Těžko se v těchto dnech od­hlíží od po­li­tic­kého dění. Po­suny v Ma­ďar­sku smě­rem k dik­ta­tuře, po­kusný vý­střel mi­nis­tra obrany Met­nara, uza­ví­rání hra­nic a další – to vše si žádá po­zor­nost a pak také ade­kvátní četbu textů, které svědčí o po­dob­ných bitvách sve­de­ných v ne­dávné mi­nu­losti. Za­čněme pro ten­to­krát ci­tá­tem: „Masy jsou vál­kou vy­čer­pané, otře­sené a chvějí se před další po­hro­mou. Dám jim per­spek­tivu, na­leju jim op­ti­mismu, do­dám jis­toty. Mo­hou se za­chrá­nit, když chtějí, ale je­nom or­ga­ni­zo­vaně, mou me­to­dou. Pod­mín­kou je ještě větší dis­ci­plína. Dis­ci­plína, která není je­nom v čin­nosti jako v bý­va­lých ar­má­dách, ný­brž stálá a tr­valá dis­ci­plína i v myš­lení a v cí­tění, v bdě­lém stavu právě tak jako ve spánku, ve snech a tou­hách, u stolu i v posteli.“

Dé­mon sou­hlasu Do­mi­nika Ta­tarky vy­šel v roce 1956. Tehdy se za­čaly sčí­tat škody po době sta­li­nis­tické dik­ta­tury – a Ta­tarka byl jed­ním z prv­ních od­váž­ných, který se po­sta­vil do­předu a for­mou gro­tesky uká­zal, co všechno se má stát mi­nu­lostí. Vý­sle­dek byl zřejmý: „Sou­hlas a sou­hla­sení až do úpl­ného zblb­nutí, to je nejdelší cesta k po­znání pravdy.“ Vra­cím se k Ta­tar­kovi s tím, že vý­sledky jeho práce jsou stále ak­tu­ální a že Dé­mon sou­hlasu ne­při­šel ani po še­de­sáti le­tech o je­diný chlup své váhy.