Jed­ním z pro­blémů li­te­ra­tury 20. sto­letí byla ne­po­chybně její spe­ci­a­li­zace. Četba knih, pů­vodně sou­vi­se­jící s roz­vo­jem vše­o­bec­ného vzdě­lání a ší­ření kul­tur­ních hod­not, se změ­nila na stu­dium textů, v uni­ver­zit­ních se­mi­ná­řích byly roz­vi­nuty slo­žité te­o­re­tické vědy, je­jichž pojmové apa­ráty se po­stupně roz­ší­řily i mezi širší čte­nář­skou obec. S roz­vo­jem kniž­ního trhu a zvy­šo­vání uni­ver­zitně vzdě­la­ných čte­nářů po­cho­pi­telně sou­vi­sely i ná­roky na au­tory li­te­rár­ních textů. Ti byli namnoze velmi silně za­u­jati li­te­rární ex­pe­ri­men­tací a pro­dukcí textů pro elitní, vy­ško­lené čte­náře. Jed­ním ze znaků post­mo­derní li­te­ra­tury, která toto ob­dobí prav­dě­po­dobně za­vr­šila, je nutkání ne­u­stále po­kou­šet úro­veň čte­náře, na­bí­zet skryté od­kazy k ji­ným tex­tům a pro­po­jo­vat svět li­te­ra­tury ja­ký­misi vnitř­ními stehy.

Tato ten­dence ke spe­ci­a­li­zaci stála u zrodu mnoha ná­roč­ných textů svěd­čí­cích o vy­soké kul­turní úrovni zá­pad­ního ci­vi­li­zač­ního okruhu. Nelze ovšem opo­me­nout ani opačné dů­sledky je­jího pů­so­bení: vedla přímo k uza­vření li­te­ra­tury do spe­ci­fic­kého kul­tur­ního pro­storu, v němž už ne­šlo o to na­bí­zet ob­razy světa, který nás ob­klo­puje, ale pro­hlu­bo­vat čte­nář­ské do­ved­nosti na jedné straně a au­tor­ské kon­cepty na straně druhé. Li­te­rární text, který se spo­ko­jil s jed­no­du­chou a sro­zu­mi­tel­nou for­mou, s li­ne­ár­ním vy­prá­vě­ním a ne­kom­pli­ko­va­ným vy­pra­vě­čem, se bě­hem post­mo­derní epi­zody do­stal do po­sta­vení od­mí­tané, anebo při­nej­lep­ším tr­pěné li­te­ra­tury, ta­kové, je­jíž au­tor se svými tvůr­čími po­stupy zpro­ne­vě­řuje ná­ro­kům vy­soké li­te­rární kultury.

Že se ovšem tato si­tu­ace mění, je čím dál více zřejmé. Pří­kladů bychom na­šli ce­lou řadu, s pro­mě­ňu­jící se kul­turní si­tu­ací v zá­pad­ních ze­mích se znovu ob­je­vuje i po­třeba tyto změny za­chy­tit a ztvár­nit. Zvý­šený zá­jem ně­kteří au­toři pro­je­vují i o mož­nosti zob­ra­zení so­ci­ál­ního pro­středí, spo­le­čen­ských tříd, vě­nují se ste­re­o­ty­pům mas­ku­linní kul­tury i je­jího fe­mi­nis­ticky la­dě­ného pro­tějšku. Do li­te­ra­tury se tak vrací ná­mět a k jisté ne­li­bosti od­borné ve­řej­nosti i kon­cept an­tické po­e­tiky: mi­mésis. Ji­nak ře­čeno, zpo­dob­nění sku­teč­nosti pro­střed­nic­tvím umě­lecké nápodoby.

Jed­ním z do­kladů to­hoto ob­no­ve­ného zájmu může být na­pří­klad to, ja­kým způ­so­bem byl při­jat roz­sáhlý opus ne­známé ital­ské spi­so­va­telky Eleny Ferrante. Její tetra­lo­gie, sou­borně na­zvaná Ge­ni­ální pří­tel­kyně, si na­šla čte­náře na ce­lém světě, stala se best­selle­rem a dnes stojí před­lo­hou se­ri­álu pro­du­ko­va­ného HBO. Jedná se o roz­sáhlé dílo, je­muž byla vě­no­vána i značná po­zor­nost li­te­rární kri­tiky po ce­lém světě. Ferrante v něm má am­bici před­sta­vit na po­zadí dějů druhé po­lo­viny 20. sto­letí pří­běh dvou blíz­kých pří­tel­kyň: Lily a Lenù. Ferrante je­jich pří­běh vy­práví tak, jako by zcela pře­hlí­žela žánry post­mo­derní li­te­ra­tury. Ne­za­tě­žuje svůj text sym­bo­lic­kými vý­znamy, ani ni­jak ne­kom­pli­kuje jeho vý­stavbu; na­o­pak, po­mi­neme-li úvodní ka­pi­tolu, v níž je od­ha­lena po­stava ze­stárlé vy­pra­věčky vzpo­mí­na­jící na své mládí, po­stu­puje li­ne­árně a od po­čátku se snaží vy­bu­do­vat pů­so­bi­vou fikci. Uvádí čte­náře do pro­středí chudé čtvrti v ital­ské Ne­a­poli, do do­mác­ností děl­níků, kteří třou bídu s nouzí a před­vádí nej­růz­nější formy so­ci­ál­ních pa­to­lo­gií – pou­liční ná­silí a ro­dinné šar­vátky zde jsou na den­ním po­řádku a stejně tak i ne­blahá si­tu­ace do­růs­ta­jí­cích dětí, které ne­mají šanci do­sáh­nout uspo­ko­ji­vého vzdělání.

Lila a Lenù se na­ro­dily na sklonku války a je­jich osud do značné míry pod­léhá kon­cepci žen­ské eman­ci­pace. Lenù je na­daná ke stu­diu a na svých ro­di­čích si pro­sadí vyšší vzdě­lání. Lila, která se­hrává roli oné „ge­ni­ální pří­tel­kyně“, ta­kové štěstí nemá. Její spo­le­čen­ský úkol se od toho Le­nina velmi od­li­šuje: ač­koli je na­daná neméně než její pří­tel­kyně, musí svou svo­bodu ode­vzdat muži a na něm si po­stupně vy­do­bý­vat osobní práva. Po­sta­vení ženy v mas­ku­lin­ním pro­středí, zcela ovlá­da­ného muž­skou vůlí k moci a eko­no­mické pře­vaze, není jed­no­du­ché a Lila má tento ste­re­o­typ na­ru­šit. Ferrante ji vy­kres­luje jako své­hla­vou, ne­kom­pro­misní ženu, která ne­snáší lži, pře­tvářku a ote­vřeně po­hrdá nad­vlá­dou mužů.

Ovšem to, co činí z Ge­ni­ál­ních pří­tel­kyní li­te­rární udá­lost, je jed­no­du­ché a na­pí­navé vy­prá­vění. Udá­losti se rychle vrší jedna na dru­hou, vy­hro­cené scény plné ote­vře­ného ná­silí, pro­jevů ne­ná­visti stří­dají krátké po­pisy nej­růz­něj­ších spo­le­čen­ských pro­středí. Vzhle­dem k roz­sahu díla lze před­po­klá­dat, že do­sta­tek místa zbývá i pro po­pis po­stav, je­jich psy­cho­lo­gii i so­ci­ální ty­po­lo­gii. Jako by se tu znovu pro­bou­zela touha po­sta­vit proti světu bídy a ne­u­stálé honby o pře­žití lu­xusní byty zbo­hat­líků anebo dobře za­ří­zené pří­bytky vzdě­la­ných, kul­tu­ry­mil­ných oby­va­tel starého ital­ského města. V dů­sledku toho není žádný pro­blém uvě­do­mit si, jak dů­le­žitá pro ži­vot v po­vá­lečné Itá­lii aku­mu­lace ka­pi­tálu, ať už toho fi­nanč­ního, anebo sym­bo­lic­kého. Ferrante si na tomto po­ža­davku za­kládá, a tím svůj ro­mán vrací zpět do tra­dice ta­kové li­te­ra­tury, která ve­dle pů­so­bi­vého pří­běhu do­ká­zala čte­ná­řům na­bíd­nout i nej­růz­nější mo­dely spo­le­čen­ské iden­ti­fi­kace. Bu­dete-li pří­běh o dvou pří­tel­ky­ních číst, nej­spíš vás ne­na­padne so­li­da­ri­zo­vat s bra­try So­la­ro­vými, stou­penci měst­ské ma­fie. Je­jich ob­raz je pří­liš sche­ma­tický – což ovšem nelze tvr­dit o na­šich dvou pro­ta­go­nist­kách. Lila i Lenù jsou přece jen kom­pli­ko­va­nými li­te­rár­ními po­sta­vami, je­jich psy­cho­lo­gie se na po­zadí po­stre­a­lis­tické fikce pro­hlu­buje a opa­ko­vaně zvy­šuje dy­na­miku ce­lého textu.

Ge­ni­ální pří­tel­kyně lze vní­mat jako krok zpět, jako jed­no­du­chou li­te­ra­turu pro ne­ná­roč­ného čte­náře, který ve­čer volí mezi te­le­vizní ob­ra­zov­kou a kni­hou. Stejně tak ale platí, že jimi Ferrante znovu ote­vírá dis­kusi o mož­nos­tech re­a­lis­tic­kého ro­mánu, díky ně­muž vstu­pu­jeme do uce­le­ného světa s vlastní ide­o­vou a hod­no­to­vou struk­tu­rou. Úběž­ní­kem je­jího pří­běhu není nic men­šího než vy­prá­vění o svo­bodě a útlaku, o bo­les­tech, z nichž se rodí ži­votní zku­še­nost. Li­te­ra­tura tu jako by ztrácí svou ex­klu­zi­vitu, zá­ro­veň nás ovšem upo­míná na zá­kladní na­vi­gační body eman­ci­po­vané ob­čan­ské kul­tury, klí­čové pro vý­voj no­vo­dobé ev­rop­ské humanity.

 

Elena Ferrante: Ge­ni­ální pří­tel­kyně I – IV. Pro­stor, Praha 2018.