Těžko se v těchto dnech odhlíží od politického dění. Posuny v Maďarsku směrem k diktatuře, pokusný výstřel ministra obrany Metnara, uzavírání hranic a další – to vše si žádá pozornost a pak také adekvátní četbu textů, které svědčí o podobných bitvách svedených v nedávné minulosti. Začněme pro tentokrát citátem: „Masy jsou válkou vyčerpané, otřesené a chvějí se před další pohromou. Dám jim perspektivu, naleju jim optimismu, dodám jistoty. Mohou se zachránit, když chtějí, ale jenom organizovaně, mou metodou. Podmínkou je ještě větší disciplína. Disciplína, která není jenom v činnosti jako v bývalých armádách, nýbrž stálá a trvalá disciplína i v myšlení a v cítění, v bdělém stavu právě tak jako ve spánku, ve snech a touhách, u stolu i v posteli.“

Démon souhlasu Dominika Tatarky vyšel v roce 1956. Tehdy se začaly sčítat škody po době stalinistické diktatury – a Tatarka byl jedním z prvních odvážných, který se postavil dopředu a formou grotesky ukázal, co všechno se má stát minulostí. Výsledek byl zřejmý: „Souhlas a souhlasení až do úplného zblbnutí, to je nejdelší cesta k poznání pravdy.“ Vracím se k Tatarkovi s tím, že výsledky jeho práce jsou stále aktuální a že Démon souhlasu nepřišel ani po šedesáti letech o jediný chlup své váhy.