Ev­ropa rovná se krize. Krize po­li­tická, krize vzdě­lá­vání, krize iden­tity, krize man­žel­ských vztahů a kdo­ví­jaká další. Spo­le­čen­ská zá­važ­nost li­te­rár­ního textu by se dala mě­řit podle míry au­to­rovy schop­nosti ně­kte­rou z těchto krizí zob­ra­zit. Ně­kte­rou, anebo rov­nou všechny, zá­leží pouze na schop­nosti vi­dět pro­blémy v sou­vis­losti a uvě­do­mo­vat si, že ně­kde pod zjev­nými pro­blémy je ukryt je­jich spo­lečný jmenovatel.

Co udě­lal Mi­chel Hou­elle­becq ve svém po­sled­ním ro­mánu? Ne­sčet­ně­krát pře­třá­saný, kri­ti­zo­vaný, a pře­de­vším úspěšný au­tor ně­ko­lika best­sellerů, ak­tu­álně oce­něný i v an­ketě nej­lep­ších knih čte­nářů Li­do­vých no­vin, se roz­hodl vy­tě­žit mo­men­tálně do­sti horké téma: údajně sí­lící vliv mus­lim­ských men­šin v Ev­ropě. Kon­junk­tu­ra­lista, řekne si lec­kdo, nicméně už na prv­ních strán­kách ro­mánu je zřejmé, že Hou­elle­becq má da­leko ke spi­so­va­te­lům typu čes­kého Luďka Frý­borta, který píše snad jen proto, aby stra­šil. Frý­bort straší, mé­dia straší „zá­pla­vami“, „vl­nami“, „pří­valy“ is­lám­ských mla­díků s te­le­fony a po­stup­nou is­la­mi­zací Ev­ropy, Hou­elle­becq stra­šit ne­musí; stačí, ukáže-li, jak ev­rop­ská kul­tura tápe, jak ne­do­káže če­lit dě­jinné ima­gi­naci lidí, kteří se v Ev­ropě vcelku ne­dávno usa­dili. Tento ro­mán by sku­tečně mohl burcovat.

Jeho ni­cot­ným hr­di­nou je Fra­nçois, li­te­rární his­to­rik, mo­no­ma­niak, ex­pert na Hu­y­smanse, člo­věk usedlý, sin­gle, emočně po­ně­kud vy­ho­řelý. Tře­baže ještě stále do­chází na uni­ver­zitu, po aka­de­mické dráze spíše sjíždí dolů, své nej­lepší texty už na­psal a ne­zdá se, že by byl pře­svěd­čen o své schop­nosti pře­ko­nat ně­kdy v bu­doucnu sám sebe a vy­tvo­řit dílo, ke kte­rému by bylo proč se ob­ra­cet. Vše je u něj už pře­dem za­lo­meno jeho ne­schop­ností k če­mu­koli se při­nu­tit, jeho ži­vot, zdá se, je už jen vzpo­mín­kou na ně­kdejší úspě­chy. Přesně to­hle umí Hou­elle­becq skvěle, uká­zat člo­věka v jeho vnitř­ním roz­kladu – a Fra­nçois je přesně ten typ. Nic nemá, ni­koho nemá, v ni­čem ne­vidí smysl, po­kouší se ži­vot uží­vat pl­nými doušky, jak se říká, jenže už ani to za nic ne­stojí. Při­jde z práce a třídí při­šlou ko­re­spon­denci. V jed­nom z do­pisů se do­čte, že mu ze­mřela matka. Chvíli uva­žuje nad osa­mě­lým ži­vo­tem krávy, jak se o ní vy­já­dří na ji­ném místě, za­uva­žuje nad tím, co bude s je­jím bul­do­čkem a vzá­pětí už řeší in­kasní pří­kazy a kon­t­ro­luje, jestli mu včas na účet do­ra­zila mzda. Mrtvá matka ho ne­za­jímá. Stejně tak ho ne­za­jímá ani žena, se kte­rou se kdysi stý­kal. Její osob­nost je čímsi zcela nad­by­teč­ným, to, co ho za­jímá, je slast, kte­rou do­káže vy­vo­lat, když mu ho do­ko­nale vy­kouří. Ano, Fra­nçois není než utrá­pe­ným in­te­lek­tu­á­lem, kte­rému z ži­vota mnoho ne­zbylo – na jedné straně ne­u­stále za­padá do pasti ra­ci­o­na­lity, na dru­hou se pak utíká k zá­klad­nímu ani­mál­nímu uko­jení. To co se roz­kládá mezi tě­mito dvěma póly, lze shr­nout do ně­ko­lika bodů: dobrá ku­chyně, ko­mí­nek kva­litní li­te­ra­tury a paklík ještě kva­lit­něj­šího ta­báku. Prostě stagnace.

Dru­hým ni­cot­ným hr­di­nou Pod­vo­lení je Fran­cie. Píše se rok 2022 a v zemi pro­bí­hají volby. Hraje se va­bank, na jedné straně Ma­rie Le Pe­nová s vy­hro­ce­ným na­ci­o­na­lis­tic­kým pro­gra­mem, na druhé před­seda Mus­lim­ské jed­noty Mo­ha­med Ben Abbes. V celé re­pub­lice to vře, Pa­říží po­cho­dují masy, do­chází k ná­silí a vraž­dám, ve vzdu­chu visí cen­zura mé­dií. Tajné služby blouzní o pří­pra­vách ob­čan­ské války, tváří v tvář is­lámu se množí stu­die, podle nichž ev­rop­skému ate­is­tic­kému hu­ma­nismu jed­nou pro­vždy od­zvo­nilo. Jak ve své re­cenzi upo­zor­nil Jan Bě­lí­ček, Hou­elle­becq je špat­ným po­li­tic­kým pro­gnos­ti­kem a si­tu­ace, kte­rou nám líčí, může vzhle­dem ke sku­teč­nému po­čtu ve Fran­cii ži­jí­cích mus­limů na­stat jen stěží. Podle mě je to mar­gi­ná­lie, Pod­vo­lení nelze re­du­ko­vat na po­li­to­lo­gic­kou úvahu. To, o co v ro­mánu jde pře­de­vším, je sou­vis­lost mezi ži­vo­tem in­te­lek­tu­ála a po­li­tic­kou si­tu­ací. Hou­elle­becq ne­na­psal ro­mán o dě­ji­nách, ale o o du­šev­ním stavu ni­cot­ného hrdiny.

Fra­nçois se totiž bortí. „Ne­klamně jsem cí­til, že smě­řuji k se­be­vraždě,“ říká a na po­zadí těchto slov zá­ro­veň ero­dují i širší kul­turní hod­noty. Za­tímco Ben Abbes a jeho pří­vr­ženci usi­lují o ob­no­vení vel­ko­lepé Říše řím­ské, o vyšší ci­vi­li­zaci a vyšší kul­tuře, která spojí svět Ev­ropy se svě­tem Ori­entu, lidé Zá­padu – v čele s Fra­nço­i­sem – stojí na konci dě­jin a jsou-li ně­čeho schopni, pak už jen toho, vy­vo­lá­vat v sobě po­city ohro­žení. V tom je Pod­vo­lení dob­rým spo­le­čen­ským ro­má­nem, ne­boť uka­zuje, že de­stru­o­vané in­di­vi­duum je jen ob­ra­zem dávno de­stru­o­va­ného celku. Fra­nçois se svými ko­legy ana­ly­zuje si­tu­aci, jed­nou týdně vy­u­čuje dok­to­randy a doma řeší slo­ženky; zcela ode­vzdán sys­tému, sys­té­mem svá­zaný v kaž­do­den­ním ste­re­o­typu, kdysi za­zá­ři­vší a nyní ne­schopný vy­stou­pit z kruhu.

Jenže si­tu­ace za­šla už pří­liš da­leko a on není a ani ne­může být scho­pen če­lit velké trans­for­maci. Ben Abbes volby vy­hrává a uni­ver­zitu ku­pují mi­li­ar­dáři ze Sa­úd­ské Ará­bie, kul­ti­vo­vaní lidé, kteří přece chtějí jen málo: ať Fra­nçois pro­hlásí, že není boha kromě Alláha a že Mu­ha­m­mad je po­s­lem Alláha. Pak do­stane zpět své místo, k tomu tři stu­dentky, bu­doucí věrné man­želky a možná i matky, do jeho ži­vota se vrátí úspěch, do­konce lesk­lejší, než byl ten v do­bách ate­is­tic­kých; v opač­ném pří­padě mu ne­zbyde než vzdo­ro­vat ně­kde na okraji. A fran­couz­ský in­te­lek­tuál, kdysi hrdý na svůj od­por proti kně­žouř­ství při­jme, při­vykl totiž jis­tému kul­tur­nímu stan­dardu, jisté rentě a ve­če­rům strá­ve­ným v pri­vá­tech ho­lek z východu.

A právě mo­ment, ve kte­rém se Fra­nçois pod­dává no­vému re­žimu a ak­cep­tuje jeho hod­noty, jež jsou ne­slu­či­telné s těmi před­cho­zími, bychom snad měli chá­pat jako va­rovné sdě­lení, je­hož se nám od Hou­elle­becqa do­stává. Ži­votní pří­běh na­šeho pro­ta­go­nisty vy­ús­ťuje jeho při­ta­ká­ním no­vému re­žimu a jeho ná­bo­žen­ství. To by ovšem bylo zou­fale málo.

Pod­vo­lení totiž není pří­bě­hem o konci, ale o za­čátku no­vého ži­vota v Ev­ropě. Zda­leka tu nejde o při­jetí pra­vi­del, jako spíše o pro­měnu pro­středí, v němž Fra­nçois uvízl jako velryba vy­vr­žená z oce­ánu. Hou­elle­becq ne­na­psal ro­mán o jed­nom ne­mo­rál­ním se­lhání, o člo­věku, je­muž je ka­ri­éra na­de­vše – Fra­nçois se sice na­ko­nec za­váže no­vým po­řád­kům, z hle­diska vy­prá­vění ale jde jen o ja­kýsi do­vě­tek, o zby­tek, do ně­hož lo­gicky vy­ús­ťuje ži­votní etapa, jíž je celý ro­mán vě­no­ván. Ona vel­ko­lepá ev­rop­ská kul­tura totiž skon­čila už u Hu­y­smanse. Fra­nçois ni­kdy ne­do­káže svého mi­s­tra pře­ko­nat a tak jen roz­měl­ňuje to, co kdysi čnělo do výše. A snad právě tato stag­nace uvádí do po­hybu dě­jiny a dě­jiny poté staví svého pro­ta­go­nistu do no­vého světla – na chvíli se nám vy­jeví hr­dina. Hr­dina nové říše evropské. 

Mi­chel Hou­elle­becq: Pod­vo­lení. Eu­ro­pe­me­dia Group, Praha 2015.