Když v roce 1874 vy­šla v Ma­tici lidu ro­mán Pět ne­děl v ba­lónu se­psaná tehdy ne­zná­mým au­to­rem Ju­le­sem Ver­nem, má­lo­kdo ze čte­nářů si nej­spíš do­ká­zal před­sta­vit, že má co dě­lat s jed­ním z nej­zná­měj­ších ro­ma­no­pisců bu­douc­nosti. Kri­tika tento ro­mán ne­chtěla při­jmout (a skoro by se chtělo říct, že kri­tika ni­kdy ne­při­jme zá­važná díla bu­douc­nosti :-), o to více ale na­dchnul ty čte­náře, kteří ho­řeli tou­hou po dob­ro­druž­ství anebo se za­jí­mali o pře­vratné vy­ná­lezy, o me­cha­niku a fas­ci­no­vala je vůle sil­ných mužů, kteří tyto stroje do­ká­zali ovládat.

Pro celé ge­ne­race čte­nářů byl Verne sku­teč­ným uči­te­lem fy­ziky a ze­mě­pisu, a ač se sám coby radní města Ami­ens po tři­cet let ob­čas vy­pra­vil leda tak na cesty jach­tou kol se­ve­ro­zá­pad­ního po­břeží Fran­cie, jeho ob­razy vzdá­le­ných zemí a je­jich oby­va­tel do­ko­nale za­han­bily i sa­mot­nou skutečnost.

V těchto dnech ho­dilo by se k četbě na­pří­klad Dva­cet ti­síc mil pod mo­řem. Ta­jemná by­tost Nemo, o které vů­bec ni­kdo nic neví; cesta, je­jíž délku ni­kdo ne­do­káže pře­dem od­had­nout; se­vření v nitru po­norky, ze které nelze utéci. A přece: jen bě­hem této cesty si mů­žou Ne­movi za­jatci pro­hléd­nout po­klady moř­ských hlu­bin, do­sud ne­do­stup­ných po­hledu smr­tel­níků. A jak psal do­bový re­cen­zent: „Nelze si před­sta­vit nic pou­ta­věj­šího a na­pí­na­věj­šího než vy­lí­če­nou tuto cestu v po­norné lodi, vy­pra­vené bá­ječ­ným pře­py­chem, při se­stro­jení ni­kdy ne­se­lhá­va­jí­cím. Pro mlá­dež i pro do­spělé jest ro­mán tento pr­vo­řa­dou čet­bou.“ My do­dejme, že to platí zejména v ča­sech vše­o­becné ka­ran­tény a roz­bí­ha­jí­cích se po­nor­ko­vých nemocí.