Vi­dím tu si­tu­aci asi takto: Jan Ne­ruda ob­le­čen do těž­kého ka­bátu vchází do nej­větší praž­ské za­sta­várny, aby v ní vy­do­byl ně­ko­lik ob­razů pro no­vi­nový člá­nek. A jen pro po­řá­dek, za­sta­vár­nou nelze mys­let žádný za­sutý, špatně osvět­lený kr­cá­lek; v roce 1869, kdy byl Ne­rudův text vy­dán, síd­lila tehdy sto­pa­de­sá­ti­letá in­sti­tuce v „bu­dově zvláště mo­hutné, ra­kous­kým or­lem vy­zna­čené“. Její funkci Ne­ruda chá­pal takto: „Dům oka­mžité po­moci pro ty, kteří by z ná­hlé či na­lé­havé nouze mu­seli se s věcí jim dra­hou roz­lou­čiti na­vždy, ústav hu­mánní, chrá­nící chu­dinu, aby pro ha­léř ne­mu­sela ži­dov­ským rukám za groš pro­dat hned věc po­třeb­nou.“ Sla­bost pro ži­dov­ské ob­chod­níky nechme pro ten­to­krát stra­nou a vě­nujme se Ne­ru­dově zá­měru, po­pisu udá­losti, jíž byl jeho vy­pra­věč v onom domě svědkem.

Celý ten text je po­dán jako pro­cházka po sá­lech – s tím, že v každé míst­nosti je možné za­chy­tit nejen něco z práce zdej­ších za­měst­nanců, pře­de­vším ale vy­kres­lit ně­ko­lik zbí­da­če­lých lidí, je­jich utr­pení a po­ní­žení. K tomu je Ne­ruda snad po­vo­lán a z těch ně­ko­lika črt, v nichž za­chy­cuje pa­ra­me­try bídy, je zřejmý jeho osobní zá­jem a na­ko­nec možná i vlastní zkušenost.

V rych­lém sledu se stří­dají po­stavy, ně­které ty­pické, jiné v drob­nosti spe­ci­ální, na těch vy­pra­věč hledá cosi drob­ného, onen slavný de­tail, jímž re­a­listé chtěli ve zkratce vy­stih­nout ce­lou sku­teč­nost. „Se­šlý žen­ský, dávno nám již známý ob­li­čej. Roku 1848 me­t­resa jis­tého plu­kov­níka, poz­ději me­t­resa kupce, pak zas ‚hos­po­dyně starého pána‘. Ten­krát hed­vábí, pak or­lean, teď už pro­s­to­vlasa, s bíd­ným šát­kem na těle. Po­dává slu­neč­ník. ‚Pří­liš špi­navý – nic!‘ –“ V je­diné větě, jež by mohla slou­žit za vzor řeči ma­te­ri­a­listy, je vy­psána celá ka­ri­éra. Obe­jdeme se bez pří­mého hod­no­cení, bez do­slov­ného vy­psání so­li­da­rity? Mys­lím že ano, fronta če­ka­jící na pár drob­ných tu ho­voří za vše.

Je zvláštní, z jak ši­roké tvůrčí me­tody Ne­ruda ve svých fe­je­to­nech a re­por­tá­žích vy­bírá. Ně­kdy si vy­stačí s mi­zer­ným do­jí­má­ním. Se­hnuté sta­řeny, které se honí za pa­pí­rem, chudáci od­str­ko­vaní dobře vy­kr­me­nými měš­ťany – ta­ko­vých jed­not­li­vin u něj na­jdeme spoustu; a přesně tato spousta Ne­rudu také nej­spíš před­ur­čila k in­kor­po­raci do sku­piny těch vy­vo­le­ných au­torů, kteří už v de­va­te­nác­tém sto­letí vy­cí­tili a po­psali pravdu a kteří na oplátku byli za­řa­zeni do ká­nonu. Snaha vy­vo­lat do­jetí z toho čouhá na všechny strany a nic jí ne­po­mů­žou ani iro­nické ko­men­táře. Žeb­ráci a děl­níci Ne­ru­dovi prostě stáli mo­de­lem pří­liš často na to, aby se z je­jich zpo­do­bo­vání ne­stala ru­tina. Za­po­mene-li ovšem vy­pra­věč na své vlastní myš­lenky, za­číná oprav­dová tvůrčí práce: svět se roz­štěpí do před­mětů, ko­men­táře jsou vy­stří­dány ště­ká­ním lidí, jimž jde v je­di­ném oka­mžiku o všechno.

V ná­valu re­a­lity, pod tla­kem této ohlu­šu­jící udá­losti vzniká li­te­rární a es­te­tické spe­ci­fi­kum, hod­nota, která dodnes pů­sobí pře­svěd­čivě. A je už do­cela jedno, jestli si byl Ne­ruda s to ta­kové dění před­sta­vit od svého re­dakč­ního stolu anebo zda kvůli „ob­rázku“ pod­nikl in­spekční cestu mezi chudé a žeb­ra­jící. Je-li dnes jeho za­u­jetí zra­ni­tel­nými v ně­čem na­prosto živé, pak pře­de­vším v ne­kom­pro­misní víře, že právě tady, na hraně ob­razů bídy, se stře­tají uni­verza a časy, že se zde člo­věk ob­na­žuje v zá­kladní po­zici proti spo­leč­nosti. A v této kon­ste­laci je­dince, který byl vy­po­vě­zen z celku, se také utváří au­tor­ská silná tvůrčí me­toda; tak jako je očiš­těno tělo od zby­teč­ných oděvů, tak se i vy­pra­věč vzdává pří­liš jed­no­znač­ných citů. Ně­které pa­sáže Ze za­sta­várny nám umož­ňují to nej­dů­le­ži­tější: znovu za­chy­tit mo­ment, z ně­hož vzchází vzácně čistá řeč li­te­rár­ního realismu.

Jan Ne­ruda: Do­mov a svět. Vý­bor z fe­u­ille­tonů, stu­dií a žertů. Jan Vo­ves, Praha 1941, 425 s.