Knih, na je­jichž obálce na­jdeme jméno Vác­lava Vo­kolka, už vy­šlo to­lik, že je snad ani nejde všechny pře­hléd­nout. Vo­ko­lek je au­tor plodný a jeho díla svým ob­sa­hem spa­dají mezi nej­růz­nější li­te­rární druhy: ka­ta­logy k vý­sta­vám, ezo­te­ricky la­děné prů­vodce po Če­chách, sbírky po­ezie, me­moáry anebo ro­mány – málo toho roz­hodně není. Stejně tak ši­roké je i rozpětí slov­ní­kové, umět totiž v li­te­ra­tuře udě­lat kdeco mimo jiné zna­mená umět ho­vo­řit růz­nými ja­zyky. Aby to ovšem ne­bylo tak jed­no­du­ché: takto ne­spou­taný tvůrčí ta­lent sice vydá i ně­ko­lik ti­tulů ročně, když na to při­jde, stejně tak mu ale hrozí, že se v tu nej­ne­vhod­nější dobu za­čne pro­mě­ňo­vat v do­ko­nale zvlád­nu­tou ma­nýru. Je­dině tak ro­zu­mím ně­kte­rým Vo­kol­ko­vým kni­hám z okruhu „ne­známá místa“ a po­pravdě jsem hodně rád, po­kud jeho za­tím po­slední ti­tul k této řadě dobře zvlád­nu­tého pro­dej­ního čtiva ne­patří ani omylem.

Do­mi­nový efekt, tak zní ná­zev Vo­kol­kova ro­má­no­vého opusu vy­da­ného v roz­sahu úcty­hod­ných šesti sto­vek stran textu a s ná­ramně udě­la­nou obál­kou – ta věc láká ke čtení už od dveří ke knih­kupci. Podle ano­tace jde o „roz­máchlé ro­má­nové plátno“, v němž jsou na­ne­seny vrstvy z „dob ra­kous­kého moc­nář­ství, z pro­tek­to­rátu (…) tí­živé nor­ma­li­zace“, v němž se ukáže jak doba pa­de­sá­tých let, tak i blízká bu­douc­nost. Ten, kdo zná Vo­kolka tře­bas i z jeho roz­hla­so­vých re­lací, ví, že po­kud v ně­čem vy­niká, tak právě v po­sunu na­příč le­to­kruhy, že do­káže spo­jo­vat a kom­bi­no­vat kul­turní i pří­rodní jevy na­šeho světa s těmi dávno zmi­ze­lými a fi­xo­vat je v do­sti na­lé­ha­vých syn­té­zách. I to je dů­vod, proč se Vo­kol­kovu ro­mánu vě­no­vat, proč jej po­va­žo­vat za udá­lost uza­ví­ra­jící le­tošní pro­dukci v ob­lasti pů­vodní české li­te­rární tvorby.

Po­kou­šet se v re­cenzi po­stih­nout pří­běh to­hoto „plátna“ nemá val­ného smyslu. Jed­nak není je­diný, jed­nak se jeho vý­honky ochotně roz­víjí a větví; mohli bychom za­čít ži­vo­ta­bě­hem ně­které z hlav­ních po­stav a skon­čit u krat­ších epi­zod zjiš­tě­ním, že vše, co v knize jest, tu s větší, jinde s menší pře­svěd­či­vostí au­tor ve­vá­zal do jed­noho zá­klad­ního mo­tivu. Osudy muže, je­hož prací bylo (a stále je) do­ná­šet na druhé, jsou zá­ro­veň zdro­jem ústřed­ního té­matu – a o tomto té­matu chce také ro­mán po­jed­ná­vat, o jeho exis­tenci a zá­važ­nosti nás hodlá pře­svěd­čit. Než k němu za­ostříme, po­va­žuji za nutné zdů­raz­nit jednu drob­nou sku­teč­nost: to že Do­mi­nový efekt spadá do ka­te­go­rie vel­kých spo­le­čen­ských ro­mánů, to že je téměř de­kla­ra­tivně po­sta­ven na je­di­ném mo­hut­ném pi­líři (a tato jeho mo­hutná ce­list­vost ve čte­náři po právu vy­vo­lává do­jem vel­ko­lepé jed­noty), ještě ne­zna­mená, že bychom v něm měli vše číst vý­hradně je­di­ným prizma­tem. Na­o­pak, možné je i ta­kové čtení, v němž se od ústřed­ního, prů­běž­ného té­matu od­hlíží k drob­ným epi­zo­dic­kým útva­rům, k nu­an­cím, z nichž au­tor tento ce­lek vystavěl.

Od­hléd­něme nyní od spe­ci­fik čtení a řek­něme, o čem vlastně ro­mán je: jeho vel­kým té­ma­tem je spo­le­čen­ská pod­mí­ně­nost lid­ského jed­nání, kon­flikt mezi in­di­vi­duem a cel­kem. Jed­not­livé po­stavy před­sta­vují stra­te­gie při­způ­so­bení a vzdoru. Na­pí­nají spoj­nice, jež je udr­žují uvnitř vel­kého těla ko­mu­nity, a přesto se jim ne­daří se vy­ma­nit z lo­giky dě­jin. Je v tom kus fa­ta­lismu, a na­o­pak platí i to, že ro­mán o dě­dičné roli zla ne­musí být nutně pou­hým vy­prá­vě­ním o so­ci­ál­ním kon­textu bídy, ne­vzdě­la­nosti, mravní ne­do­sta­teč­nosti atd. Stej­nou mě­rou totiž může fi­xo­vat i onu zvláštní ná­hodu, s níž se v Dě­ji­nách dějí ně­které okol­nosti, nejdříve tře­bas zcela mar­gi­nální, po čase ovšem na­prosto zá­sadní pro ži­voty mnoha lidí. Pro­stor, který je zde ur­čen ži­votu, se ne­u­stále tříští pod tla­kem vněj­ších okol­ností, aby byl vzá­pětí vy­ztu­žen osobní vzpou­rou. Vo­kol­kův vy­pra­věč dělá hodně proto, aby nás pře­svěd­čil o do­mi­nant­ních si­lách zla, není však ne­na­pra­vi­tel­ným pe­si­mis­tou. Nelze o něm říci, že pro sa­mou hrůzu ne­vidí dů­vody, proč je dobré žít – a to i na­vzdory uda­va­čům c. a k. moc­nář­ství, StB a pro­rusky ori­en­to­va­ným mi­li­ta­ris­tům na­šich časů.

Sám jsem ten ro­mán nejdříve četl jako zprávu o ne­měnné pod­statě mo­der­ních spo­leč­ností. Brzy mě to ovšem pře­stalo ba­vit a i s vě­do­mím ur­či­tých ne­do­statků jsem si po­vo­lil slast­nou práci: cho­pil jsem se toho textu jako vyšší formy za­hr­nu­jící ja­zyky po­ezie, ale i dis­kurs his­to­ri­o­gra­fické li­te­ra­tury. Vím, před vy­zna­vači tvr­dého fak­to­gra­fic­kého po­jetí vy­prá­vění o mi­nu­losti tento po­stoj ob­stojí jen stěží, přesto bych si jej ale do­vo­lil podržet.

Dok­tor Bryx, zpra­vo­da­jec, vy­šet­řo­va­tel, jedna z klí­čo­vých po­stav ro­mánu, tu totiž zda­leka ne­vy­stu­puje jen jako his­to­rická po­stava; jeho role se roz­hodně ne­vy­čer­pává v je­di­ném osudu, na­o­pak, s kaž­dým no­vým vtě­le­ním se z něj stává ur­čitý prin­cip udr­žo­vání ko­lek­tivu. Že to fun­guje už na ro­vině vý­razu, je zřejmé z po­pisu Bryxe, k ně­muž se do­stá­váme až na po­sled­ních stra­nách ro­mánu: „Mu­sel to být statný chla­pík (…) býčí šíje, vy­kle­nutý hrud­ník a pod ním vy­pouklé bři­cho. Asi pivo. Se­hnutá záda. Žil­naté ruce po­rostlé še­di­vou srstí. Oprané mas­káče a vy­ta­hané čer­vené triko. Ob­li­čej vy­te­saný ši­ro­kým te­sař­ským dlá­tem, žádná řezba­řina. Mezi hlu­bo­kými rý­hami ústa, tenké rty, koutky dolů. Z očí zů­staly jen úzké škvíry ztra­cené mezi vě­jíři vrá­sek. Dí­val se na ně a ne­dí­val. Spíše mí­řil.“ – Je dobrou prací pro­za­ika, umí-li vy­po­zo­ro­vat jistý ty­pus člo­věka a vy­kreslí-li ho v pů­so­bi­vých zkrat­kách. V ta­ko­vém mo­mentu se vskutku po­tkává vě­dec s pro­za­i­kem a spo­lečně tvoří je­diné dílo. Vý­sle­dek je po­zo­ru­hodný: takto ci­vilní ob­raz ďábla, do kte­rého se vepi­suje jemná, stěží ro­ze­zna­telná spodní dunivá linka, ohla­šu­jící se v ce­lých rejstří­cích zla, je ukáz­kou au­tor­ské ře­me­slné zdat­nosti na jedné straně, a pře­de­vším pak schop­nosti in­tu­i­tiv­ního za­chy­cení hra­nice, přes niž pro­niká umění do světa plné his­to­rické zá­važ­nosti. A to jsme jen u klí­čové po­stavy, ne­za­po­meňme, jak sil­nou vrstvu na­ra­tivu ko­lem ní Vo­ko­lek vypletl.

Do­mi­nový efekt je nej­lepší tam, kde do­bové ob­razy po­li­tické akce líčí dnešní vy­pra­věč a kde se – v těch nej­lep­ších pa­sá­žích – se­tkává ak­tu­ální ro­zu­mění s his­to­ric­kou fikcí; právě tu mám po­cit, že Vo­ko­lek oži­vuje or­ga­nic­kou struk­turu Dě­jin, a to, řekl bych, v du­chu jemu blíz­kého myš­lení ro­man­tismu. Do­vo­lím si drob­nou funkční od­bočku: Wal­ter Be­n­ja­min ve své stati vě­no­vané umě­lecké kri­tice v ně­mecké ro­man­tice ana­ly­zuje na pří­kladu uva­žo­vání Fried­ri­cha Schle­gela kon­cepci, v níž se po­ezie se svými na­lé­ha­vými ob­razy ze­si­luje re­fle­xiv­ním způ­so­bem uva­žo­vání a dává vznik­nout ro­má­nové jed­notě, anebo (zde Be­n­ja­min ci­tuje No­va­lise) „ro­man­tic­kému rytmu“. Toto po­vý­šení po­ezie na prózu mělo ohromné dů­sledky pro vní­mání zá­važ­nosti pro­za­ic­kého umění, nyní obo­ha­ce­ného o se­be­re­fle­xivní vrstvu. Umění se díky to­muto au­fhe­bung po­su­nuje výš k říši ide­ál­ního a umož­ňuje vy­je­vo­vat ideje sa­motné. „Re­flexe se bez­mezně šíří a myš­lení zfor­mo­vané v re­flexi se stává myš­le­ním bez­tva­rým, smě­řu­jí­cím k ab­so­lutnu,“ píše Be­n­ja­min. Mám za to, což je také dů­vod, proč pod­ni­kám tuto krát­kou di­gresi, že ně­kde v tomto mo­mentě také leží Vo­kol­kovo post­mo­derní ro­man­tično. Pře­chod od sil­ných díl­čích ob­razů k cel­ko­vému „plátnu“ je přímo pod­mí­něn po­tře­bou ne­u­stále ob­kru­žo­vat (re­flek­to­vat) své téma, sta­vět pří­běh podle lo­giky, jež je tímto té­ma­tem vy­nu­co­vána. Ta­kový způ­sob myš­lení jako by do sou­časné li­te­rární tvorby ani ne­pa­t­řil – ta totiž ži­vo­tem za­číná a často i končí, aniž by se po­ku­sil ži­voty roz­pus­tit v onom bez­tvarém, ne­ko­neč­ném proudu vyprávění.

A je­dině takto si pak vy­svět­luju, proč to byl právě Vo­ko­lek, kdo na mě se svým Do­mi­no­vým efek­tem udě­lal tak silný do­jem. Za po­sled­ních ně­ko­lik let u nás totiž byla na­psána řada ro­mánů, je­jichž au­toři se po­ku­sili o to­též „roz­máchlé plátno“. Ke srov­nání s Vo­kol­ko­vým opus mag­num se na­bízí ro­mán Syl­vie Rich­te­rové Každá věc ať do­spěje na své místo; v oparu ja­ké­hosi vyš­šího du­chovna se i zde ode­hrává na­příč ce­lými de­se­ti­le­tími pří­běh, je­hož pro­ta­go­nisté jsou do­ko­na­lými vehi­kuly dob­rých a zlých sil. Re­akce na tento ro­mán, místy až pří­liš ša­b­lo­no­vitý, byly ohromné – oče­ká­vám proto, že Vo­kol­kův ro­mán si vy­slouží ten­týž zá­jem, už jen proto, že je se­psán li­te­rá­tem, a ni­koli vy­k­la­da­čem po­hybu Pravdy v dě­ji­nách. Vo­kol­kova ima­gi­nace umí roz­pra­co­vat ohromné scény, na­pí­navé a při­lé­havé k ob­razu doby, již chce za­chy­tit. Za­tímco u Rich­te­rové to byl pře­de­vším zpětný po­hled na zlo­činy, který ur­čo­val tón vy­prá­vění a ná­ro­ko­val si čte­ná­řovo mo­rální po­hor­šení, v Do­mi­no­vém efektu nic ta­ko­vého není; snad jen v té ča­sové vrstvě, která nás uvádí do světa ak­tu­ál­ních po­li­tic­kých té­mat, je až pří­liš znát au­to­rovo za­u­jetí dé­mo­nem im­pe­ri­ál­ního Ruska, moc­nosti, z níž se šíří his­to­rické zlo. Nu, i ta­ková může být cena, která se platí za an­ga­žo­va­nost –a Vo­kol­kova ge­ne­race bo­hu­žel an­ga­žo­va­nou li­te­ra­turu psát vskutku neumí.

Je ale dobré, má-li plátno svůj kaz, prasklinu, která vy­zývá k de­kon­strukci celku. Cel­kový do­jem vel­kého, ne­všed­ního díla je tímto prv­kem pouze umocněn.

Vác­lav Vo­ko­lek: Do­mi­nový efekt. Argo, Praha 2018, 560 s.