Po­slední ro­mán Sal­mana Rush­dieho vy­šel v roce 2017, český pře­klad Da­vida Pe­trů ná­sle­do­val o rok poz­ději. Ano­tace čte­náře láká na „první velký ro­mán trum­pov­ské éry“. Ta­ko­vému tvr­zení lze při­ta­kat jen zčásti – to o co tu jde pře­de­vším, je Ame­rika po­sled­ních dva­ceti nebo tři­ceti let, její po­stupná pro­měna, která vy­vr­cho­lila ná­stu­pem nové po­li­tické síly. Rush­die tuto si­tu­aci před­vádí hned ve dvo­jím po­do­ben­ství: jed­nak po­dává po­měrně re­álný po­pis doby, bě­hem níž je do Bí­lého domu uve­den Do­nald Trump, jed­nak vy­práví pří­běh kon­tro­verz­ního mi­li­ar­dáře Nera Gol­dena, který se svou ro­di­nou utekl z In­die, aby si za­chrá­nil ži­vot, na­stě­ho­val se do newy­or­ské čtvrti SoHo a vy­bu­do­val si tam im­pé­rium sym­bo­li­zo­vané ti­tul­ním Zla­tým domem.

Co je na textu za­jí­mavé, je ja­kási zvláštní in­kom­pa­ti­bi­lita obou vrs­tev. Čle­nové ro­diny Gol­denů, utá­pě­jící se v lu­xusu po­st­ka­pi­ta­lis­tické eko­no­miky, v níž se nic ne­vy­rábí a kde su­per­bo­háči ad­mi­nis­trují pe­něžní toky a kon­zu­mují lu­xus, jsou vy­lí­čeni jako zvláštní in­di­vi­du­a­lity uza­vřené ve svých schop­nos­tech a ne­do­stat­cích. Zlatý dům, toť nejen ona Gol­de­nova klícka v „Za­hra­dách“, ale i pro­středí Ma­nhat­tanu, re­stau­race a nadroz­měrné byty, v nichž se stý­kají pro­mi­nenti po­li­tic­kých, umě­lec­kých či ob­chod­ních kruhů s ostat­ními „sil­nými in­di­vi­du­a­li­tami“, kupří­kladu s rus­kou emi­grant­kou, která se poz­ději stává Ne­ro­vou part­ner­kou. Sou­středí-li vy­pra­věč svůj po­hled na jed­not­livce, je to po­každé člen klanu Vý­ji­meč­ných, Před­ních, No­vých lidí; a na­o­pak, píše-li o Ame­rice, vy­stačí si se zo­bec­ně­ním. Spo­jené státy, toť země, která si za při­hlí­žení 90 mi­li­ónů lax­ních ne­vo­ličů zvo­lila do svého čela směš­ného a zá­ro­veň i dě­si­vého Jo­kera, země lidí, kteří se vzbou­řili proti elitě a na­příště se už po­každé bu­dou vy­smí­vat Dobru, Pravdě a Zna­los­tem, je to svět úpadku, svět kar­ne­valu a zá­niku vel­kých hodnot.

Aby ovšem tento pro­ti­klad mohl být plně re­a­li­zo­ván, je ve Zla­tém domě po­třeba oži­vit po­stavu dob­rého li­be­rála, člo­věka, který si na­vzdory mo­rál­nímu a hod­no­to­vému úpadku Zá­padu do­volí udr­žet kri­tický od­stup a zá­ro­veň má mož­nost po­hy­bo­vat se mezi oběma pa­ra­lel­ními re­a­li­tami. Rush­die tuto iluzi vy­vo­lává v ko­men­tá­řích ro­má­no­vého pro­ta­go­nisty Re­ného. René vlastně ne­patří ani do jed­noho ze světů, díky své bys­trosti a iro­nic­kému od­stupu je ovšem scho­pen – spíše in­tu­i­tivně než při pl­ném vě­domí – tyto dva spo­le­čen­ské stavy na­hlí­žet jako jedno velké tělo, je­hož je­den po­hyb vzá­pětí vy­vo­lává ur­čité ná­sledky. Nic jako kri­tický vhled ovšem ne­če­kejme, to, s čím Rush­die při­chází, je da­leko více mo­ra­listně pod­bar­ve­ným ko­men­tá­řem ak­tu­ální spo­le­čen­sko-kul­turní transformace.

To by snad ani ne­mu­selo být zas až tak za­jí­mavé, kdyby au­to­rem ro­mánu ne­byl Rush­die, zvláštní ikona post­mo­derní li­te­ra­tury, dů­le­žitá nejen svými umě­lec­kými díly, ale i po­li­tic­kým ak­ti­vis­mem. Rush­die je znám mimo jiné kri­tic­kými apely upo­zor­ňu­jí­cími na ne­bez­pečí ply­noucí z kul­tur­ního re­la­ti­vismu a stejně tak i pod­po­rou tra­dice zá­pad­ního kri­tic­kého myš­lení – a po­kud bychom chtěli ve výčtu jeho an­gažmá po­kra­čo­vat, pak mu­síme zmí­nit i to, že to byl právě on, kdo ten­týž kri­ti­cis­mus shle­dá­val jako nutný pro­ti­klad is­lám­skému tra­di­ci­o­na­lismu. Ne­chceme-li číst Zlatý dům jako pou­hou zprávu o světě, v němž se bašta zá­padní kul­tury hroutí pod tla­kem li­do­vého ig­no­rant­ství a tak­též i kvůli ne­schop­nosti spo­le­čen­ských elit, pak lze vy­u­žít úplně jiné per­spek­tivy: Zla­tému domu lze ro­zu­mět jako dra­matu, v němž se hraje o kul­turní od­kaz ge­ne­race li­be­rál­ních in­te­lek­tu­álů. Těch, kteří tak dlouho vě­řili v při­ro­ze­nost svého myš­lení, až se na­ko­nec pro­bu­dili upro­střed dě­si­vého snu.

Te­prve s tímto uvě­do­mě­ním za­číná Rusdieho velký ro­mán. Je třeba pře­su­nout po­zor­nost k oka­mžiku, v němž se na­leptává kri­tický od­stup Re­ného. Není to ná­ho­dou tak, že za jeho po­sto­jem k světu lze tu­šit au­to­rův před­po­klad spo­le­čen­ství svo­bod­ných lidí, kteří do­ká­žou zcela při­ro­zeně zhod­no­tit ne­duhy světa? Sám Rush­die se kdysi vy­já­d­řil v tom smyslu, že člo­věk je zcela za­jat vel­kými pří­běhy a že jeho úko­lem je tato vy­prá­vění pro­ble­ma­ti­zo­vat. Co ji­ného ale před­sta­vuje René? V oka­mžiku ob­ratu, o němž po­dává svě­dec­tví, na­jed­nou jed­ním vel­kým vy­prá­vě­ním chce za­chrá­nit svět. Je tu pri­mi­tivní po­li­tický boj Dobra proti Zlu, je tu Obama a proti němu stojí Jo­ker. Co na tom, že se v jiné ro­vině textu vy­práví o stár­nou­cím he­ge­monu Ne­rovi, který na­jed­nou čelí svým dáv­ným ne­přá­te­lům, stárne a ztrácí sílu i vliv. Zmar, smrt a po­zvolná de­gra­dace, do ži­vota Gol­denů pro­niká ne­ú­spěch, od­kudsi se vy­no­řují stíny his­to­rie, zdán­livě po­ne­chané na in­dic­kém po­lo­ostrově. Jak v ži­votě Gol­denů, tak i v celé zemi ne­zbývá než při­jmout jednu je­di­nou mož­nou realitu.

Moc ano­nym­ních su­per­bo­háčů se vy­trácí, na scéně se ob­je­vují bo­jov­níci, kteří mu­seli dlouho po­bý­vat ve skrytu a chys­tat se na chvíli, kdy bude možno ude­řit. Jemný iro­nický tón, který tu a tam za­perlí v toku re­a­lis­tic­kých po­pisů bla­hobytu, se v mo­mentu konce stává škle­bem, vše­chen pa­tos ex­klu­zi­vity je na­jed­nou od­ha­len jako „hra na“, do­mnělý řím­ský cí­sař křičí na zcela mar­gi­nál­ního ma­jor­doma: „Víš ty, kdo já jsem, ty de­mente? Vy­bu­do­val jsem města. Do­byl jsem říše. Jsem je­den z vládců světa.“

A přesně pro toto vy­ús­tění do­po­ru­čuju Rush­dieho Zlatý dům takřka na po­tkání. Vpravte se do si­tu­ace, že tu je jistý bod zlomu, li­nie, přes níž se už nelze vra­cet; a stejně tak si zkuste, zda jste jako onen do­ku­men­ta­rista René, který se ve své víře v lepší svět Pravdy, Krásy a Po­znání ob­rací k mi­nu­losti – anebo úplně na­o­pak, jestli vám ná­ho­dou ne­při­jdou jeho ko­men­táře, jako by vy­plou­valy od­ně­kud z hlu­bin dnes už dávné historie.

Ať už ale Rush­dieho dílo bu­deme po­va­žo­vat za na­lé­havý vzkaz před bouří, anebo se jeho pro­střed­nic­tvím pouze ohléd­neme za svě­tem, který skon­čil v tros­kách, nelze pře­jít jeho ne­sporné li­te­rární kva­lity. René, Nero a všichni ostatní jsou vý­ji­meč­nými in­di­vi­du­a­li­tami; je­jich ži­vo­ta­běh musí být po­dán oká­za­lými pro­středky. V tomto smyslu Rush­die ne­může zkla­mat. Jeho schop­nost kom­bi­no­vat slov­níky i li­te­rární formy, dobře mí­ře­nými ra­nami na­tlou­kat do textu aluze a vů­bec vy­tvá­řet pro­stor skvěle kom­po­no­va­ných celků se od dob Dětí půl­noci nikterak ne­u­men­šila. I upro­střed chát­ra­jí­cího světa nám umož­ňuje na­hléd­nout pře­kotné po­li­tické dění a pro­žít je v na­lé­ha­vosti, kte­rou může za­žít snad jen je­den z mnoha ame­ric­kých mul­ti­mi­li­ar­dářů a glo­bál­ních zlo­činců v jednom.

Pu­b­li­ko­váno v A2.