Velká slav­nost před do­mem, ve kte­rém jsi do­spěl, shlí­žíš z jeho oken na nově opra­vené pro­stran­ství u řeky. Na pro­těj­ším břehu mocně dýmá fab­rika, z ko­mínů se valí sloupy čer­ného kouře, který se ne­roz­plývá, který nad te­bou na­o­pak vy­tváří dusný po­klop. Ko­míny, ve­dle nichž jsi kdysi vy­růs­tal. Lidé se hr­nou sem a tam, pře­chá­zejí v hlouč­cích a če­kají, až pro­pukne veselí.

Shlí­žíš z oken, po­zo­ru­ješ ně­ko­lik pra­cov­níků v kom­bi­né­zách. Víš, že tu dnes bu­dou in­sta­lo­vat v okolí svá za­ří­zení, věci, které jsi ni­kdy před­tím ne­vi­děl a kte­rým ne­ro­zu­míš. Jsou dole, bě­hají od jed­noho vozu k dru­hému a pře­ná­šejí ná­řadí. Ni­kdo si jich ne­všímá. V té čtvrti chudých, ne­da­leko níž jsi byd­lel, ne­dávno smon­to­vali ohrom­nou kostku, při­sta­vili k ní cis­ternu a ještě ten ve­čer, těsně před slav­ností, pro­po­jili obojí tlus­tou ha­dicí. Za­čpělo to tak, že na chod­níku zů­stali bez­vládně le­žet tví sou­ro­zenci. Bě­žel jsi dolů a chtěl je za­táh­nout na dvůr. Pozdě, sám by ses toho saj­rajtu na­lo­kal a zů­stal tam s nimi. Za­bouchl jsi vrata a do­šlo ti, že to dů­le­ži­tější v tvém ži­votě právě za­číná. Blí­žila se slav­nost, lidé se na ni těší, ni­kdo tě ne­bude poslouchat.

Hned poté jsi zjis­til, že všechny domy vezme oheň. Stráví je a za­sune pod fab­riku. Celé to po­čne sta­rou skříní, kte­rou kdosi do­str­kal ke zdi. Pěkná, ohý­baná skříň s dý­hou. Pří­pravy vr­cho­lily, a tys už dobře vě­děl, že této noci se celé město uza­vře a že je jim úplně jedno, jestli tu všichni vy­chcí­pou. Upro­střed zá­bavy. Jdeš tedy za ro­diči, kteří tě s ne­skrý­va­nou ne­tr­pě­li­vostí upo­zor­ňují na blí­žící se oh­ňostroj, sna­žíš se je v krát­kém čase pře­svěd­čit. Vy­prá­víš jim, jak se tví sou­ro­zenci ská­celi na chod­ník. Ne­po­slou­chají. Pak se ztra­tili, do­dá­váš a za­ly­káš se bo­lestí, teď už víš, že ta skříň bude brzy na­puš­těna až po okraj, že při­jede spousta pra­cov­níků, kteří do­hléd­nou na pra­vi­dla, kteří si slav­nost dobře zor­ga­ni­zují, víš, že ne­zbývá už vů­bec žádný čas. Všichni tu nej­spíš až pří­liš pěvně věří svému světu. Mu­síš je opustit.

Pro­se­ká­váš se da­vem. Uni­káš. Ne­če­kaně v davu na­ra­zíš na pří­tele. Žije tak da­leko, dost da­leko na to, abyste se u něj mohli všichni scho­vat. Ne­vě­říš, že bude re­a­go­vat do­sta­tečně rychle. Ně­ko­lika vě­tami mu vy­svět­líš ce­lou si­tu­aci, na­lé­ha­vost oka­mžiku – a če­káš, zda od­sud opravdu pů­jdeš úplně sám.

Po­zo­ruje tě, zkoumá tvé rysy. Jako by se do ně­ko­lika vte­řin zkon­cen­t­ro­vala celá ta doba, kdy jste byli spolu, kdy jste se vzá­jemně pře­svěd­čo­vali o svých svě­tech. Sou­středí se na tvůj po­hled. Na­jed­nou víš, že z to­hoto místa sám nepůjdeš.

Vy­hléd­neš z hloučku a vi­díš, že je­den z těch ci­zích už pro­ra­zil skříň u zdi tvého domu, že do ní pum­puje všechno to fab­riční svin­stvo, onen vše­o­becně při­jí­maný pro­dukt zdej­ších lidí, lidí uvyklé úni­kům kalů, za­mo­ře­nému vzdu­chu a ba­rev­ným chuchval­cům pěn v řece.

Vy­bí­háte po úz­kém chod­níku. Mí­říte k sil­nici, po níž zrovna ni­kdo ne­po­jede – všichni se přece dobře baví.