Kdo dnes ještě ne­měl tu čest se sou­čas­nou po­do­bou žánru re­por­táže? Kdo ještě ne­dr­žel v ruce Gottland anebo jiné ti­tuly z ak­tu­ální pol­ské li­te­rárně-re­por­tážní pro­dukce? Koho už tak tro­chu za­čal tento ob­jek­ti­vis­tický způ­sob psaní nudit?

Když už by se mohlo zdát, že se tento pro­duk­tivní žánr jaksi vy­prázd­nil, při­po­mněla se tzv. gonzo-re­por­táž, vý­sostně fikční způ­sob psaní, který se sice tváří, že zpro­střed­ko­vává re­a­litu, nutno ho však číst v du­chu Faulk­ne­rova dikta „fiction is of­ten the best fact“. Při­po­mněla se, abychom ná­ho­dou ne­za­po­mněli na to, že fikce je v li­te­ra­tuře vždy o pár kroků před skutečností.

Skvělé gonzo před ne­dáv­nem vy­dali ve Vě­tr­ných mlýnech; jedná se o sou­bor „re­por­táží“ Zi­e­mowita Sz­c­ze­reka na­zvané Při­jde Mor­dor a se­žere nás aneb Tajná his­to­rie Slo­vanů. Sou­bor, který má svého hr­dinu, své téma, jejž lze číst jako ro­mán, který za­chy­cuje mnohé kul­turní re­á­lie střední a vý­chodní Ev­ropy a v němž se toho o sobě do­zvíme da­leko více než z do­ku­mentu – díky ryze ne­re­a­lis­tic­kému zob­ra­zení a ji­ným ob­lí­be­ným ná­stro­jům při­ná­le­že­jí­cím vý­hradně be­let­ris­tic­kému umě­lec­kému řemeslu.

Sz­c­ze­rek jasně na­va­zuje na ame­rické kul­tovky road­mo­vie a vše­li­jaké hip­pie li­te­ra­tury. Jeho pří­běhy se však ne­o­de­hrá­vají na dlou­hých ame­ric­kých sil­ni­cích, ale na praš­ných cestách, v ex­te­ri­é­rech ukra­jin­ských měst, ni­koli mezi fe­ťác­kými kov­boji, ale ve spo­leč­nosti chlápků, co se pofla­kují po venku na­vle­čení do tep­láků a ko­že­ných bund. A přesto je tu silný spoj, který oba tyto světy spo­juje: al­ko­hol, acid, os­tré rvačky a kaž­do­denní bída, kte­rou za­ží­val hips­ter v pa­de­sá­tých le­tech a post­mo­derní no­mád pu­tu­jící kra­ji­nou kdesi na vý­chodě. Sz­c­ze­rek je vý­borný vy­pra­věč, jeho svět se chvíli blyští sa­mým chro­mem a vzá­pětí na sebe bere po­dobu ven­kov­ského chu­do­bince. K tomu je třeba ještě při­číst au­to­rovu schop­nost ko­men­to­vat a zcela ne­kom­pro­mis­ním způ­so­bem hod­no­tit kul­turní roz­díly mezi Zá­pa­dem a Vý­cho­dem – to všechno jsou do­ved­nosti, které se dnes cení dvoj­ná­sob, dnes, kdy se celá řada au­torů spo­kojí s ne­pro­ble­ma­tic­kým roz­vrhem pravdy a zla. „Vý­chod mé země (…) se ni­čím ne­liší od Ruska. Ruská, nebo jestli chcete, slo­van­ská ci­vi­li­zace (…), to je ci­vi­li­zace, která mění lidi v mon­stra a pro­stor v hovna. Ty hnusný města, který vy­pa­daj jako roz­bitý kostky ho­zený do bláta, ty ves­nice jako ne­u­spo­řá­daný hro­mady pr­ken. Chybí jim ja­ká­ko­liv po­třeba es­te­tiky, es­te­tika je jako lu­xus v tom světě ne­moc­ným na ele­fan­ti­ázu a lupénku zároveň.“

Jenže je to přesně te­nhle chát­ra­jící slo­van­ský bor­del na ko­leč­kách, který fas­ci­nuje, je to zvrá­cená touha utrh­nout se z řád­ného ži­vota ve­de­ného na Zá­padě, kde je vše s roz­mys­lem za­ří­zeno, a vrh­nout se po hlavě za dob­ro­druž­stvím. Za rus­kým hard­co­rem, jak se v té­hle knížce říká. A proto taky je ten text tak dobrý. Zvláštně ba­lan­cuje na hra­nici mezi ří­šemi: první z nich hr­dinu ubíjí, v té druhé se do­káže změ­nit v dravce. Síla, která ho nese, je per­fektně vy­já­d­řena os­t­rým rytmem vy­prá­vění, uží­vá­ním zkratky, vý­stav­bou cha­rak­te­ris­tic­kých typů, které si do svých vý­chod­ních sou­sedů s ob­li­bou pro­mí­táme, hro­ma­dě­ním ste­re­o­typů a je­jich de­kon­strukcí. Tvárný po­kus o re­por­táž je roz­klá­dán iro­nic­kým ges­tem, vůle se pro­padá do al­ko­ho­lic­kého de­li­ria, žádná pravda o zemi a je­jích li­dech tu na­ko­nec neobstojí.

V tom je mi Sz­c­ze­re­kovo psaní na­nej­výš sym­pa­tické. S re­á­li­emi za­chází tak, aby její ob­raz pů­so­bil už jen svým ges­tem. Jestli je vý­chod zemí kul­tur­ního roz­kladu, nám – aspoň na mo­ment – může být úplně putna.

Zi­e­mowit Sz­c­ze­rek: Při­jde Mor­dor a se­žere nás aneb Tajná his­to­rie Slo­vanů. Vě­trné mlýny 2017. 240 stran.