V sobotní příloze Lidových novin Česká pozice (ze dne 23. 3. 2019) vyšla rozsáhlá recenze Petra Pietraše (Noví dobyvatelé Facebook a Google) na knihu americké ekonomky Shoshany Zuboffové Věk sledovacího kapitalismu. Pietraš zaměřil svou pozornost na to, jak Zuboffová rozkrývá praktiky Googlu, Facebooku, a část svého textu – pravděpodobně po vzoru autorky – formuloval jako varování před přicházející vlnou internetu věcí. Bylo by užitečné, kdyby se překladu této knihy co nejdříve chopil některý z našich nakladatelů, už dnes totiž víme, že zavádění technologických novinek je vždy rychlejší než reflexe stavu, do nějž nás tyto inovace uvrhly.
Pokud internet věcí vskutku nastoupí podle výkladu Zuboffové, pak lze na počátku očekávat lákání zákazníků na pořizování věcí, jež by měly navýšit jejich pohodlí. Kdo by to nechtěl: lednice, která si sama objedná jídlo; auto, které se v zimě vyhřeje před příchodem řidiče; vana, která se napustí atd. atd. A to jsme jen u základních věcí, které uspokojují ty nejdůležitější tužby spotřebitele. Co s těmito věcmi přijde, bude kontrola konzumenta – Pietraš uvádí některé příklady toho, jak budou moci nové věci využít pojišťovny, zaměstnavatelé a jiné vnější subjekty.
Z textu by se mohlo zdát, že jsou to zlí inovátoři, kteří chystají nové léčky na zákazníka, tak aby mu mohli například zdražit pojistku, objeví-li se na obzoru první příznaky budoucí nemoci. Ano, tak to bezesporu je, nové sledovací věci by měli uspokojit i potřeby těch, kdo jejich vývoj zaplatili.
Měli bychom ale mít odvahu k tomu pojmenovat i druhou stránku procesu jejich zavádění do života společnosti. Ten, kdo touží po lednici, co se sama naplní, si možná o takovou kontrolu sám říká, požaduje ji a svou ochotou takovou lednici pořídit přímo naléhá na ty, kteří mu její koupi zprostředkují. Takoví lidé tu jsou a jejich počet nejspíš narůstá. Jsou jiní a Facebook rozhodně není tím, kdo by se na ně musel nějak zvlášť dobývat. Těžko od nich budeme očekávat radikální svobodomyslné činy, naopak, pokud jim někdo dokáže nabídnout stabilní přísun čehokoli, uzavřou s ním okamžitě smlouvu na dobu neurčitou. Nelze jim upírat právo na existenci. Zaměstnání, soustředěnou monotematickou práci, kterou někdo považuje za odbývání života, vyzdvihují nadevše a jsou ochotni obklopit se věcmi, které je v takové životní praxi jednou provždy uvězní.
A nelze jim upírat ani právo být sledován a převáděn do křivek grafů, být zbaven lidství a povýšen na robota – ostatně takový život, v němž se člověk stává drobným převodníkem vyšších kulturních sil, toť skvostná prastará fantazie. Měli bychom udělat maximum pro to, aby tito robotoidi žili v maximálně stabilizovaných hromadných sídlech, kde nebude nic rušit jejich vzájemné sdílení indexů spotřeby. A ve věci další maximalizace stability a jejich bezpečí snižovat ekologickou stopu tohoto nového kontrolovaného společenství. Chceme-li posilovat svobodu, pak své síly zaměřujme tam, kde najdou silnější odezvu, kultivujme například svobodný život v otevřené krajině.