Prózy a di­va­delní hry Mi­chala Hvo­rec­kého patří k té části slo­ven­ské li­te­rární pro­dukci, která je do češ­tiny sou­stavně pře­vá­děna. Ne­dávno se na pul­tech ob­je­vil po­slední Hvo­rec­kého ro­mán, či, soudě dle roz­sahu zpra­co­vá­vané látky, spíše no­vela: Troll.

Jak už ná­zev na­po­vídá, jde o prózu, která se velmi těsně do­týká věcí na­šeho sou­čas­ného světa. Hvo­recký se v ní po­kouší vy­kres­lit svět in­ter­ne­to­vého, in­sti­tu­ci­o­na­li­zo­va­ného a stá­tem pod­po­ro­va­ného ha­ter­ství. Děj je si­tu­o­ván do blízké bu­douc­nosti, do doby, jež má za se­bou hyb­ridní válku, a ode­hrává se v ja­kési Říši, ro­zu­měj v Rusku.

Celé je to psáno svižně a lehce, ti­tulní troll patří ke stavu so­ci­ál­ních de­pri­vantů, za­mě­ře­ných na svou osob­nost, lidí, pro které není jed­no­du­ché ře­šit své vlastní pro­blémy, na­tož tak na­va­zo­vat funkční vztahy s dru­hými. Je to ovšem člo­věk se sluš­ným vzdě­lá­ním a s ur­či­tým ci­tem pro mo­rálku (v tomto bodě u něj v prů­běhu do­chází k těžko vy­svět­li­telné pro­měně). Zá­ro­veň také muž, který se jednu je­den­krát v ži­votě roz­houpe k činu a po­kusí se žít ži­vot ve vlastní re­žii. To že skončí právě v cen­tru trol­lingu, ne­měl pů­vodně v plánu, za­vály jej tam nej­růz­nější okol­nosti a jedna ná­hodná zná­most. Jak se brzy ukáže, trol­lův zvláštní na­tu­rel a vůle do­sáh­nout vy­so­kého pra­cov­ního vý­konu, mu po­může k tomu, aby v této in­sti­tuci ší­řící chaos ve spo­leč­nosti do­sáhl vý­znam­ného postavení.

 

Není to ovšem pouze ži­votní pří­běh rus­kého trolla, o který v té­hle knize jde – ten se často zcela vy­trácí do po­zadí, je vy­tla­čo­ván roz­sáh­lými pa­sá­žemi lí­čí­cími trol­ling sa­motný. A to je také právě je­diný dů­vod, proč stojí za to si tento útlý ro­má­nek ale­spoň kur­zo­ricky pře­číst. Jak totiž všichni dobře víme, pod­vratná čin­nost, zcela na­ru­šu­jící opo­zici pravda – lež, patří k dů­le­ži­tým si­lám for­mu­jí­cím po­li­tický ná­zor lidí, kteří v hoj­ném po­čtu dis­ku­tují na so­ci­ál­ních sí­tích a pod články zpra­vo­daj­ských por­tálů. Hvo­recký udě­lal kus práce; po pře­čtení této knihy bu­dete vě­dět, kdy na těchto vir­tu­ál­ních plat­for­mách máte co dě­lat s ma­lo­měst­ským ne­šťast­ní­kem, který pro­padl míst­nímu spolku ezo­te­riků, vě­ří­cích na velká spik­nutí sup­per­bo­ha­tých nad­lidí, a kdy se proti vám po­staví pro­fe­si­o­nální in­ter­ne­tový žol­dák, který vás má nej­prve po­ní­žit a  hned poté při­vést k ro­zumu. Hvo­recký vy­stihl je­jich men­ta­litu, po­psal je­jich práci, možné mo­ti­vaci a pro­středky, ji­miž do­sa­hují úspě­chu; úspě­chu, o němž bo­hu­žel stále ještě nelze diskutovat.

Zcela proto opo­mí­jím ne­do­statky, které tato kniha má – ostatně tak jako každá jiná an­ga­žo­vaná li­te­ra­tura, i tento ro­mán byl na­psán tak, aby ho­vo­řil k sou­čas­nosti. Je to věc, která by měla jít od ruky k ruce, svižně, do­kud nám trollí ši­ři­telé za­ru­če­ných zpráv o úpadku ev­rop­ských hod­not ne­po­mohli k ně­jaké svi­ň­ské hyb­ridní válce. To, že v ně­kte­rých pa­sá­žích no­vely nejde au­tor dál než k ba­na­litě, asi patří k po­vaze to­hoto typu textu. Lze totiž před­po­klá­dat, že se k němu do­sta­nou i ta­koví čte­náři, kteří ob­čas sami šíří po­ví­dačky o men­ši­nách, co do­stá­vají léky za­darmo, a kteří si sami ob­čas za­kon­spi­rují o vše­vlád­nou­cích svě­to­vých organizacích.

Máte-li při sobě ně­koho, kdo rád pro­padá fa­ce­boo­ko­vým bludům, ne­vá­hejte a po­řiďte mu Trolla. Mys­lím, že pří­běh o jed­nom ne­šťast­ní­kovi, který ze zou­fal­ství vě­domě ší­řil lež, až z toho sám na­ko­nec zpi­to­měl, by mohl za­pů­so­bit da­leko sil­něji než všechny dobře mí­něné snahy o me­di­ální výchovu.

Mi­chal Hvo­recký: Troll. Argo, Praha 2018, 168 s.