Před rokem touhle do­bou jsi s Pe­truší unikl do vzdá­le­ného pohraničí.

Kos­tel v lese, da­leko od ves­nice. Sto­jíte u ja­ké­hosi na­rychlo stlu­če­ného bu­fetu, v němž – jak tu­šíte – si v létě skauti vy­zve­dá­vají sní­daně. Slabě prší, les je na­sy­cen vo­dou. Ko­lem po­stá­vají lidé. Není jich mnoho, tváří se přá­tel­sky. Spo­lečně strá­víte noc. Z kos­tela k vám do­léhá hudba, dunivé plo­chy drónu za­lé­hají okolí. Po­zo­ru­ješ star­šího muže po svém boku; před­časně ze­stárlý, vy­su­šený od slunce a chu­doby, na­vle­čený do sta­rých se­pra­ných kalhot, před deš­těm ho chrání těžký mas­ká­čový ka­bát. Všímá si tvého zájmu a sám se má k řeči. Ho­vo­říte o psech, kteří po­bí­hají ko­lem hloučků lidí, o tom, jak jsou ně­kteří di­vocí, když se do­sta­nou mezi cizí lidi.

Padá sou­mrak. Věž kos­tela trčí proti temné ob­loze. V její špici se za ok­nem roz­sví­tilo světlo. Tu­šíš útulný po­koj, sto­lek, křeslo a kni­hovnu; zde, na kraji lesa, da­leko od měst. I ostatní okna žhnou tlu­me­ným svět­lem. Před vstup­ním por­tá­lem se udr­žuje sku­pina lidí, vět­šina z nich kouří a pije pivo z ke­límků. Ob­chá­zíš ten řídký hlou­ček, vchá­zíš do kos­tela, mí­jíš spoře osvět­lený bar, vy­zou­váš se z těž­kých, pro­vlh­lých bot a stou­páš do mezipatra.

Jsi na pa­lubě. Tam, kde byl dříve presby­tář Panny Ma­rie Po­mocné, stojí na bedně muž za­ha­lený v jed­no­du­ché černé splý­vavé štóle. V ruce drží světlo. Zpívá, osvět­luje si tvář, vzty­čuje se, aby vzá­pětí po­klesl a zů­stal na ko­le­nou. Jeho plný, chraplavý hlas oka­mžitě strhne tvou po­zor­nost, ro­hatá maska, pro­mí­taná na kle­nutý strop kně­žiště, tě při­bije k místu. Po­slou­cháš jeho ná­řek, kví­lení, které opa­ko­vaně vy­buchuje v po­ry­vech vzdor­ného křiku. No­říš se do jeho hlasu, za­po­mí­náš na déšť, na bu­fet, vě­nu­ješ se pouze svému místu, pa­měť vy­pla­vuje ob­razy ciziny.

Da­leko od do­mova, roz­ptý­len mezi zvlášt­ními lidmi, za­va­len nocí, hlu­kem, tu, v po­di­vu­hodné stavbě na kraji lesa, od­dě­len od zbytku světa blá­ti­vou polní ces­tou a mračny jem­ného deště. Po­hu­pu­ješ se v rytmu udá­va­ném po­di­vu­hod­ným ša­ma­nem od­ně­kud z Ka­li­for­nie. Vše se tu dusí pod obručí dlou­hého basu, pro­bod­nu­tého ob­čas sy­tou výš­kou. Stou­páš a klesáš.

https://andythedoorbum.bandcamp.com