Velká slavnost před domem, ve kterém jsi dospěl, shlížíš z jeho oken na nově opravené prostranství u řeky. Na protějším břehu mocně dýmá fabrika, z komínů se valí sloupy černého kouře, který se nerozplývá, který nad tebou naopak vytváří dusný poklop. Komíny, vedle nichž jsi kdysi vyrůstal. Lidé se hrnou sem a tam, přecházejí v hloučcích a čekají, až propukne veselí.
Shlížíš z oken, pozoruješ několik pracovníků v kombinézách. Víš, že tu dnes budou instalovat v okolí svá zařízení, věci, které jsi nikdy předtím neviděl a kterým nerozumíš. Jsou dole, běhají od jednoho vozu k druhému a přenášejí nářadí. Nikdo si jich nevšímá. V té čtvrti chudých, nedaleko níž jsi bydlel, nedávno smontovali ohromnou kostku, přistavili k ní cisternu a ještě ten večer, těsně před slavností, propojili obojí tlustou hadicí. Začpělo to tak, že na chodníku zůstali bezvládně ležet tví sourozenci. Běžel jsi dolů a chtěl je zatáhnout na dvůr. Pozdě, sám by ses toho sajrajtu nalokal a zůstal tam s nimi. Zabouchl jsi vrata a došlo ti, že to důležitější v tvém životě právě začíná. Blížila se slavnost, lidé se na ni těší, nikdo tě nebude poslouchat.
Hned poté jsi zjistil, že všechny domy vezme oheň. Stráví je a zasune pod fabriku. Celé to počne starou skříní, kterou kdosi dostrkal ke zdi. Pěkná, ohýbaná skříň s dýhou. Přípravy vrcholily, a tys už dobře věděl, že této noci se celé město uzavře a že je jim úplně jedno, jestli tu všichni vychcípou. Uprostřed zábavy. Jdeš tedy za rodiči, kteří tě s neskrývanou netrpělivostí upozorňují na blížící se ohňostroj, snažíš se je v krátkém čase přesvědčit. Vyprávíš jim, jak se tví sourozenci skáceli na chodník. Neposlouchají. Pak se ztratili, dodáváš a zalykáš se bolestí, teď už víš, že ta skříň bude brzy napuštěna až po okraj, že přijede spousta pracovníků, kteří dohlédnou na pravidla, kteří si slavnost dobře zorganizují, víš, že nezbývá už vůbec žádný čas. Všichni tu nejspíš až příliš pěvně věří svému světu. Musíš je opustit.
Prosekáváš se davem. Unikáš. Nečekaně v davu narazíš na přítele. Žije tak daleko, dost daleko na to, abyste se u něj mohli všichni schovat. Nevěříš, že bude reagovat dostatečně rychle. Několika větami mu vysvětlíš celou situaci, naléhavost okamžiku – a čekáš, zda odsud opravdu půjdeš úplně sám.
Pozoruje tě, zkoumá tvé rysy. Jako by se do několika vteřin zkoncentrovala celá ta doba, kdy jste byli spolu, kdy jste se vzájemně přesvědčovali o svých světech. Soustředí se na tvůj pohled. Najednou víš, že z tohoto místa sám nepůjdeš.
Vyhlédneš z hloučku a vidíš, že jeden z těch cizích už prorazil skříň u zdi tvého domu, že do ní pumpuje všechno to fabriční svinstvo, onen všeobecně přijímaný produkt zdejších lidí, lidí uvyklé únikům kalů, zamořenému vzduchu a barevným chuchvalcům pěn v řece.
Vybíháte po úzkém chodníku. Míříte k silnici, po níž zrovna nikdo nepojede – všichni se přece dobře baví.