se po prózách te­ma­ti­zu­jí­cích ak­tu­ální pro­blémy an­g­lic­kého kul­tur­ního im­pé­ria vrhl na cestu li­te­rár­ního ex­pe­ri­mentu. Je zřejmé, že i v Ne­u­tě­šen­cích před­kládá po­měrně zá­sadní zprávu o stavu zá­pad­ního světa – ovšem pře­dává ji čte­náři v ta­kové formě, která čte­nář­ská oče­ká­vání dost hrubě na­ru­šuje. Ne­u­tě­šenci jsou pře­de­vším ob­šír­ným vy­prá­vě­ním pi­a­nisty Ry­dera o ně­ko­lika dnech strá­ve­ných v jed­nom nejme­no­va­ném ev­rop­ském městě, do ně­hož vy­pra­věč při­jíždí zejména proto, aby zde vy­stou­pil jako je­den z pro­ta­go­nistů vel­kého hu­deb­ního ve­čera po­řá­da­ného měst­ským za­stu­pi­tel­stvem. Jeho po­byt za­číná v ho­telu; a jak je zřejmé už po prv­ních ho­di­nách, které Ry­der stráví mezi jeho za­měst­nanci, bu­dou se po­stupně do těch ně­ko­lika dní pro­mí­tat zá­měry kde­koho z oby­va­tel města. Ry­der, který se měl pů­vodně sou­stře­dit na své vy­stou­pení, na­ko­nec pu­tuje na­příč růz­nými zá­kou­tími, na­vště­vuje oslavy, ka­várny, ro­dinné pří­sluš­níky mnoha po­stav a stává sou­částí měst­ských ob­čan­ských orgánů.

Jeho tragi­ko­mická cesta měs­tem je vlastně sé­rií po­kusů zdo­lat nej­růz­nější úkoly a role, v nichž se ni­koli svým za­pří­či­ně­ním ocitá, a svou ab­sur­di­tou při­po­míná ně­které velmi známé po­lohy li­te­rární tvorby mi­nu­lého sto­letí. Ishi­guro je – zdá se – na­víc skvěle vy­ba­ven k ta­ko­vému způ­sobu vy­prá­vění, které na tra­dici mo­derní pod­vratné li­te­ra­tury zcela zjevně na­va­zuje. V roz­sáh­lém pře­divu udá­lostí je scho­pen ne­u­stále pře­kra­čo­vat hra­nice mezi re­a­lis­ticky ori­en­to­va­ným psa­ním a jeho velmi pů­so­bi­vou sub­verzí. Jím lí­čený svět se jemně po­kři­vuje; a Ry­der, jak­koli je mo­ti­vo­ván hlavně dobrou vůlí vy­ho­vět li­dem okolo sebe, se z jed­noho prů­švihu vy­se­kává jen proto, aby ho ja­kési ne­o­vla­da­telné a značně roz­tře­pené si­lo­čáry vzá­pětí strhly do druhého.

Tento ná­mět – který by se sám o sobě mohl je­vit jako vy­čer­paný – au­tor for­mu­luje tak, aby za všech okol­ností vy­ni­kaly jemné ja­zy­kové nu­ance ře­čo­vých proudů jed­na­jí­cích po­stav. Nej­vět­ším čte­nář­ským dob­ro­druž­stvím, velmi rychle se zvr­há­va­jí­cím do kon­ti­nu­ál­ního sil­ného po­žitku, je na­ko­nec mož­nost sle­do­vat au­to­rovo za­chá­zení s ja­zy­ko­vými fi­gu­rami; to jak se do­káže od ob­jek­ti­vis­tic­kého po­pisu pře­houp­nout k iro­nic­kému ná­znaku, a zá­ro­veň ovšem ni­kdy ne­sklouzne k sar­kas­tic­kým ko­men­tá­řům, které by spíše než Ry­de­rův po­stoj za všech okol­ností toho nej­sluš­něj­šího muže v okolí umož­nily na­hléd­nout ro­má­nový svět op­ti­kou au­tora. Tato schop­nost vy­u­žít ce­lou pa­letu ba­rev­ných tónů, a přesto zů­stat pod­ří­zen ro­má­nové látce (a zejména její formě), dělá z Ishi­gura ne­vi­di­tel­ného, dis­ci­pli­no­va­ného mi­s­tra. Jeho schop­nost ohlí­dat si míru vlastní tvůrčí in­ter­vence tam, kde se téměř vy­je­vuje krys­ta­licky čistá lo­gika díla, je pů­so­bivá; a co je dů­le­žité: plně ote­vírá cestu čte­nář­ské vášni dovnitř do světa Neutěšenců.

Z toho ovšem ni­jak ne­vy­plývá, že by Ne­u­tě­šenci měli být jen ja­kýmsi nad­ča­so­vým dí­lem za­chy­cu­jí­cím pří­klad­nou práci s li­te­rární for­mou. Ry­de­rovo dob­ro­druž­ství je mnohé vy­po­vídá o po­zici na­da­ného in­di­vi­dua ve světě de­mo­kra­tic­kých zá­sad a po­vin­ností. Čím hlou­běji Ry­der za­bředá do sítě úkolů a ode­vzdává čas ob­ča­nům města, tím spíš se jeho osob­nost roz­padá. Jeho vůle se pod­ři­zuje po­tře­bám ko­lek­tivu. Tato ztráta sebe sama dost hutně zob­ra­zuje stav světa, v němž se zá­padní člo­věk rád – a ně­kdy možná i proti sobě sa­mému ­– ocitá. Jeho po­vin­ností je vy­chá­zet ob­ča­nům vstříc, byť na něj kla­dou se­be­ne­smy­sl­nější po­ža­davky a sami se cho­vají jako nej­větší pi­tomci a nádivové.

Celý ten zvláštní stre­su­jící miš­maš tu­žeb a ná­roků na­bere tu správ­nou rych­lost te­prve v oka­mžiku, kdy Ry­der na­razí na meze od­poru; ne­vy­jít vstříc ob­ča­nům je totiž v tomto městě do­cela ože­havé. Tak jako jsou ne­jisté vzdá­le­nosti mezi bu­do­vami, stejně i vztahy mezi lidmi, zdán­livě pří­mo­čaré, se v těch nejméně vhod­ných oka­mži­cích pro­hlu­bují tak, že už je nelze bez­pečně obe­jít. Ty­též me­zi­lid­ské pro­blémy se pak po­cho­pi­telně pro­je­vují i na úrovni ob­čan­ského sou­žití, a pře­de­vším v ne­jas­ném smě­řo­vání místní po­li­tické re­pre­zen­tace. Udá­lost, která měla být pů­vodně zlo­mo­vým oka­mži­kem pro celé město, se musí zá­ko­nitě změ­nit v drs­nou frašku; to je zřejmé téměř od po­čátku. – Jak z toho ovšem vy­jde Ry­der sa­motný, to už pře­ne­chejme čtenářům.

Do­plňme jen, že v roce 2017 au­tor zís­kal No­be­lovu cenu za literaturu.

Ka­zuo Ishi­guro – Ne­u­tě­šenci. Argo, edice An­g­lo­a­me­ričtí au­toři (AAA), pře­lo­žila Alena Dvo­řá­ková, Praha 2020, 637 s.

Kniha ke koupi.

Člá­nek o Ishi­gu­rově díle.