Jed­nou jsem na ně­jaké před­nášce, spo­jené s au­tor­ským čte­ním, pro­hlá­sil, že Da­vid Zá­bran­ský svým způ­so­bem patří mezi au­tory an­ga­žo­vané li­te­ra­tury. Ne­mohl jsem tehdy tu­šit, že právě tento au­tor jed­nou na­píše an­ga­žo­vaný ro­mán sui ge­ne­ris a s jis­tou po­tmě­ši­lostí za­loží v na­šich ji­nak vcelku li­ne­ár­ních tra­jek­to­ri­ích uva­žo­vání o sou­časné li­te­ra­tuře mez­ník, před nímž se bude znovu zva­žo­vat směr a možná také nová, zcela ne­če­kaná uti­li­tární spo­je­nec­tví li­te­rár­ních kri­tiků. Jak ji­nak v dnešní době ta­ko­vého oka­mžiku do­sáh­nout než vzá­jem­ným spo­je­ním po­li­tična s ja­zy­kem literatury?

Po­dobně jako se Ja­kuba Ka­talpa for­mo­vala na por­no­gra­fic­kém ex­pe­ri­mentu, aby poz­ději svou před­sta­vi­vost zú­ro­čila v bri­lantně vy­prá­vě­ných Něm­cích, i Zá­bran­ský po­tře­bo­val vy­sta­vět svět v prů­rvě času, ohma­tat si ima­gi­nární lid­ské tělo, aby je poz­ději roz­lo­žil v ob­ra­zech rozkoší a per­ver­zit. Jeho po­sled­nímu ro­mánu na­zva­nému Za Al­pami před­chá­zel ex­pe­ri­ment, v němž byla zru­šena smys­lu­plná His­to­rie a za­ve­den prin­cip ře­tě­zení na­ho­di­lých a vpravdě bez­vý­znam­ných udá­lostí. Byl jsem z toho textu u vy­tr­žení a dodnes jsem Zá­bran­skému vděčný za to, že s bru­ta­li­tou bar­bara za­ú­to­čil na sto­krát ohrané schéma Velká his­to­rie vs. člo­věk jí vlá­čený. Jako ve­d­lejší pro­dukt jím pro­ve­dené de­strukce vzniklo něco, co bychom mohli po­psat jako chladný po­stoj k ži­votu a jeho pri­mi­tiv­ním po­tře­bám, vy­ve­dený v sá­hodlou­hých deskrip­cích ni­čím ne­li­mi­to­va­ného porna. His­to­rický rá­mec byl zjed­no­du­šen na práci se zá­klad­ními fakty, slou­žící je­di­nému účelu: vy­vo­lá­vání no­vých sé­rií bi­zarní epické stavby. Ta­kový byl Ju­hás a ta­kový je do jisté míry i pří­běh Cle­mense, Katha­riny a Mathi­ase. Co se změ­nilo, je si­tu­ace: za­tímco Ju­hás byl ještě zkouš­kou únos­nosti, po­sta­ve­nou tak tro­chu mimo sou­časný ča­sový rá­mec, Za Al­pami se po­kouší ucho­pit udá­losti velmi ča­sové, do­sud živé, a to včetně je­jich po­li­tic­kých interpretací.

Zá­bran­ský si v Ju­há­sovi osvo­jil me­todu a styl; svými po­sled­ními pró­zami za­kot­vil ně­kde na po­mezí post­mo­der­ního frag­men­ta­ri­zo­va­ného na­ra­tivu, vy­prázd­ně­ného ob­sce­ni­tami a ne­kon­čí­cími úva­hami, přesto však ply­nou­címu a ote­vře­nému. Volný proud, tak jak ho známe z Ju­háse, se v no­vém ro­mánu má podří­dit vnitřně soudrž­nému ob­razu spo­leč­nosti. Do por­no­vi­dea pro­ni­kají spo­le­čen­sko-po­li­tické vize zá­pad­ního světa – ta­ko­vého, který se roz­kládá, který je zcela upsán hé­do­nismu a kon­zum­nímu třeš­tění po znač­kách a do­ko­na­lých pro­duk­tech. Mathias zde stojí na konci po­my­sl­ného ře­tězce úpadku a uka­zuje, jak ba­nální je svět, do nějž jsme do­spěli. Tam, kde bychom če­kali hod­noty, zů­stává tr­čet jen ryzí tech­no­lo­gie, která má po­moci sná­šet ná­valy exis­tenční tísně; všechny ty po­můcky k do­sa­žení umě­lých rájů, váb­ničky raj­ských stavů, ří­zené po­ve­lem k věč­nému uží­vání ži­vota. Tam, kde by měli být ve­deni zá­jmem o pro­spěch celku, se je­jich myš­lení řídí mi­zer­nou vy­po­čí­ta­vostí, sna­hou udr­žet si pře­de­vším svůj so­ci­ální sta­tus, své roz­ma­řilé po­hodlí, ne­při­ja­telné a tak od­pu­divé, že je lze při četbě jen stěží snášet.

His­to­rický ho­ri­zont ro­mánu se rozpíná do dlou­hých de­se­ti­letí po­čí­na­jí­cích dru­hou svě­to­vou vál­kou. Od­sud se od­po­čí­tává jed­nak ži­vot Cle­mense, za­kla­da­tele úspěšné firmy, a Katha­riny, jeho poz­dější man­želky, emi­gro­va­vší do svo­bod­ného ráje z pro­storu so­ci­a­lis­tic­kého Čes­ko­slo­ven­ska. Po­stavy jsou na­psány tak, aby za kaž­dých okol­ností vy­vo­lá­valy kon­flikt. V ne­u­stálé kon­fron­taci se také za­kládá první prin­cip Zá­bran­ského psaní: Katha­rina se musí utkat se svým ně­mec­kým mu­žem, její češ­ství musí být po­ní­ženo ně­mec­kou do­mi­nancí, tak aby mohl vznik­nout vý­znamný ste­re­o­typ, jenž bude poz­ději mul­tipli­ko­ván v mnoha va­ri­a­cích i u ostat­ních po­stav. Kon­fliktní jsou zde lidé a stejně kon­fliktně pů­sobí i ideje, jichž jsou ně­které po­stavy vehi­ku­lem – snad právě proto jsme se v ne­dávné době mohli do­číst, že Zá­bran­ského ro­mán je fa­šis­tic­kým dí­lem, prv­ním v post­mi­le­ni­ál­ních časech.

K tomu lze ne­po­chybně na­mít­nout: na hys­te­rické ar­gu­men­tace ad hit­le­rum jsme si už dávno zvykli. Je­jich účin­nost se sni­žuje s kaž­dým no­vým výsky­tem slova fa­šis­mus v ta­ko­vých kon­tex­tech, kde za­stu­puje úplně jiná myš­len­ková sché­mata. Co ovšem na­o­pak za­ráží, je po­sun, v je­hož rámci se fikční svět pří­mo­čaře srov­nává se sku­teč­ností; právě tak, jako by po­stavy po­měrně okleš­tě­ného světa ro­mánu mu­sely nutně od­po­ví­dat na otázky po­klá­dané v da­leko slo­ži­tější re­a­litě, ta­kové, která není ohra­ni­čena kniž­ními des­kami. Tato jed­no­du­chá zá­měna, v mi­nu­losti mno­ho­krát od­ha­lená jako ne­pří­pustné slu­čo­vání roz­díl­ných sku­teč­ností, pak nej­spíš vede k tomu, že ro­mán pod­ři­zu­jeme vlast­ním oba­vám ze světa – přesně tak se to při­ho­dilo Janu Ču­lí­kovi, au­to­rovi statě „Oprav­dový re­kord: První ote­vřeně fa­šis­tický český ro­mán, je­hož pře­čtení ve vás vy­volá po­cit špíny a studu“.

Že je ta­kové čtení před­klá­da­ného díla ne­a­de­kvátní? Zkusme si před­sta­vit, jak čte­nář Zá­bran­ského, onen kri­tický li­be­rální in­te­lek­tuál, bude do žité re­a­lity pře­klá­pět vý­roky pro­ná­šené po­sta­vami ro­mánu. Nej­spíš by mu­sel při­jít o ro­zum, anebo by se – asi jako Ču­lík – cho­pil ro­mánu jen proto, aby sám sebe ujis­til o ná­zo­rech, které za­u­jímá. Zda by ovšem jeho hod­noty ob­stály pod ná­po­rem per­verze, která oči­vidně není ni­jak po­li­ticky mo­ti­vo­vaná, tím si jist do­o­pravdy nejsem. Zá­bran­ského text totiž roz­hodně ne­fun­guje jako ozvuč­nice ob­sáh­lých myš­len­ko­vých sou­stav; v toku textu se ja­ký­koli svě­to­ná­zor v sil­ném slova smyslu ne­sne­si­telně štěpí do mo­zaiky úvah, je­jichž funkč­nost je ome­zena zejména k pouhé pro­vo­kaci čte­náře. Schválně píšu „ne­sne­si­telně“ – a kladu dů­raz na fakt, že tu máme co dě­lat s ostře for­mu­lo­va­nými ste­re­o­typy, které mají úto­čit na nás, co jsme si za­ká­zali ur­čitý způ­sob zjed­no­du­šo­vání světa a pro jis­totu vy­těs­nili i ty, kteří si s ba­na­li­tami vy­stačí. V pří­padě Zá­bran­ského světa zpo­ho­dl­ně­lých bo­háčů na­jdeme ce­lou škálu ta­ko­vých tvr­zení: „Ně­mecké te­le­vize a spolu s nimi i všichni Němci se na lidi tam u vás dí­vají jako na lidi z do­lin a ní­žin (…) Jako na skřítky a víly. Je­jich re­le­vance lidí z ní­žin je v tom, že se snaží být stejní či aspoň co nej­víc po­dobní li­dem z ná­horní plo­šiny.“ Anebo ještě lépe: „To­hle byl vr­chol in­te­li­gence, který byl Af­rice a Af­ri­ča­nům schopný při­znat: byli rychlí a vě­děli, kam si za­běh­nout pro pe­níze a jak zas rychle beze slova vy­pad­nout.“ Co tu vadí, není ani tak pří­mo­čarý ra­sis­mus anebo na ruby ob­rá­cená „kul­turní“ fi­gura vy­smí­va­jící se Něm­cům, ostatně v ur­či­tých vrst­vách naší spo­leč­nosti do­sud pevně ukot­vená, da­leko spíše tu iri­tuje sa­motná exis­tence žvástu a stejně tak i vy­pra­vě­čova ig­no­rance kon­textu, v němž mají být po­dobné úvahy uzavřeny.

V re­cen­zích vě­no­va­ných Za Al­pami – v době, kdy píšu svůj člá­nek, mám k dis­po­zici de­vět textů – bylo před­lo­ženo mnoho dů­vodů, proč ro­mán od­mít­nout kvůli jeho po­vrchní plyt­kosti, pří­padně proč jej na­pří­klad za ro­mán vů­bec ne­po­va­žo­vat. Re­cen­zentky Eva Klí­čová a Marta Ljub­ková upo­zor­nily na řadu ur­ču­jí­cích, pro Zá­bran­ského tvorbu pod­stat­ných jevů; a po­cho­pi­telně také ne­po­mi­nuly téma por­no­gra­fie nebo kon­zu­mace zna­ček, vý­robků a de­signu. Za­tímco Eva Klí­čová v textu „Pla­y­gi­rls druhé ge­ne­race“ píše, že „směs ma­cho sexu a bu­ran­ského kon­zumu mas­ku­jí­cího kul­turní ne­jis­totu ztě­les­ňuje staré dobré světác­tví vekslácko-dis­ko­té­ko­vého typu vy­ztu­žené de­va­de­sát­kami a nově pře­vle­čené do cool ka­bátku pro­duktů dneška“, a od­ka­zuje při­tom k ja­kési tra­dici české prózy ma­lých po­měrů, Marta Ljub­ková v Sou­vis­los­tech (člá­nek se jme­nuje „Porno a de­sign“) své po­jed­nání ote­vírá úva­hou, v níž se do­konce vy­lu­čuje i sama li­te­rár­nost textu: „Zdrá­hám se do­konce mlu­vit o ro­mánu, pro­tože Zá­bran­ského próza mno­hem spíš při­po­míná ča­so­pi­secký člá­nek nebo knihu non-fiction, ja­kousi sé­rii pří­pa­do­vých stu­dií, které mají slou­žit jako ilu­strace pro au­to­rovy non­kon­formní teze.“

Obě hod­no­cení za­razí svojí ra­zancí. Jako by nás takto po­sta­vený text sta­věl před fun­da­men­tální otázku: sku­tečně se ještě jedná o literaturu?

Do­mní­vám se, že tato hod­no­cení jsou ve všech ohle­dech pod­mí­něna zcela ji­nými po­hnut­kami, než by mohly být úvahy o li­te­rár­ních hod­no­tách. Zá­bran­ský se v je­jich per­spek­tivě spo­ko­jil opravdu jen s má­lem; se­sta­vil text z ba­na­lit, ne­pro­hlou­bil do­sta­tečně ese­jis­tic­kou vrstvu textu, ne­se­zná­mil se s pro­ble­ma­ti­kou, o níž se roz­hodl „re­fe­ro­vat“, ani v mi­ni­mální šíři, zkrátka udě­lal vše proto, aby před­lo­žený ro­mán v žád­ném ohledu ne­ob­stál. A co víc, právě kvůli těmto ne­do­sta­teč­nos­tem vy­sta­vil své re­cen­zenty po­ku­šení po­mě­řo­vat fikci ote­vře­nými hroz­bami re­ál­ného ži­vota. Klí­čová hledá oporu v ne­bla­hých ten­den­cích 90. let a Ljub­ková upo­zor­ňuje, že „ne­zvlád­neme-li od­dě­lo­vat ba­na­litu ži­vota od li­te­ra­tury, nejsme-li ochotni kon­stru­o­vat umělé světy a stejně ochotni se do nich no­řit, de­šif­ro­vat je (…) dobře nám tak. Máme ta­ko­vou li­te­ra­turu, jací jsme my sami.“

Takto os­tré soudy jsou podle mě for­mu­lo­vány pře­de­vším v šoku. Usi­lo­val-li Zá­bran­ský právě o tento efekt, pak by mohl být spo­ko­jen. Po­vedlo se. Syn­té­zou prázd­ného, ne­ko­neč­ného proudu ob­sce­nit a tvrdé an­ga­žo­vané ré­to­riky nejenže za­chy­til pod­statné „kul­turní“ fe­no­mény dneška, ná­dav­kem se mu po­da­řilo od­ha­lit i skryté kon­zer­va­tivní ten­dence v sou­časné li­te­rární kri­tice, její obavy vy­kro­čit mimo zónu sou­hlasu se schvá­le­ným ty­pem es­te­tiky a po­li­tic­kého úsudku osvo­je­ného v kru­zích pro­ev­rop­ských in­te­lek­tu­álů. Své re­cen­zenty do­stal do po­zice, kte­rou kdysi A. Gram­sci v Zá­kla­dech po­li­tiky při­sou­dil „sta­rým in­te­lek­tu­á­lům“, když po­pi­so­val pro­ti­kladný stav člo­věka in­di­vi­du­ál­ního a člo­věka z davu. Ten jako něco ci­zo­ro­dého měl být pře­ko­nán už v době, kdy Gram­sci se­děl ve vě­zení a tre­fo­val se do těch, kteří šma­hem od­sou­dili ja­ký­koli pro­jev kon­for­mismu. A za­tímco usi­lují o po­sí­lení člo­věka re­pre­zen­ta­tiv­ního, jak říká Gram­sci hr­di­nům-in­di­vi­du­a­li­tám, opa­ko­vaně do­chází k ně­čemu, co pro­gra­mově chceme chá­pat jako re­gres na úro­veň pri­mi­tivní hordy s je­jími sklony ke ko­lek­tiv­nímu ná­silí. „Staří in­te­lek­tu­á­lové a mo­rální vůd­cové cítí,“ tvrdí Gram­sci, „že ztrá­cejí půdu pod no­hama, po­zo­rují, že je­jich ká­zání se stala právě jen ká­zá­ními čili věcmi sto­jí­cími mimo re­a­litu (…) Od­tud je­jich bez­na­děj a je­jich zpá­teč­nické a kon­zer­va­tivní ten­dence, ne­boť oso­bitá forma ci­vi­li­zace, kul­tury a mo­rálky, kte­rou před­sta­vo­vali, se rozkládá.“

Z lo­giky Gram­s­ciho vý­roku ovšem ne­vy­plývá ani to, že by Zá­bran­ský stál na ně­jaké pev­nější, bez­peč­nější straně. Jak správně vy­tu­šila Ljub­ková, když jeho dílo pře­vedla na obec­nou ten­denci, i on je „před­sta­vi­tel řádu spě­jí­cího k po­rodu“, který „roz­ši­řuje uto­pie a vy­mudro­vané plány“ – pro­rocký duch zde ho­voří pří­liš ar­chaic­kým ja­zy­kem, ale bu­diž. Ovšem ozna­čit jeho dílo za ne­hodno čtení, jak ve svém textu uči­nila Klí­čová, zna­mená je­diné: od­vrá­tit po­hled. Krize, je­jíž symptomy nám Zá­bran­ský po­dal jako na ta­líři, může za os­ten­ta­tiv­ního ne­zájmu kul­turní fronty bu­jet dál a vr­hat proti nám další a další ne­če­kané nálože.

Bylo by da­leko uži­teč­nější, kdyby si br­něn­ská kri­tička od­pus­tila efektní mo­ra­li­zu­jící fi­gury, které se oči­vidně opí­rají o srov­nání dispa­rát­ních spo­le­čen­ských jevů, a na­místo toho si zku­sila – ale­spoň ex­pe­ri­men­tálně – při­pus­tit, že tu ko­nečně máme au­tora, který se vy­smekl im­pe­ra­tivu bu­do­vání in­di­vi­du­a­lity, člo­věka re­pre­zen­ta­tiv­ního, a své vy­pra­věč­ské na­dání je ocho­ten for­mo­vat mimo jiné i podle sou­řad­ných, so­ci­ál­ních ener­gií, ať už jsou for­mu­lo­vány na FB anebo ve ste­re­o­ty­pech myš­lení ně­kte­rých na­šich po­li­tiků. Jistě, možná jsme v ro­mánu Za Al­pami te­prve na za­čátku, možná že se Zá­bran­ského me­toda stále ještě po­dobá ob­na­žené ar­ma­tuře – ně­které pro­středky se prostě musí vy­ví­jet po­stupně. Tak jako vní­máme jistý po­sun mezi po­sled­ním ro­má­nem a ima­gi­na­tivně vol­něj­ším Ju­há­sem, i forma po­li­tické an­ga­žo­va­nosti do­znala pod­stat­ných změn. Te­prve nyní po­ci­ťuje au­tor po­třebu vnu­tit svým po­sta­vám jasně for­mu­lo­vaný „ná­zor“. Při­stou­pit na tuto po­zici je o to slo­ži­tější, že ně­které po­stavy do­slova pře­žvý­ká­vají ob­lí­bená, snad by se dalo říct zli­do­vělá klišé. Jenže: jak ji­nak za­chá­zet s dí­lem, které svou vnitřní ko­he­renci od­vo­zuje právě od kom­bi­nace pri­mi­tiv­ního po­li­tic­kého po­stoje a li­do­vého klepu?

Trou­fám si tvr­dit, že po­kud se­stou­pili ně­kteří his­to­rici umění k vý­zkumu po­kles­lých umě­lec­kých fo­rem, ne­zbude nic ji­ného ani nám: ano, právě v jeho ma­t­ri­cích se za­cho­vává to, co je v na­šich kul­tur­ních okru­zích nej­pev­nější. Ne­vím, zda si to uvě­do­muje i Zá­bran­ský, pří­padně zda kal­ku­luje s úspě­chem – a po­pravdě ře­čeno je mi to úplně jedno. To, o co tu jde, není jeho PR stra­te­gie, ale text, který silně za­re­zo­no­val hned u ně­ko­lika čte­nář­ských skupin.