Fran­ti­šek Lan­ger si údajně vy­sle­chl ná­mět po­vídky Smrt v pís­cích bě­hem za­jetí v Rusku; pří­běh o ži­votě a smrti se nej­spíš tra­do­val po dlouhá léta a byl také ví­ce­krát za­zna­me­nán. Není divu, za­chy­cuje totiž ja­kousi zá­kladní exis­ten­ci­ální si­tu­aci, a její vy­pra­věči, vy­ba­veni zku­še­nostmi vý­chod­ních vá­lek z po­čátku mi­nu­lého sto­letí, takřka do­ko­nale vy­ci­ze­lo­vali jeho fa­buli. Udě­lali ji tak, aby její po­slu­chač či čte­nář byl ve zú­že­ném vý­seku re­a­lity kon­fron­to­ván se zá­klad­ními prin­cipy po­bytu člo­věka na tenké čáře od­dě­lu­jící ži­vot od smrti, aby vrhla světlo na po­slední na­ději, vzpí­ra­jící se zá­niku, a pře­de­vším, v ro­vině mo­rálky, aby zpro­střed­ko­vala onen nej­zazší mo­ment lid­ské po­spo­li­tosti: vůli k tomu za­cho­vat se k dru­hému člo­věku so­li­dárně v pro­ti­kladu k by­tostné a so­becké touze za­chrá­nit sebe sama.

Turkme­nistán, poušť, dva ba­ráky stlu­čené z pr­ken a sku­pina za­jatců, mezi ni­miž se ob­jeví cho­lera. Po­spo­li­tost mnoha kul­tur, sve­de­ných pod jednu stře­chu vá­leč­ným štur­mem. Není zde žádné pra­vi­dlo, pouhá ná­hoda tomu chtěla, aby se těsně před svou smrtí se­tkali lidé vy­rvaní z od­liš­ných kul­tur­ních po­měrů, z ro­din a sta­rostí o za­cho­vání rodu. Ne­moc ukra­juje z této za­ja­tecké ko­mu­nity jen po­malu, tak aby bylo možno po­zo­ro­vat změny. A za­tímco v poušti nelze vy­dr­žet, za­tímco se celé dny čeká na vodu a bě­hem ne­sne­si­telně hor­kých nocí se lid­ská těla potí do pry­čen, smrt od­jímá jed­noho muže za dru­hým. Ně­kteří umí­rají po­ti­chu, jiní z po­sled­ních sil blouznivě křičí – a všechny do­hro­mady svírá strach.

Roz­klad by to byl strašný, ne­být toho, že proti němu po­vstane be­ze­jmenný „sta­ro­ob­řa­dec“. Je­dině on se­bere od­vahu k tomu, do­pro­vo­dit umí­ra­jící na po­slední cestě, při­kládá jim vlhké had­říky na vy­su­šená ústa, za­tímco ostatní se snaží v koutě tvá­řit, že jich se ta­hle si­tu­ace vlastně vů­bec ne­týká. A po­kud týká, tak jen ve smyslu ochrany sebe sama před ná­ka­zou. Na­stává zvláštní si­tu­ace, v ba­ráku se ote­vírá pro­past, v níž na­ko­nec musí skon­čit všichni zú­čast­nění. Ne­tečná poušť ne­na­bízí vů­bec žádný pro­stor, do nějž by bylo možné unik­nout. Její plo­cha je dobrá snad jen k tomu, aby za­zna­me­nala po­hyb; to když zbožný Rus vleče pár de­sí­tek me­trů za nohy mrt­volu, aby ji za­hra­bal do mělké jámy. Roz­lehlý pro­stor bez ozvěny po­hltí stále se opa­ku­jící scény ce­lo­den­ního chrop­tění a zmohl by jistě i pro­jevy ko­lek­tiv­ního šílenství.

Jak ovšem uka­zuje zá­znam o smrti v pís­cích, úmorný boj o ži­vot v ku­li­sách in­fekční ubi­kace ne­u­končí ani ší­len­ství ani pro­jevy pa­nické hrůzy. Jako by tu byl ja­kýsi vnější před­pis, ja­kási lo­gika zá­niku spo­leč­nosti, která do po­slední chvíle ne­do­volí žád­nému ze zú­čast­ně­ných při­jít o ro­zum anebo pro­pad­nout hys­te­rii. Na­o­pak, v krát­kém sledu udá­lostí se mění psy­cho­lo­gie po­stav a po­stupně se i roz­pouští po­cit stra­chu – tu jsme asi nej­blíž mezní zku­še­nosti vo­jáka, v do­bách prv­ního vy­dání Smrti ni­koli oje­di­nělé. A právě tato zku­še­nost si v Lan­ge­rově po­vídce na­šla pů­so­bi­vou formu, je ohra­ni­čena pro­sto­rem a za­huš­ťo­vána ča­sem, ode­čí­tá­ním vě­domí, které nej­prve myslí na sebe sama, aby se v ur­či­tém mo­mentu po­čalo roz­pouš­tět ve spo­leč­ném pro­žitku zkázy.

Na­bízí se otázky: je pří­běh o poušt­ním ba­ráku a cho­leře pouze otis­kem vá­lečné zku­še­nosti? Není to spíše tak, že nám její za­pi­so­va­tel v se­vře­ném tvaru pře­dává da­leko obec­nější po­pis zá­niku kul­tur­ního ži­vota se všemi jeho obran­nými me­cha­nismy a ne­vy­hnu­tel­nými trans­for­ma­cemi myš­lení, jež si vi­dina blí­ží­cího se konce na člo­věku vy­nu­cuje? A dále, od­hléd­neme-li od Lan­ge­rovy le­gi­o­nář­ské po­vídky k sou­čas­ným dysto­pic­kým scé­ná­řům: nejsou ná­ho­dou všechny ty před­stavy vše­o­bec­ného pre­a­po­ka­lyp­tic­kého cha­osu, onen boj o po­slední místo na hro­madě dout­na­jí­cích tro­sek vý­hradní a také ne­díl­nou sou­částí mo­der­ního in­di­vi­du­a­lismu, re­pro­du­ko­va­ného ve všech vrst­vách naší imaginace?

Po­kud by tomu tak být mělo, po­kud by ko­lek­tivní smrt byla hrůzná a bar­bar­ská, pak lze Lan­ge­rův text chá­pat jako ukázku útěš­livé prózy vy­ztu­žu­jící vůli k ži­votu na­vzdory ne­jisté bu­douc­nosti. Ostatně přesně tak Lan­ge­rův pří­běh za­číná: v pro­mrz­lém vagóně kdesi upro­střed Ruska, na po­kraji zou­fal­ství, kdosi za­čne vy­prá­vět pří­běh o ne­ú­pros­ném konci lid­ského života.

Fran­ti­šek Lan­ger: Smrt v pís­cích (in Že­lezný vlk. Pří­běhy z naší ana­base. G. Vo­leský, Praha 1920, 184 s.)