Kdybychom nevěděli, jak aktuální dokáže být Michel Houellebecq ve výběru námětů svých próz, museli bychom si říci, že největší kouzlo jeho Serotoninu spočívá právě v minutové přesnosti, s níž byl předložen mase čtenářů. Po všech těch zprávách o opiátových krizích, o nekompromisní konzumaci antidepresiv napříč celým západním světem jsme si už snad mysleli, že nemůže být hůře – a tak jako vždy, i tentokrát jsme se pletli. Ten, kdo snad dnes umí nejlépe psát o onom zvláštním paradoxu nedostatku štěstí uprostřed světa, který by měl být obýván výhradně jen samými šťastlivci, případně lidmi, již nemají na práci nic jiného než do úmoru vyhledávat nejrůznější potěšení a slasti, tento mistr chmurných charakterů opět neudělal nic menšího než to, co umí ze všeho nejlépe: doprostřed dokonalého a přesného světa postavil muže, jenž prochází hlubokou osobnostní krizí, který ještě před okamžikem vlastní rezignace se pokusí utéci, vrátit se zpět, regresivně, zalézt někam do lůna svého dřívějšího, téměř uspokojivého života.

Florent-Claude Labrouste, někdejší úředník a expert na francouzskou zemědělskou politiku, se ocitl na hraně. Jeho partnerský život zcela vyhořel, totéž platí i pro jeho pracovní elán. V okamžiku nejhlubší krize si nechá předepsat antidepresiva, jejichž koincidencí, jak známo, může být ničemná slabost libidálního puzení. A s medikací to celé začne: Labrouste, člověk, který se zaopatřil a jistě už mnohokrát v životě prokázal svou schopnost vnořit se do života, najednou jen tak splývá po hladině a čím více přemítá o souvislostech své existence a světa, tím rozměrnější je vakuum, jež ho obklopuje. Lidé jsou pochopitelně za jeho stěnou, poměrně k užití dávky zpětných inhibitorů serotoninu. Labrouste, kdysi úředník, najednou uvažuje jako pesimistický filozof, který tuší, že zcela ztratil to jediné, co pesimismus – alespoň na pár okamžiků – dokáže vyvrátit. „Možná mi vyčtete,“ říká v jednu chvíli, „že přikládám přílišný význam sexu; to si nemyslím. Přestože mi neuniká, že v průběhu normálního života získávají své místo i jiné rozkoše, sex zůstává jedinou chvílí, kdy osobně a přímo angažujeme vlastní orgány, takže cesta sexu, a sexu intenzivního, je nezbytnou cestou k milostnému splynutí, bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne.“

Kdybychom před pár lety nevěděli, jak pečlivý dokáže být Michel Houellebecq při průzkumu problémů našeho světa, museli bychom si tehdy říci, že Podvolení byl jenom takový omyl, omyl učiněný pod tlakem okolností nejnovějších světových dějin. Navzdory všem, kdož v jistou chvíli podotkli, že tato kniha se velmi líbí Václavu Klausovi a možná i Davidu Zábranskému, jsme tak trochu očekávali, jak hluboké budou budoucí strže, po nichž nás chce Houellebecq vodit. Nyní, po Serotoninu, je zřejmé, že klíčem k nastávajícím desetiletím je moment mezi plným nasazením produktivního věku a totálním úpadkem sil. Společnost vybičovaná k plnému výkonu je tváří tvář Labroustovi, unikajícího v nesouvislých myšlenkách do dob svého vzmachu, vystavena svému vlastnímu konci. Co je ovšem na tomto konci strašlivě svůdné, co mi vlastně vnucuje otázku, zda ještě není brzy na to odejít, je jazyk, v němž se Houellebecq zdokonalil až k nesnesení: v duchu francouzské tradice hledající vyjádření filosofického přehledu prozaickou formou se postavil někam mezi pornografii a vyšší styl existenciální úvahy – a obě tyto roviny zvládl vyřídit v normě expertní analýzy, v jazyce, který se jen zřídka uchyluje k emocím, ke krajnostem. Labrouste je svědkem mnoha nečekaných dějových zvratů, přihlíží osobním tragédiím někdejších přátel, pozoruje úpadek své přítelkyně; a je to totéž, jako když se učí používat výbornou pušku Steyr Mannlicher, čím méně je člověk a čím spíše jeho vědomí dělí svět na soubor poznatků, promítá jej jako filmovou scénu, tím více je hrdinou houellebecqovským. Ohlédneme-li se zpět k předchozím románům, neunikne nám celá řada souvislostí, a hlavně pak opakovaně promýšlená variace jednoho mohutného průšvihu, v němž se tito hrdinové tak nějak bez vlastního přičinění ocitají.

To ovšem ani zdaleka neplatí jen tam, kde se Labrouste rozhlíží kolem sebe. Rozvaliny francouzského venkova jako by jen zrcadlily vnitřní životy lidí, jimž je nařízeno se v těch troskách lopotit, a umožnily vyjevit ohromné parametry jeho vlastní, osobní zkázy. Teprve tady zakoušíme mocnost Houllebecqova stylu. Teprve zde se ukazuje, jak úzce v Serotoninu přiléhá zvolené téma jazyku. Introspekce si tu vystačí s minimalistickým stylem nahony vzdáleným všemu tomu hysterickému běsnění, kterému momentálně tak rády podléhají autorky českých bestsellerů. A jedině v tomto sepětí se pak také už jen tak mimoděk odhaluje povaha onoho hroutícího se impéria. Vsadil bych se, že i kdyby všechna ta témata, která Houellebecq seřadil do jediné knížky, sepsal kdokoli jiný, ani vzdáleně se mu nepodaří docílit podobné naléhavosti, kterou zakoušíme v Serotoninu. Proč? No protože právě Houellebecq vynalezl pro tento obraz takový jazyk, kterým lze realitu vyjádřit a zároveň i obepnout. Narušená sexualita Florenta-Clauda Labrousta je v tomto světě zcela jasně propojena se všemi ostatními problémy, s rozpadem hodnot a postupným vychylováním souřadnic smysluplného života osobního i společenského. Přesně tak, jak to tvrdí sám vypravěč v oné výše citované pasáži: „bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne“.