Tak jak se po­zor­nost nyní upírá k Číně jako k zemi, je­jíž vláda dlou­ho­době po­tla­čuje svo­bodu slova, je nutné při­po­me­nout, že ne všechny knihy, které byly v Číně vy­dány, a ne všichni au­toři, kteří v Číně psali, jsou jen stra­nicky pro­vě­ře­nými in­te­lek­tu­ály. Pří­kla­dem čín­ského spi­so­va­tele, který si pro­šel velmi slo­ži­tou ces­tou vy­do­bý­vání svo­body pro­jevu, je Jen Lien-kche (*1958). Jeho ro­mány patří be­ze­sporu k tomu nej­lep­šímu, co bylo v po­sled­ních de­se­ti­le­tích v Asii vy­dáno – už jen proto, že Lien-kche si vy­na­lezl vlastní po­e­tiku „my­to­re­a­lismu“ a je­jím pro­střed­nic­tvím zob­ra­zil velmi pro­ble­ma­tické dě­jiny čín­ského ven­kova, své zku­še­nosti z Čín­ské li­dové ar­mády, dů­sledky kul­turní re­vo­luce atd. atd.

Jeho knihy způ­so­bily řadu kon­tro­verzí, Lien-kche mu­sel ně­které z nich pu­b­li­ko­vat na Taiwanu nebo ve svo­bod­ném Hon­g­kongu – tam také Lien-kche nyní pů­sobí jako pro­fe­sor literatury.

U nás vy­šly dvě jeho knihy. Za po­zor­nost stojí pře­de­vším roz­sáhlý ro­mán Roz­pu­kov, bra­vurně na­psaný pří­běh o jedné čín­ské ves­nici, která se díky hos­po­dář­ské ex­panzi stala mno­ha­mi­li­o­no­vým mo­der­ním měs­tem. Co je ovšem dů­le­žité, tento pří­běh o pře­kot­ném vý­voji zá­ro­veň uka­zuje na ne­moci, které se roz­lé­zají (nejen) v čín­ské spo­leč­nosti: cy­nis­mus, bez­o­hled­nost, ko­rupce. Na vy­lí­čení ab­surd­ních po­měrů ve své zemi Lien-kche uplat­nil to, co umí nej­lépe: sta­vět svého vy­pra­věče ně­kam na půl cesty mezi re­a­litu a na­prosto ulítlou fan­ta­zijní kon­strukci. To co tu vzniká, je re­ál­nější než sku­teč­nost sama, je to in­tu­i­tivní a opráv­něný po­hled na svět, který se vy­mkl vší míře.

Jak píše pře­kla­da­telka Lien-kche­ova ro­mánu: „V tomto smyslu je Je­nův ro­mán mi­mo­řád­ným umě­lec­kým svě­dec­tvím pro dobu, v níž za­číná hrát Čína z glo­bál­ního po­hledu do­mi­nantní roli.“

Vy­dalo na­kla­da­tel­ství Ver­zone v roce 2016, 493 stran, pře­lo­žila Zuzana Li.