Jdeš kra­ji­nou, po­stu­pu­ješ po praš­ných cestách. Svět­le­ze­lené louky, řídce po­rostlá pole střídá žluť řep­ko­vých lánů. Na ob­zoru trak­tor, zdá se, že vláčí. Vítr roz­vi­řuje prach. Žene ho proti tobě. Žene ho vol­ným pro­sto­rem ve vzdou­va­jí­cích se vl­nách, tak tak že sta­číš za­vřít oči a za­sta­vit dech.

Uni­káš z ote­vře­ného pro­storu. Se­stu­pu­ješ na dno pro­lákliny. Ve­ge­tace houstne, tam, kam hos­po­dář ne­pro­nikne se svým stro­jem, tam je vět­ši­nou dobře. Tam bývá chlad, tam se drží vlhko. Jindy sly­šíš po­tok už na úbočí. Jak se tam dole pře­va­luje přes ka­meny, jak pře­ska­kuje po­lá­mané kmeny. Na­špicu­ješ uši. Nic.

Jen vzru­šený křik ptáků v ko­runách stromů.

Jdeš dolů a pře­dem víš, co na tebe čeká. Sotva se vleče, víc pěny než vody, saj­rajtu, co se točí v zá­hy­bech břehu.

***

Je kvě­ten, měl by ses ra­do­vat z ži­vota znovu vy­bu­je­lého, ovšem to, co vi­díš, je jen dal­ším sympto­mem po­stu­pu­jící zkázy, do­da­tek k pří­kazní smlouvě, jíž moudrý hos­po­dář svá­zal ži­vot a sou­stavně jej pak zná­sil­ňo­val svými stroji.

Pře­mí­táš, zda pře­mlou­vat ptáky, aby tu s námi ještě ale­spoň rok či dva vy­dr­želi. Po­malu se sá­peš zpět na okraj pole, pro­hléd­nout si nebe, na­po­čí­tat mraky a za­hro­zit smě­rem k městu. Už tý­den če­káš na déšť.