Vydavatel obnovené Přítomnosti, někdejší pražský komunální politik a lékař, ve veřejném prostoru spojovaný například s programovou výzvou Impuls 99, která svého času volala po užší evropské integraci a posílení občanské společnosti, Martin Jan Stránský vydal svou první prozaickou knihu, respektive románový deník. V centru jeho záběru stojí drobné lidské společenství, venkovské uspořádání kdesi na Vysočině – není bez zajímavosti, že vypravěč této knihy, autorovo prozaické alterego, má k venkovu poměrně úzký vztah a svá pozorování opírá o zkušenost, kterou načerpal coby pravidelný víkendový soused a provozovatel lékařské praxe.
Vypravěč této knihy, anebo spíše zapisovatel každodenních událostí, je venkovský lékař. Jeho pohledem tu sledujeme drobné venkovské „kauzy“ a životaběh několika konkrétních postav; namátkou hospodského, insitního malíře, souseda Cukety a několika jiných postav, které jsou poměrně zdařile přetvářeny na typy malého člověka s úzkým horizontem zájmů, často nepřesahujícím potřebu vyhledávat příležitosti k nekonečným diskusím o ničem, respektive o událostech, jež se odehrály v okruhu několika kilometrů. Jak praví jedna z postav zakládajících místní pánský klub, jádro budoucích dialogů budou tvořit „hluboce filozofické otázky na vysoké intelektuální úrovni, žádné sračky.“ – A jak podotýká vypravěč, skutečné obsahy rozhovorů se točí kolem úplně jiných záležitostí: „Který traktor potřebuje jakou opravu, kde najít součástky k jeho opravě, která motorka jezdí nejrychleji, kdo se naboural a kde se dají najít různé věci.“ Starostmi podobného typu je vytvořen fundament knihy – zrovna ovšem podotkněme, že vypravěč je využívá jako pouhý substrát, z nějž teprve má vyrůst tělo deníkové prózy.
Už z prvních stránek Deníku je zřejmé, že text má velmi blízko k tomu typu humoristické prózy, jež chce podat zprávu o (jistém typu) společnosti, svá zjištění ale kamufluje smířlivými výroky spisovatele, který píše „o svých lidech“ a sám sebe prostřednictvím textu situuje do centra dění. Proti tomu nelze nic namítat snad už jen proto, že doktor v Mrnicích podle nabízeného rámce této fikce skutečně úřaduje a že nejspíš ještě chce přijít svým spoluobčanům na oči. Navíc, a to je nakonec jedna z nejsilnějších devíz Stránského textu, humorné pasáže jsou na druhé straně vyvažovány tísnivými obrazy bídy lidského přežívání v místech, do nichž český romanopisec často nahlédne nanejvýš tak ve své fantazii, v lepším případě zprostředkovaně. To když mrnický lékař navštíví umírajícího, jehož pes tuší, co čeká nejen páníčka… Když nahlédne do místnosti vyplněné dávno nezvládnutým bordelem… Když pozoruje rychlost, s jakou se v hospodě odpravují nejen dospělí, ale i ti, co k dospělosti teprve míří… Na všech těchto místech je smířlivost prolamována a její odlehčující vtip překryje realisticky laděný předpis skutečnosti. A v nejlepších pasážích už vypravěč vystupuje nikoli jako shovívavý soused, kterého vlastně mají (téměř) všichni (spíše) v oblibě, ale jako lékař zaměňující literaturu a odbornou dokumentaci. Jsou to pak okamžiky, kdy venkovský lidový typ je zničehonic nahým člověkem, zraněným a umořeným. Takových prostřihů je v knize jen pár, a celek na nich rozhodně nestojí, jako protiklad k humanistickému nároku všespolnosti ale slouží výtečně.
O co více se ale vypravěč snaží na čtenáře působit jako veselá kopa otřískaná venkovským životem, tím spíše můžeme rozeznávat, že je to jen pouhá strategie, která má zastřít úplně jiná sdělení – a když se pak v krátké závěrečné poznámce dočteme, že Stránský svůj deníkový román vydal ke stému výročí vzniku republiky, udělá se v této věci celkem jasno. Vzhledem k autorově profilu, k jeho intervencím do veřejného života můžeme očekávat, že i tentokrát předkládá text nárokující si jistou společenskou závažnost. Anebo že by šlo jen o to vylíčit sousedské vztahy na venkově a nahoru přihodit několik vtipných historek? Nemyslím si. To, o co tu jde především, je obraz české společnosti jako celku. Autor deníku se s obdivuhodnou jistotou pasuje do role člověka, kdo zná společenské patologie Čechů a dokáže je nacházet i v těch nejobyčejnějších lidských projevech. Je závist ryze osobní vlastností, anebo na ni pohlížet jako temné na dědictví minulých časů, v masovém měřítku zasáhnuvší obyvatelstvo venkova? A co neschopnost jednotlivce nést následky svých činů?
Jádrem Stránského prózy je stále dokola opakované sdělení, že my, ač lidé krásní a velkorysí, stateční atd., tu vůbec nežijeme tak, jak by nám náleželo. Máme totiž za sebou roky devastující komunistické totality a socialistického hospodaření, které nás naučilo nic nedělat a za všech podmínek vyžadovat rovnostářský přístup k člověku. Nic proti tomu, generace lidí vychovaných pod tlakem orgiastického kolektivismu 50. let stále ještě určuje duchovní klima českého venkova – co je ovšem zvláštní ve vztahu ke Stránskému psaní, je soustřednost, která toto zjištění neustále dokola vyhledává a vzápětí také potvrzuje. Stačí si přečíst pár stran, aby bylo jasné, že Deník doktora z Mrnic vznikl především jako prozaicky laděný dokument, který chce na několika případech ilustrovat to, co autor zjistil už kdesi jinde a za zcela jiných okolností. Výsledek takové transpozice vnější myšlenky do mrnického mikrosvěta je zřejmý: z opěrného bodu vyprávění se záhy stává překážka, která zastiňuje jinak dobré čtení. Ano, stačila pouhá metoda zachycení autopsie bez této dovysvětlující konstrukce, a bylo by nám hned jasné, v čem si tady žijeme.
I tak ale Stránského Deník stojí za pozornost. Už jen proto, že autorů, kteří dohlédnou za periferie větších měst, je u nás tak žalostně málo. A čím zoufalejší je tato situace, tím spíš přitahuje naši pozornost každý, kdo se o obraz života na českém venkově alespoň pokusí.
Martin Jan Stránský: Deník doktora z Mrnic. Paper Jam, Hradec Králové, 2019, 180 s.