Kdy­bychom ne­vě­děli, jak ak­tu­ální do­káže být Mi­chel Hou­elle­becq ve vý­běru ná­mětů svých próz, mu­seli bychom si říci, že nej­větší kouzlo jeho Se­ro­to­ninu spo­čívá právě v mi­nu­tové přes­nosti, s níž byl před­lo­žen mase čte­nářů. Po všech těch zprá­vách o opi­á­to­vých kri­zích, o ne­kom­pro­misní kon­zu­maci an­ti­de­pre­siv na­příč ce­lým zá­pad­ním svě­tem jsme si už snad mys­leli, že ne­může být hůře – a tak jako vždy, i ten­to­krát jsme se pletli. Ten, kdo snad dnes umí nej­lépe psát o onom zvlášt­ním pa­ra­doxu ne­do­statku štěstí upro­střed světa, který by měl být obý­ván vý­hradně jen sa­mými šťast­livci, pří­padně lidmi, již ne­mají na práci nic ji­ného než do úmoru vy­hle­dá­vat nej­růz­nější po­tě­šení a slasti, tento mistr chmur­ných cha­rak­terů opět ne­u­dě­lal nic men­šího než to, co umí ze všeho nej­lépe: do­prostřed do­ko­na­lého a přes­ného světa po­sta­vil muže, jenž pro­chází hlu­bo­kou osob­nostní krizí, který ještě před oka­mži­kem vlastní re­zig­nace se po­kusí utéci, vrá­tit se zpět, re­gre­sivně, za­lézt ně­kam do lůna svého dří­věj­šího, téměř uspo­ko­ji­vého života.

Flo­rent-Claude Labrouste, ně­kdejší úřed­ník a ex­pert na fran­couz­skou ze­mě­děl­skou po­li­tiku, se ocitl na hraně. Jeho part­ner­ský ži­vot zcela vy­ho­řel, to­též platí i pro jeho pra­covní elán. V oka­mžiku nej­hlubší krize si ne­chá pře­de­psat an­ti­de­pre­siva, je­jichž ko­in­ci­dencí, jak známo, může být ni­čemná sla­bost li­bi­dál­ního pu­zení. A s me­di­kací to celé za­čne: Labrouste, člo­věk, který se za­o­pat­řil a jistě už mno­ho­krát v ži­votě pro­ká­zal svou schop­nost vno­řit se do ži­vota, na­jed­nou jen tak splývá po hla­dině a čím více pře­mítá o sou­vis­los­tech své exis­tence a světa, tím roz­měr­nější je va­kuum, jež ho ob­klo­puje. Lidé jsou po­cho­pi­telně za jeho stě­nou, po­měrně k užití dávky zpět­ných inhi­bi­torů se­ro­to­ninu. Labrouste, kdysi úřed­ník, na­jed­nou uva­žuje jako pe­si­mis­tický fi­lo­zof, který tuší, že zcela ztra­til to je­diné, co pe­si­mis­mus – ale­spoň na pár oka­mžiků – do­káže vy­vrá­tit. „Možná mi vy­čtete,“ říká v jednu chvíli, „že při­klá­dám pří­lišný vý­znam sexu; to si ne­mys­lím. Přes­tože mi ne­u­niká, že v prů­běhu nor­mál­ního ži­vota zís­ká­vají své místo i jiné rozkoše, sex zů­stává je­di­nou chvílí, kdy osobně a přímo an­ga­žu­jeme vlastní or­gány, takže cesta sexu, a sexu in­ten­ziv­ního, je ne­zbyt­nou ces­tou k mi­lost­nému sply­nutí, bez něj jde o sle­pou uličku a vše ostatní z něj ob­vykle jemně plyne.“

Kdy­bychom před pár lety ne­vě­děli, jak peč­livý do­káže být Mi­chel Hou­elle­becq při prů­zkumu pro­blémů na­šeho světa, mu­seli bychom si tehdy říci, že Pod­vo­lení byl je­nom ta­kový omyl, omyl uči­něný pod tla­kem okol­ností nej­no­věj­ších svě­to­vých dě­jin. Na­vzdory všem, kdož v jis­tou chvíli po­dotkli, že tato kniha se velmi líbí Vác­lavu Klau­sovi a možná i Da­vidu Zá­bran­skému, jsme tak tro­chu oče­ká­vali, jak hlu­boké bu­dou bu­doucí strže, po nichž nás chce Hou­elle­becq vo­dit. Nyní, po Se­ro­to­ninu, je zřejmé, že klí­čem k na­stá­va­jí­cím de­se­ti­le­tím je mo­ment mezi pl­ným na­sa­ze­ním pro­duk­tiv­ního věku a to­tál­ním úpad­kem sil. Spo­leč­nost vy­bi­čo­vaná k pl­nému vý­konu je tváří tvář Labrous­tovi, uni­ka­jí­cího v ne­sou­vis­lých myš­len­kách do dob svého vzma­chu, vy­sta­vena svému vlast­nímu konci. Co je ovšem na tomto konci straš­livě svůdné, co mi vlastně vnu­cuje otázku, zda ještě není brzy na to ode­jít, je ja­zyk, v němž se Hou­elle­becq zdo­ko­na­lil až k ne­sne­sení: v du­chu fran­couz­ské tra­dice hle­da­jící vy­já­d­ření fi­lo­so­fic­kého pře­hledu pro­za­ic­kou for­mou se po­sta­vil ně­kam mezi por­no­gra­fii a vyšší styl exis­ten­ci­ální úvahy – a obě tyto ro­viny zvládl vy­ří­dit v normě ex­pertní ana­lýzy, v ja­zyce, který se jen zřídka uchy­luje k emo­cím, ke kraj­nos­tem. Labrouste je svěd­kem mnoha ne­če­ka­ných dě­jo­vých zvratů, při­hlíží osob­ním tragé­diím ně­kdej­ších přá­tel, po­zo­ruje úpa­dek své pří­tel­kyně; a je to to­též, jako když se učí po­u­ží­vat vý­bor­nou pušku Steyr Mann­li­cher, čím méně je člo­věk a čím spíše jeho vě­domí dělí svět na sou­bor po­znatků, pro­mítá jej jako fil­mo­vou scénu, tím více je hr­di­nou hou­elle­becqov­ským. Ohléd­neme-li se zpět k před­cho­zím ro­má­nům, ne­u­nikne nám celá řada sou­vis­lostí, a hlavně pak opa­ko­vaně pro­mýš­lená va­ri­ace jed­noho mo­hut­ného prů­švihu, v němž se tito hr­di­nové tak ně­jak bez vlast­ního při­či­nění ocitají.

To ovšem ani zda­leka ne­platí jen tam, kde se Labrouste roz­hlíží ko­lem sebe. Roz­va­liny fran­couz­ského ven­kova jako by jen zr­cadlily vnitřní ži­voty lidí, jimž je na­ří­zeno se v těch tros­kách lo­po­tit, a umož­nily vy­je­vit ohromné pa­ra­me­try jeho vlastní, osobní zkázy. Te­prve tady za­kou­šíme moc­nost Houlle­becqova stylu. Te­prve zde se uka­zuje, jak úzce v Se­ro­to­ninu při­léhá zvo­lené téma ja­zyku. In­trospekce si tu vy­stačí s mi­ni­ma­lis­tic­kým sty­lem na­hony vzdá­le­ným všemu tomu hys­te­ric­kému běs­nění, kte­rému mo­men­tálně tak rády pod­lé­hají au­torky čes­kých best­sellerů. A je­dině v tomto se­pětí se pak také už jen tak mi­mo­děk od­ha­luje po­vaha onoho hrou­tí­cího se im­pé­ria. Vsa­dil bych se, že i kdyby všechna ta té­mata, která Hou­elle­becq se­řa­dil do je­diné knížky, se­psal kdo­koli jiný, ani vzdá­leně se mu ne­po­daří do­cí­lit po­dobné na­lé­ha­vosti, kte­rou za­kou­šíme v Se­ro­to­ninu. Proč? No pro­tože právě Hou­elle­becq vy­na­lezl pro tento ob­raz ta­kový ja­zyk, kte­rým lze re­a­litu vy­já­d­řit a zá­ro­veň i obe­pnout. Na­ru­šená se­xu­a­lita Flo­renta-Clauda Labrousta je v tomto světě zcela jasně pro­po­jena se všemi ostat­ními pro­blémy, s roz­pa­dem hod­not a po­stup­ným vy­chy­lo­vá­ním sou­řad­nic smys­lu­pl­ného ži­vota osob­ního i spo­le­čen­ského. Přesně tak, jak to tvrdí sám vy­pra­věč v oné výše ci­to­vané pa­sáži: „bez něj jde o sle­pou uličku a vše ostatní z něj ob­vykle jemně plyne“.