Čtu novinový článek o hospodaření Českých lesů a nemůžu nad ním nepřemýšlet o tom, k čemu je dnes vlastně člověku rozum. Anebo ještě jinak: co dnes rozum zatemňuje, co nás obrací k dobám, kdy ještě rozum nebyl vynalezen a ani nepředložen k veřejnému užívání věcí a světa.
Rozumu přičítáme mnoho rozličných úspěchů. Rozum nás chrání před nemocemi, rozum nám umožňuje pohybovat se napříč světem, rozum nás šatí i živí, rozum spravuje lidský svět.
Jak ale dnes často vidíme ve svém nejbližším okolí, je to také rozum, který není schopen vyřešit dosti nepříjemné problémy, a to včetně těch, které na nás pravidelně a neodbytně doléhají. Pokud překonáme hranice našeho nejbližšího okolí, v nichž se nedokážeme smířit ani s rozumným užíváním vody v dobách sucha, a pokusíme se přehlédnout širší horizont, pokud se pokusíme o něco jako celkový pohled na svět, pak se pravděpodobně obhajobou rozumu dostaneme velmi rychle do nesnází. Ptáme se: copak máme rozum, jestliže očividnými a nepopíratelnými způsoby ničíme oceány, atmosféru – anebo, přihlédneme-li se opět blíže, devastujeme půdu, napouštíme ji chemikáliemi jen proto, aby byly zaručeny co největší a pokud možno okamžité zisky? Kam se rozum poděl?
Obránce rozumu namítne, že tato problematická jednání, jež očividně vedou k destrukci krajiny, k vymírání, tedy k zániku života v jeho pestrosti (a na druhou stranu k rozvoji blahobytu), nelze přičíst na vrub užívání rozumu, ale spíš střetu různých forem rozumného myšlení. Bude tvrdit, že zatímco jeden člověk vidí užitek v zachování původnosti, odmítnutí chemizace, posilování podmínek k udržení anebo i k rozvoji biodiverzity, druhý přihlíží třebas k takové ekonomii provozu, snaží se udržet zaměstnanecká místa, tedy že využívá rozum k posilování stability hospodářského systému, tak aby nedocházelo ke konfliktům atd. A úplně na závěr řekne, že právě v konkurenci těchto dvou pohledů vzniká jakási rovnovážná pozice, díky níž se daří (rozumem) rozvíjet svět ku prospěchu všech. Jak daleko je možné v tomto uvažování zajít, dojde snad každému, kdo někdy musel vyslechnout a porovnat zájmy státu, zájmy sousedů, zájmy ochrany přírody či zájmy kapitálu. Tehdy se mu ukázalo, co je to zmnožený rozum a jeho jednotlivé agendy.
Zůstává ovšem otázkou, jak je možné, že i navzdory tomuto zmnožení, ohlížení se k dílčím zájmům, žádnou rovnovážnou pozici zaujmout nedokážeme. Extrémy posilují, proces destabilizace klimatu je už zřejmý každému, zvlášť v těchto horkých dnech. Kdo dnes uvěří obhájcům rozumu, budou-li tvrdit, že cesta k obnově je pomalu nastoupena a rozum si vzal za úkol zachránit život na Zemi?
Nevěřím jim už jen pro nedůslednost jejich myšlení. Pokud takový obhájce intelektu užije rozumu k dosažení jednoho cíle, dřív nebo později začneme jiný rozum popírat. Ostatně vidíme to už dnes – jako příklad nám poslouží notoricky známý „problém Šumava“. Jedna skupina lidí hovoří o potřebě nechat přírodu hospodařit, druhá strana volá po důsledných lidských zásazích. Zdánlivě ideálním způsobem řešení tohoto konfliktu by podle obránců rozumu bylo, nechat tyto dva názory na sebe působit. Vznikne řešení blízké všem? Nikoli. To, čeho jsme svědky a co mnozí považují za vítězství rozumu, je jen dočasnou převahou jedné skupiny nad druhou.
A proto také se „problém Šumava“ podařilo vyřešit. Ptejme se ovšem sebe i těch, kteří na věc mají jiný názor: pracujeme dnes v rámci „problému Šumava“ rozumně?
Myslím, že pracujeme. Nicméně pokud na tom má někdo zásluhy, pak to nebyl ani tak rozum jako spíš intuice. Mám za to, že na počátku řešení tohoto problému totiž nestálo rozumné rozhodnutí, ale intuitivní důvěra vůči přírodě. Příroda, ano, přesně ta, která se nám po staletí jevila jako nelidská, antihumánní, byla najednou tou živelnou institucí, k níž se lidé obrátili s jednoduchým přáním: aby převzala kontrolu nad životem v jeho celku, životem, který my sami nemůžeme kvůli rozumovým omezením řídit. Jen díky této intuici se podařilo mobilizovat masy lidí, kteří vyvolávali potíže během těžby dřeva a kteří na lesy upřeli pozornost médií. To že dnes obránci přírody užívají rozumu, aby vedli argumentační válku proti svým odpůrcům, je věc následná, v poměru k intuici pouze servisní. Iniciátorem této ohromné změny byla a stále je výhradně intuice. Žádné hledání kompromisů mezi různými rozumnými strategiemi, žádná touha pozorovat přirozené děje obnovy přírodních cyklů; byla to pouze intuitivní důvěra v ne-lidské, ve vnější, v cokoli, co člověka a jeho omezené, velmi omezené schopnosti přesahuje.
Vím, konkurence mezi rozumem a intuicí je předmětem uvažování už dosti dlouho – přesto ale považuji za nutné zdůraznit, že je to právě intuice, která v nás může vyvolat potřebu změnit svět, tak aby byl – intuitivně to jistě všichni cítíme dobře – lepším místem k životu.