Má se to dnes s dešti asi tak, že po dlouhé týdny ne­spadne z nebe ani kapka, slunce praží do luk, do lesů a do zá­honů a na ob­loze věčně vy­me­teno. Voda není, o vodě se pouze mluví, deště se si­mu­lují v chyb­ných před­po­vě­dích me­te­o­ro­logů. Jdeš do lesa a pod no­hama ti stra­ši­delně praská su­ché klestí. Po­tok se líně vleče, zů­stal-li vů­bec v ko­rytě jaký. Vy­jdeš na ko­pec, po­zo­ru­ješ kraj, pa­no­rama se vlní pod ná­po­rem vedra a z ne­da­le­kého lesa stoupá sloup hus­tého dýmu. Po­ma­te­nec tam pálí klestí. Vy­zbro­jen hrá­běmi, za­lo­žil pne­u­ma­tiku pod hro­madu větví – takhle udr­žuje les. Pře­mýš­líš, jak dlouho to bude tr­vat, než se ze stře­chy nej­bližší hasič­ské zbroj­nice ozve siréna.

V pod­ve­čer pak od­po­čí­váš ve stínu hrušně. A tu, zčis­ta­jasna, na­razí do ko­runy vichr, ohne strom v půli. U plotu za­řinčí ple­chy, třísk­nou dveře, vy­sype se sklo. Úder. Druhý. Ob­loha rá­zem ztmavne, ptáci se roz­lét­nou, sle­pice se na­tlačí pod pří­stře­šek a za­ří­ká­vají tam strach kvo­ká­ním. Baku, ta ne­pří­liš od­vážná fena na­vle­čená do tlus­tého ko­ži­chu, vy­skočí a jak je stará a jak ne­může na klouby, hasí si to rychle k domu, ke dve­řím, do chodby a tam snad až do skříně – hlavně zmi­zet ze světa. Zná to, ví, že s námi bouřka rychle zúčtuje.

A taky že ano. Matky vy­bí­hají z domů, shá­nějí se po dě­tech. A děti, než stih­nou na svých bicyklech ura­zit krát­kou vzdá­le­nost z dol­ního konce ulice, už kropí ne­mi­lo­srdný déšť. Pří­val vody. Os­trý jako nůž, řeže jim do hlav a od­ráží se od as­faltu. Bě­hem oka­mžiku buší ti­sí­ce­rými kla­dívky do střech a plní okapy. Su­šil jsi chleba v kra­bici na hra­ničce dříví? Ne­zbude, než jej su­šit znovu. Prádlo na šňůrách? Už se o něj ne­sta­rej, vítr ho serval a vy­hnal do polí.

—

Li­ják ra­chotí ce­lou ho­dinu a pak zmizí stejně rychle, jako se prve ob­je­vil. Chvíli če­káš, co se bude dít, ostatně je po­každé tak zvláštní, když ztich­nou ptáci a země se sbírá z ne­če­ka­ného otřesu. Jdeš do vsi a už zdálky vi­díš, jak se sbí­hají lidé k ba­henní kapsli, na­dílky při­lít­nuvší z polí. Ob­tekla za­hrady a dí­rou mezi ploty vy­va­lila své tmavé pan­děro rov­nou na ná­ves. Ur­val li­ja­vec kus pole a pus­til ho po tvrdé zemi i s bram­bo­rami, před ne­dáv­nem na vršku na­sá­ze­nými, roz­má­čel ho a vy­lil na peč­livě za­stři­žený žlutý trávníček.

—

Uplyne pár dní a ozvou se hlasy. Že každý si má po­hlí­dat svou vodu. Že ni­kdo nemá při­stu­po­vat k opat­ře­ním, která by jeho vodu po­slala na sou­se­dovu par­celu. A ko­pec při­tom stojí dál a louka zase vy­sy­chá, čeká, až ji kola ze­mě­děl­ských obrů ještě pev­něji ztuží svou va­hou. Déšť se bude znovu týdny od­klá­dat, aby poz­ději opět ude­řil mo­nu­men­tální silou.

Takhle to dnes chodí.