Jedeš k nim přes půl republiky. Jedeš k nim tam, kde se ještě před sto lety skoro všude mluvilo německy. Stáčíš se z široké silnice, projíždíš malými obcemi, míjíš hrad. Ještě než jsi se dostal ke dnu údolí, zahlédnul jsi pole vrtulí, svištěly ve větru, hubení panáci zeširoka rozpřažení mávají ve špici hraničního trojmezí. Pod nimi lesy, kolem oblé kopce, pod nimi nerostné zásoby. Uhlí a kamení, z něhož vyrazily do vzduchu litinové kříže.
Jsi tu poprvé, a tak projíždíš obcí tam a zase zpátky, až konečně zahlédneš základy rozestavěného domu, z něhož bude co nevidět trčet sláma. Stojí pod kopcem, pod hradem, ve svahu zarostlém stromy a kopřivami. Po přivítání si to tu musíš všechno dobře prohlédnout. Dvě děti, dva dospělci, malý dům postavený na kolech a obložený prkny, kocour obchází vyvýšené záhony, napasované do skružených a propletených větví. Tam, kam mohou lidé, tráva jest posekána, směrem k hranici pozemku a do svahu, jenž v rohu tvoří klín, nikdo nepronikne; zde jsou kopřivy, zde jest ponechán rovný díl přírodě.
Tak nějak sis obydlí svých přátel z pohraničí představoval. Snad jen ten mobilheim prkny potlučený vypadá více jako dům – ovšem, v porovnání s dvougeneračními venkovskými domy postavenými na protější straně potoka, je to jen domek, vlastně ještě míň, je to domeček s jednou velkou místností a malou koupelnou, v níž už na nic jiného než na piliňák, pračku a půlku vany nezbývá místo. Žitý minimalismus s jednou postelí pro všechny a kuchyní vrostlou do knihovny, anebo naopak, s knihovnou a skříněmi vrostlými do kuchyně. Skoro se divíš, že v takovém obydlí lze trávit čas s rodinou, a přitom se nezbláznit.
No ovšem, tví přátelé byli vždy klidní lidé, takoví, kteří si můžou dovolit zúžený prostor. Předpokládáš, že tam, kde bys v sobě občas dusil vztek a nakonec explodoval, bylo nutné naučit se spolu hovořit, vše říkat, domlouvat a uchovávat ponětí o pevných mantinelech soužití. Později se sice dozvídáš, že v opravdu těžkých situacích musí jeden na chvíli odejít a venku na zahradě vychladnout, to ale nemění nic na tom, že život v mobilheimu předpokládá vyšší stupeň sebereflexe a pokročilé sebeovládání.
Do kraje pohraničních hor tví přátelé přišli z jednoho velkého moravského města. A jakkoli uvykli v poměrech kulturní metropole, jež vlastně nebyla jejich rodným městem, rodinu založili alespoň o tři sta metrů výš, počítáno směrem nahoru od hladiny moře. Plán se zpočátku podobal tomu tvému, navštívili několik míst a skončili tam, kde to bylo ze všech koutů nejlepší. Ale zatímco ty ses stěhoval do chalupy, oni se rozhodli pro slaměný domek; a slaměnému domku předcházel mobilheim.
Dnes už jsou ve své vsi známí, oba si našli dobrou práci, a místní v lecčems přivykli jejich životnímu stylu. Podivínství ze sebe sice nikdy nesmyjou, místními lidmi – v obci, jež byla ještě před sto lety německá – budou jen zpola. Mobilheim zamaskovaný prkny už nejspíš nebude vyvolávat pobouření (na toto místo patří historka: tvůj přítel, jsa pozván starostkou, se poprvé vydal do hostince navázat kontakt se starousedlíky; když si v hospodě našel stůl s jediným obsazeným místem, požádal o místo; ten, kdo u stolu seděl, jen zamručel: si sedni, jestli nejsi ten kokot z mobilheimu). I polodivoká zahrada časem zevšední – to nakonec sám až příliš dobře znáš.
Večer jste si v půlce svahu zapálili oheň. Do noci švitořili ptáci v korunách stromů, nahoře na trati během večera v pravidelných intervalech projížděla přeshraniční lokálka. Za kopcem štěkali psi. Kolem ohně se vás sešlo dost na dlouhou noční řeč. Usínal jsi za svítání, zrovna když titíž ptáci začínali nový den. V zemi, kde ptáků valem ubývá, jsou taková místa téměř zázračná.
**
Vracíš se zpět s dobrým pocitem. Tví přátelé se v údolí pod hradem opravdu dobře zabydleli.