Ne­dávno vy­daný de­but praž­ské ja­pa­no­ložky Anny Cimy, na­zvaný Pro­bu­dím se na Ši­buji, vy­vo­lal velká oče­ká­vání. Snad to byla ano­tace Petra A. Bílka, snad více méně při­ta­ká­va­jící re­cenze On­dřeje Ho­ráka v Ori­en­taci Li­do­vých no­vin, snad vkusně pro­ve­dená obálka, vy­va­žu­jící už po­ně­kud únavné gra­fické ex­pe­ri­menty hos­tov­sko-pe­ci­nov­ských řad – kdoví, co všechno to­muto ro­mánu při­pra­vilo cestu k vlíd­nému při­jetí. O knize se psalo v du­chu: patří k tomu nej­za­jí­ma­věj­šímu v pů­vodní české tvorbě po­slední doby. A vskutku, na naše po­měry roz­sáhlý ro­mán vy­bo­čuje z tra­jek­to­rie, tak jak ji známe v po­dání ji­ných čes­kých au­to­rek: jed­nak svým roz­sa­hem pře­ko­nává stan­dardní roz­sah cca 198 stran (Petra Hůlová, Bi­anca Bellová, Mag­da­léna Plat­zová, Anna Bo­lavá, Hana Lun­di­a­ková ad.), jed­nak se ne­u­za­vírá v pro­storu ty­pic­kých té­mat (vy­rov­ná­vání se s his­to­rií před rokem 1989, su­det­ští Němci, roz­pad tra­dič­ních spo­le­čen­ských hod­not a ro­din­ných vztahů). A co prav­dě­po­dobně láká k četbě to­hoto ro­mánu nej­víc, je jeho ná­mět. Po­kud mů­žeme dů­vě­řo­vat článku jedné z nad­še­ných čte­ná­řek to­hoto ro­mánu, Cima pod­nikla vý­pravu na Dálný vý­chod mimo jiné i proto, aby oži­vila ně­kdejší vá­šeň čes­kého čte­náře pro ja­pon­skou literaturu.

Forma ro­mánu je po­ně­kud jed­no­tvárná a při­po­míná, že máme přece je­nom co dě­lat s be­let­ris­tic­kým de­bu­tem. Pra­vi­delné stří­dání ka­pi­tol Praha – Ši­buja text dělí do dvou pro­po­je­ných, nicméně ale sa­mo­stat­ných ro­vin. Tě­kání mezi jed­nou a dru­hou li­nií pří­běhu dává tu­šit, že na­ko­nec bude třeba tuto kon­strukci vy­ztu­žit ta­ko­vým způ­so­bem, aby se po­spo­jo­vala vzdá­lená místa a různé ča­sové ho­ri­zonty. Co se v ta­ko­vém pří­padě na­bízí? Či spíše vnu­cuje? Sa­mo­zřejmě že pa­ra­nor­mální jev. Byl bych asi zkla­mán, vida, že au­torka ji­nak vel­ko­ryse roz­sáh­lou ro­má­no­vou látku lepí tou nej­oby­čej­nější klo­va­ti­nou, nicméně jsem už po­dob­ným kous­kům při­vykl, maje v živé pa­měti po­dobně zmatlané zá­věry ro­mánů Mi­chala Při­báně a Syl­vie Rich­te­rové. Vý­pravná přís­nost hys­te­ric­kého re­a­lismu je – zdá se – sou­časné české li­te­ra­tuře přece je­nom stále cizí, náš au­tor má rád zdvo­jo­vání po­stav či na­hlí­žení za re­a­litu. A čte­nář? Ten mu to nej­spíš všechno strpí.

Ovšem zpět k Ci­mině pr­vo­tině: Jana Kup­ková, mladá hr­dinka, co se te­prve roz­hlíží ve světě, při­jde na stopu po­lo­za­po­me­nu­tého au­tora. Je zcela fas­ci­no­vána ja­pon­skou kul­tu­rou; což ale ne­zna­mená, že by se vše v této knize to­čilo pouze ko­lem Ja­pon­ska. Jana je ob­klo­pena i ji­nými lidmi, re­flek­tuje je­jich běžné sta­rosti a vy­tváří z nich pas­tiš, jenž oba­luje to hlavní, k čemu vy­pra­věčka poutá svou po­zor­nost. A jak už bylo ře­čeno, vše se ode­hrává ve dvou pa­ra­lel­ních svě­tech, za­hr­nu­jí­cích nejen sou­čas­nou Prahu, ale i no­vo­dobé dě­jiny Ja­pon­ska. Cima, vě­doma si znač­ných kul­tur­ních roz­dílů, ně­kdy po­stu­puje me­to­dou vý­kladu zvlášt­ních fe­no­ménů, vě­nuje se na­pří­klad un­der­groun­do­vému hnutí vi­sual-kei, v ně­ko­lika krát­kých ta­zích usi­luje po­stih­nout spe­ci­fika od­liš­ného chá­pání světa. Je z toho cí­tit ne­bý­valý zá­pal pro kul­turní ji­na­kost – mi­mo­cho­dem právě ten po­tře­bu­jeme stejně na­lé­havě jako v do­bách Pa­měti mojí ba­bičce –, zá­ro­veň ale po­ně­kud zvý­raz­ně­ným vý­kla­dem tyto prvky z ro­mánu činí dílo vý­pravné literatury.

Klí­čo­vou po­sta­vou, ko­lem níž se pří­běh mladé praž­ské ja­pa­no­ložky točí, je ja­pon­ský spi­so­va­tel a ese­jista Ki­jo­maru Ka­wa­šita (1902 – 1938). Ka­wa­ši­tův osud je zde kon­stru­o­ván pro­střed­nic­tvím jeho textů, které Jana v rámci stu­dia pře­kládá do češ­tiny. Tato ope­race s au­tor­skými texty spa­da­jí­cími do doby mo­der­nismu je pak asi tím nej­cen­něj­ším, co Cima při­náší, kon­fron­tuje roz­vol­něný styl do­spí­va­jící praž­ské in­te­lek­tu­álky s ja­zy­kem vy­soké li­te­rární kul­tury. Asi zde netřeba za­krý­vat, kdo je au­tor­kou obou těchto vrs­tev – Cima je oči­vidně dobrá li­te­rární sty­listka a do­káže vy­tvo­řit po­zo­ru­hodně vrs­tev­naté dílo, v němž se volně pro­lí­nají ja­pon­ské kul­turní re­á­lie a kde střípky z dě­jin mo­der­ního ja­pon­ského pí­sem­nic­tví stří­dají výňatky ze smyš­le­ných li­te­rár­ních textů. Ho­vo­rová češ­tina tu může fun­go­vat ve­dle kul­ti­vo­va­ného ja­pon­ského jem­nostylu, ba do­konce lze říct, že právě kom­bi­nace obo­jího pod­tr­huje de­li­kát­nost a spe­ci­fič­nost ur­či­tého typu vy­ja­d­řo­vání emocí. Po­mi­neme-li hra­čič­ko­vání s pro­sto­rem a ča­sem, je to pře­de­vším li­te­rár­nost sama, která se v tomto ro­mánu ob­na­žuje a díky níž lze Pro­bu­dím se na Ši­buji hod­no­tit výše než běž­nou, lec­kdy až pří­liš užva­ně­nou všed­no­denní ma­chu au­torů, kteří pro­střed­nic­tvím textu hle­dají sami sebe ve zmat­cích okol­ního světa.

Co ještě ze­si­luje vý­znam Ci­mina ro­mánu, už ne­patří ani tak textu, jako spíše vi­zu­a­litě, za­hr­nu­jící gra­fické zpra­co­vání knihy, její ne­ty­pický for­mát a často při­po­mí­naný vztah mezi zna­kem a sku­teč­ností. Vi­zu­a­lita, to­lik cha­rak­te­ris­tická pro ja­pon­skou kul­turní pro­dukci, tvoří i zde pod­stat­nou část sdě­lení. Vlastně nás od­vádí od pro­blémů ak­tu­ál­ního světa a jako jeho al­ter­na­tivu na­bízí velké ro­má­nové dob­ro­druž­ství, ve­dené po vrs­tev­ni­cích zá­pletky. Ne­máme tu na mysli pou­hou četbu ro­mánu, jako spíše četbu ro­mánu o ro­má­nech a je­jich au­to­rech. Ba­ri­káda, která ta­kový pod­nik jistí, je v pří­padě to­hoto de­butu do­sti pevná a netřeba se obá­vat, že by měla být roz­va­lena pra­vi­dly na­šeho světa. Troufnu si tvr­dit, že kon­tem­place nad li­te­rár­ním tex­tem to­hoto typu je v du­chu ne­dáv­ného Žiž­kova tweetu „We have chan­ged the world so much, that it’s high time to in­ter­pret it“ zá­važ­nou čin­ností, ta­ko­vou, která čte­náři při­po­míná, jak kom­pli­ko­vaná může být po­vaha re­a­lita spo­ji­tého, všu­dypří­tom­ného textu, textu-vy­prá­vění či textu-his­to­rie, textu, v němž se pro­lí­nají re­á­lie s fikcí, kde se sku­teč­nost vrství ima­gi­nací své au­torky. A co je pod­statné: ta­kový text nás mimo jiné od­vádí od již zcela upad­lého a non­sen­so­vého po­li­tic­kého tla­chu, do nějž se dnešní člo­věk ne­chal uzavřít jako do dů­my­slné pasti myšlení.

A přes­tože bylo v po­sled­ních de­se­ti­le­tích na­psáno mnoho ro­mánů o ro­má­nech, přes­tože se mnoho au­torů vě­no­valo kon­stru­o­vání fik­tiv­ních au­torů, Pro­bu­dím se na Ši­buji ne­pů­sobí jako prů­kazní ma­te­riál, jenž by nám au­torka hod­lala před­klá­dat jen proto, aby bylo zřejmé, že ona to do­káže taky. Da­leko sil­něji její dílo pů­sobí svými jem­nými tahy tam, kde tu­šíme ne­od­byt­nost post­mo­der­ního světa ob­razů, kde se pevná kon­strukce pří­běhu ztrácí pod tla­kem spon­tán­ního vy­pra­věč­ského na­tu­relu. Roz­hodně nelze ho­vo­řit o li­te­ra­tuře psané pro li­te­ra­turu – tře­baže bychom si přáli, aby au­torka bě­hem psaní hlou­běji tě­žila ze svých zku­še­ností na­čer­pa­ných v sou­čas­ném Ja­pon­sku. To že dis­po­nuje schop­ností po­zo­ro­va­tele, je z této knihy více než zřejmé. Je to do­sta­tečně pevná po­jistka? Ta­ková, která za­ručí, že z ak­tu­ál­ního světa na­ko­nec ne­zů­sta­nou pouhé ku­lisy? Dou­fejme a těšme se na další au­tor­ský po­čin této po­zo­ru­hodně schopné prozaičky.

Anna Cima: Pro­bu­dím se na Ši­buji. Pa­seka, 320 stran.