Jasně, označit něco jako ženskou literaturu anebo snad dokonce jako literaturu pro ženy, je téměř nepřijatelný přešlap, zlý, potměšilý výpad proti dobrému vkusu. Je snad ještě živá doba spisování pro volnou chvíli, pro zábavu, kterou konzumovaly nevzdělané, ovšem gramotné kuchařinky? Tato čtenářská skupina už pravděpodobně neexistuje – i když, s oblibou si připomínám oblíbenou historku mého někdejšího kolegy z okresní knihovny, odkud se šířila vzdělanost do Hercynského lesa. Slyšel jsem ji několikrát a nakonec jí i asistoval. Celá věc se měla takto: do oddělení pro dospělé přišla dáma v letech, zanořila se k dobře dostupnému regálu s červenými sešitky. Po chvíli si přinesla k pultu půlmetrový štos, kolega uchopil čtečku, načítal eany a říkal: tohle jste už měla, tohle taky, tohle jste měla, tohle taky, tohle jste měla a tohle ne! tohle jste měla, tohle taky atd. atd. Když čtečka utichla, na hromádce zůstalo pět sešitků a dáma zářila radostí, že tentokrát měla náramné štěstí a že jí to takhle stačí. – Soudě podle ohmataných obálek toho hnusného šuntu, variujících mužné objetí, biceps a plavou hřívu, setkali jsme se s troglodytním stvořením z panské kuchyně, snad už emancipovaným a možná i sociálnědemokratickým. Jenže co si počít s tou její literární obsesí? Co když každá zmínka o ženské literatuře oné čtenářce upírá podíl na několika dekádách pokroku a společenského vzmachu, co když dokonce útočí na samou podstatu psaní, jež chce být za každou cenu uměleckou tvorbou?

Měl bych k literárnímu braku mlčet – jenže občas je potřeba si ulevit, zvlášť když vám přijde do ruky něco, co by si skoro zasloužilo V1 vazbu. Tak třeba zrovna nedávno jsem se po letech vracel k velebené románové fresce Sylvie Richterové a předtím k Hodinám z olova Radky Denemarkové. Četl jsem je s tak trochu s hrozivým očekáváním; nechtěl jsem být tím, kdo jen ostražitě hlídá hranici, za níž se z uměleckého díla stává řemeslná práce, a přitom se tváří, že se vůbec nic neděje. Vždyť taková Richterová nebo Denemarková nejsou Leylah Attarovou z produkce nakladatelství Moba.

Jenže si to zkuste. A začněte oním velikým Každá věc ať dospěje na své místo. Dostanete se do světa podivných bytostí, z nichž každá má své místo na škále společenské škodlivosti a prospěšnosti; do světa, který je velmi jednoduchý k uchopení, který všichni známe, ale o němž si jen zřídkakdy vyprávíme. Každé dobro jest tam duchovně povzneseno, každé zlo dýchá s člověkem. Museli byste nebožákovi vyrvat tepny z těla, mělo-li by mu být od té bytostné zhouby člověka pomoženo. Dobří sedláci, které oškubali o všechno, jedny vyhnali, druhé zabili, špatní komunisti, kteří uměli jen závidět, líně se povalovat a čekat na příležitost. Mistři duchazpytu obývající slonovinové věže a samozřejmě agenti, šutry obíhající pro trajektoriích zla. Příběh plný nečekaných zvratů, a přesto prodchnutý dobrotou stvoření. Všechny věci přece mají svá místa, jen jim pomoci… Nasekat to do padesáti sešitů.

A když i po románu o pohnutých časech poválečné Evropy nebudete mít dost, můžete si ublížit špalkem, jehož kvality pro jistotu ocenila porota největší literární ceny v téhle zemi. Tentokrát už žádné truchlivé obrázky rozvrácených tradic, tentokrát se jde na dřeň těch nejpalčivějších problémů dneška. Opět tu máme postavy, které nejsou ani tak ztvárněním lidí, jako spíš nějakými vehikuly, na něž je možné navěsit principiální otázky a morální dilemata. Každá z nich je zároveň funkcí určitého modelu společenského jednání; jedna donáší, druhá šíří dobro, třetí si jde za kariérou atd. atd. Nedalo mi to a nahlédl jsem do recenzí – neboť něco tak špatného, jako jsou Hodiny z olova, něco tak rigidního a kantorského zažila česká literatura snad naposledy s konzervativním senátorem Jiráskem. A tu vidím, že nejsem sám, kdo se nechce nechat zabít: jedna z diskutujících, řekněme že dobře obeznámená s tím, jak to chodí v Mordoru, docela jasně říká, že tahle věc byla napsána jen s povrchní znalostí tamních kulturních reálií. No vida, že by zrcadlo, ve kterém se odráží pravda Václava Havla a lež totality, bylo jen vypouklým nedodělkem?

Proč se tohle všechno stále ještě v české literatuře děje, je mi už dávno vcelku jasné. Jsme to totiž my, kdo jsme se dosud neodvážili napsat a přečíst takový román, ve kterém kolaborant bude oslavován pro své utilitární myšlení. U nás všechno musí být zahaleno v oparu bytostných pravd a všechna protivenství musí nakonec splynout harmonicky, i ta smrt se musí stát katalyzátorem lepších budoucích časů. – A slevil bych nakonec i z toho kolaboranta, klidně ať je to jen nesnášenlivý blbec, jako tomu bylo v lepších textech Davida Zábranského, hlavně ať ho už nenatahují na skřipec dobra, ať ho nečešou ani neparfémují, ani ho nijak neohýbají podle výkladů ze středoškolských učebnic.

Protože jen tehdy už nepomůže žádné rozdělení románu do dvaceti sešitů, tehdy už se nenecháme zmást a nebudeme mít proč závidět dámě z knihovny, že nemusí žrát duchamorné vyprávěnky z reálného světa, ale užívá si doma s velmistrem slastí. Kategorie ženská literatura v tu chvíli zas nabude pevnějšího významu, zlo roztáhne cípy kabátu a přioblékne svět. Než se tak stane, navrhuji zachovat se nanejvýš obezřetně, začne-li se šéfredaktor literárního žurnálu rozplývat nad tím, že právě teď máme to štěstí číst knihu, která završila naše dlouholeté čekání na velký společenský román. Tehdy, právě tehdy totiž máme šanci zahlédnout kontury vskutku pokleslého čtiva. Nikoli u pultu, kde se hromadí obálky s vábivým šuntem.